pondělí 29. prosince 2008

Free mapy pro Garminy

Našel jsem prima sajtnu s aktualizovaným a přehledně udělaným seznamem free map pro GPS navigace od firmy Garmin:
http://fatbozz.towerofglass.net/v2/garmin-mapy/
Užívejte.

čtvrtek 25. prosince 2008

Spousta fotek

Je to zas dlouhá doba, co jsem zveřejnil nějakou tu fotku. Teď jsou Vánoce, takže jsem se dokopal nějaký galerky zase hodit na net, abyste se mohli mrknout.
Povětšinou jsou to resty z minulosti, filmy z konce loňského roku, kdy jsem dorazil na Zéland. Nejaktuálnější jsou fotky z října z výletu do Kaikoury, o kterém jsem psal tady.

Auckland (černobíle)

ve Wellingtonu se Sojkou

cestování s Broňou a Igorom

Cape Kidnappers v létě

Auckland v zimě

výlet do Kaikoury
 

pátek 19. prosince 2008

Northern Circuit do Google Earth

Víkendový výlet do Tongariro NP, o kterém píšu zde, jsem trackoval Garminem, takže pokud máte zájem, můžete se mrknout, kudy jsme to vlastně šli. Tracky jsou nachystaný pro Google Earth a jsou rozdělený na dva dny přičemž hut, ve kterém jsme přespali, je na konci prvního dne (a na začátku druhého :o).
Takže první den a druhý den.

čtvrtek 18. prosince 2008

Tracking numbers

Nemůžu si pomoct, ale pokaždý mne tahle totalní blbina naprosto dostane. V GMailu se mi zjeví vedle zobrazení mailu, ve kterým je tracking number balíčku (od USPS) přímý odkaz na sledovací stránku a já se nemusím nikam pracně probojovávat. Stačí jen kliknout.
Uff, no a je to venku, prostě Boží. Dneska si du vyzvednout zas jeden.

pondělí 15. prosince 2008

Tongariro NP: The Northern Circuit

Náš kamarád Connor se po asi 8 měsících rozhodl na čas zase vrátit do Evropy, do rodného Irska. Jako poslední akci s ním sme vyrazili o víkendu do národního parku Tongariro se trochu projít.
Vyrazili sme v pátek po práci z "dab dab bý", jak se říká hostelu, ve kterým jsem poprvé Connora (ještě s Danhou) potkal někdy v květnu. Pátek odpo samozřejmě výpadovky nezejí prázdnotou a bylo to fakt hustý. Dojeli jsme asi do Waikanae a shodli se, že to už dál nejde a zapíchli vůz u obchoďáku, dokoupili zásoby (Mac's Sassy Red, Mac's White) a snědli vynikající Fish&Chips. Mezitím se setmělo, highway se uvolnila a my mohli klidněji pokračovat dál na sever. Potřebovali sme se držet #1, dojet až do Turangi, kde nás měla čekat Alison s Shaunem v jehož letním domě jsme se chystali přenocovat do soboty. Rob s Connorem sou ale hrozně ukecaní a já asi taky, takže sme minuli odbočku a dojeli až do Wanganui. Museli sme pak jet kolem řeky Wanganui a cesta se nám protáhla aspoň o sto kiláků po klikaté pomalé cestě.
V Turangi jsme pak zabloudili ještě jednou (ačkoliv sem to těm dvěma říkal, ale nevěřili mi), ale s Shaunem a s Alison sme se nakonec asi v jedenáct v noci potkali. Letní domek byl celkem fajn, ale o něm až jindy. Nastavili sme budíky na šestou, s čímž jsem nesouhlasil, ale budiž, vypili piva, oslavili Robovi narozeniny a zalehli.
Ráno v šest budíky sice zvonily, ale nevstával absolutně nikdo. V 8 ráno už mě to ale nebavilo a tak sem vstal a začal snídat a chystat se. Ostatní taky postupně vstali a asi po hodině sme vyrazili. Plán byl z Mangatepopo vyrazit přes Tongariro Crossing k Emerald Lakes, tam se rozejít s Alison a Shaunem, kteří mířili zpět, a dojít do jednoho ze dvou hutů ([hat], horská chatka) na trase Northern Circuit. Druhý den jsme už jen chtěli dokončit trasu skrz Tama Saddle do Waikatepopo village, kde měl Roba odvézt autobus k autu a on by nás pak snad vyzvedl.
Rob a Connor chtěli pokořit vrcholek Ngauruhoe, známá Hora Osudu z filmového Pána prstenů vysoká asi 2291 m a já, protože už jsem tam byl a podruhý se na tu hromadu štěrku nechtěl trmácet, sem se rozhodl pro Mt. Tongariro, která je nižší asi o 300 m.
Nakonec dopadlo vše jinak. Vstávali sme pozdě a než sme došli do Jižního kráteru pod Ngauruhoe bylo pro nás výhodnější jít severním okruhem do vzdálenějšího hutu, abychom si zkrátili druhý den. Plán sme pak ale podruhé změnili pod Tongarirem, který sme chtěli dát, ale to už nás opustila Ali s Shaunem, že pošlapou dál bez nás. Tongariro sme nakonec zkusili, ale vzdali - zatáhlo se a nebylo nic vidět a tak bylo zbytečný lézt na ten brdek. Zmatek.
Hurá k Emerald Lakes. Cesta pokračuje dál přes Red Crater do nejvyššího bodu celé trasy crossingu (1850 - 1900 m.n.m.) a pak dolů po hřebenu ze sypkého popela, ze kterého stoupá pára. Chvíli sme seděli ve vykopaných dírách, zahřívali si zadky a rozmrazovali zkřehlé ruce. Když už nám bylo fakt horko, sjeli jsme zbytek hřebene sopečným popelem až k jezerům. Obzvlášť ona jsou fakt nádherná a uprostřed sopečné pustiny naprosto neuvěřitelně vyzařují jasnými barvami. kolem byl navíc sníh (s nápisem 'SWEET ASS' z kamenů (dal nám zabrat)). Connor se zakecal s mladinkou angličankou a úplně sešel z cesty. Museli jsme po kolemjdoucích poslat zprávu, že zapomněl odbočit, ať se vrátí. Naštěstí jako správný Ir má naprosto zrzavou hlavu a není vůbec složitý ho přesně popsat.
Za chvíli se vrátil a mohli jsme pokračovat dál na východ severním okruhem.
Severní okruh jsem šel poprvé a jsem tomu rád. I oko nezkušeného snadno postřehne, že po odbočení z hlavní trasy se ztratí podstatná část lidí a trasu severního okruhu následuje sotva desetina všech turistů z přechodu. Pochod je plný naprosto úžasných výjevů, hned ze začátku pohled na neuvěřitelně rozlehlý kráter asi tak kilometr v průměru, který byl nejspíš několikrát zalitý lávou a její obrovské ztvrdlé kusy čouhající ze země jsou naprosto kulervoucí. Cesta skrz je cestou přes naprostou pustinu černošedého sopečného prachu smíchaného povětšinou s jakousi lehoučkou bílou vyvřelinou a pak dalšimi kusy hlavně červené lávy (něco jako pemza). Na konci téhle pustiny, asi hoďku hoďku a půl od Emerald Lakes, stojí první hut. Došli sme tam docela brzo a poměrně svěží (:), takže sme se rozhodli šlapat další 3 hodiny k následujícímu hutu.
Cesta dál vede přes hřbety sesuvů a lávových potoků. Hodně se stoupá a klesá a tak pořád nahoru a dolů, povrch je tvořen jemným světlým štěrkem a kamením, lávové siluety bohužel postupně vymizeli. Šlapání je poměrně příjemné, i když já už byl docela hotov vzhledem ke skutečnosti, že to byl po zimě můj první výšlap. Poslední z hřebenů, který nám ten den zbývalo překonat, je pak už pokryt lesem (beech forest), ve kterém je svěží vzduch a zpívají ptáci. Za ním pak je hut, kde sme spali.
V hutu klasika jídlo, pauza a tak. Potkali sme dvě američanky žijící na Zélandu - Cristine a ta druhá byla učitelka. Zahráli sme karty, popili vodky a Jacka Danielse a zalehli. Chudák Connor zapomněl spacák a tak asi fest vymrznul. Ja si dobře zchrupnul.
Druhý den nám zbývalo ujít poměrně málo a nepotřebovali sme se nikam honit. V pohodě sme se najedli a jako skoro poslední jsme vyrazili směrem přes Tama Saddle do Waikatepopo village. Krajina se naprosto změnila. S příchodem lesa se objevily rostliny. Nebyl to sice les, ale trávy a keře a mezi nimi pár řek. Trochu nepříjemné byly větší kameny po cestě a asi sem si někde kapku natáhl vnitřní šlachu levého kotníku, takže mi v noze semtam lehce škublo. Dohnali sme pár lidí z hutu a pak jsme dohnali u Tama Lakes i dvě američanky, kterým jsme u oběda nad Lower Tama Lake vnuknuli plán našeho odvozu k našemu autu a Connora až do Taupa, kde měl spát. Ochotně souhlasili, čímž nám značně usnadnili dopravu. Z Tama Saddle vede trasa přes několik malých hřebenů postupně dolů do vsi. Zabočili jsme ještě trasou kolem Taranaki Falls a po asi 4 hodinách včetně oběda došli až na parkoviště k autu.
Chvíli sme se cpali dovnitř, což se zdařilo, a holky nás odvezly k Robovu Subaru. Rozloučili sme se s Connorem i s devčaty a vyrazili na jih zatímco oni na sever. Cesta domů do Wellingtonu se zastávkou na večeři pak už byla jedna velká pohoda.
Tongarira mám už docela dost - byl jsem tam potřetí. Jediné, co mi zbývá, je vylézt na Mt. Ruapehu!

úterý 9. prosince 2008

Víkend v Upper Huttu

Muselo to přijít. Potkal jsem ve Wellingtonu dva moc příjemný lidičky - Jozefa a Barboru a po několika "hospodách" jsme se dohodli, že mne pozvou na víkend k sobě do Upper Huttu, kde bydlí v domečku s jednou tlustou kočkou, jednou hubenou velkou kočkou a standardně tlustou kiwi dvojnohou "kočkou". V plánu bylo hlavně bbq a kořalička. Dohodli jsme se na víkendu šestýho sedmýho prosince nula nula osm. Já se rozhodl jet na kole celou cestu z Newtownu. Je to asi 40 kilometrů hodně po rovině a na konci velmi mírně do kopečka údolím řeky. Já ovšem na kole nemám přehazovačku a se singlespeedem jsem se tak pustil do náramnýho dobrodružství.

V sobotu ráno jsem se chvatně chystal a ještě jsem u toho dražil foťák na TradeMe, který mi už fakt moc chybí a navíc máme plnej mražák filmů. Aukci jsem vyhrál a vydal se na cestu. Sluníčko na Wellington nezvykle pražilo, vítr ani moc nefoukal, takže léto už je nejspíš neodvratně tu. Bohužel po sjetí kopce jsem se musel vrátit pro povinnou helmu, ale pak už jsem jel. Cesta začala v klidu, trochu jsem se motal kolem terminálu trajektů, ale povedlo se mi vymotat a dostat se na výpadovku pro cyklisty (auta jezdí po motorway). V tu chvíli jsem si vzpomněl, že nemám ani peněženku ani hruškovici. Jsem fakt hlava děravá, ale vracet už se mi nechtělo a pokračoval jsem v pařáku dál na sever.

Cesta vede kolem wellingtonského zálivu do Petone po highway #2, která je naštěstí příjemně široká a cyklisti se tam nemusí tlačit úplně na krajnici. Singlespeed po asfaltu uháněl jako o život a šlapalo se mi docela příjemně. V Petone jsem přejel most a dál pokračoval ulicemi města, které plynule přechází do Lower Huttu. Jak jsou kiwáci všichni hrozný násosky tak jim je taky jedno, kam pak tu flašku od piva odhodí a cyklista pak musí kličkovat, aby nepíchl. Všude ve městech je taky hodně nepříjemně drsný povrch a tenký gumy nerovnosti moc netlačí, takže se holt projeví jinde, no.

Z Lower Hutt vede dál stezka kolem silnice a, jak už jsem psal, stoupá mírně do kopce kolem řeky. V té době už se mi nesedělo moc pohodlně a k tomu jsem začal pociťovat slabost v nohou, ale jel jsem dál. Na hranicích města Upper Hutt mi zbývalo asi jen 6 km. Bohužel přišel defekt. 6 km je na dotlačení moc, rozhodl jsem se tedy vyměnit duši a v pohodě pokračoval až jsem dojel skoro k Jozefovi a k Barboře. Celá oblast přes kterou jsem měl přijet byla uzavřená pro auta kvůli slavnosti Santa's March, ale na kole jsem si mohl prohlížet všechny ty mažoretky, alegorický vozy a muscle cars naprosto bez problému projížděje se mezi nimi.

Takže jsem asi po 2,5 hodinách dojel až do cíle a byl pěkně upečenej ze slunka a unavenej z cesty. Dostal jsem fajn oběd, dali jsme pivka (Mac's Sassy Red, Steinlager) a rozhodli se jet na pláž se vyvalit. Byly tak 3 hodiny odpoledne a Slunce bylo ještě vysoko. Sedli jsme do skvěle renovovaného Fordu Laser 1.8i, nad kterým strávili obadva celý den a možná i víc. Je to na něm opravdu poznat ;o) Jeli jsme po #2 zpět k Welli a odbočili na Poriruu. V Porirua na pláži bylo poměrně větrno a tak jsme popojeli dál na sever až do Pukerua Bay.

Pláž byla náramná, lidí bylo poskrovnu a vánek skoro neznatelný naprosto nechladil pražící sluneční svit. Zkoušeli jsme se uchladit pivkem, ale nakonec jsme se museli jít do moře vykoupat a bylo to zatraceně dobrý osvěžení. Koupal jsem se tuto sezonu poprvé a shodou okolnosti skoro ve stejný den jako loni se Sojkou a s Nicem na Makara Beach. Cestou zpátky jsme vyzvedli ňjáky pivka (Monteith's Original, Monteith's Kelt) a olivy a pečivo a jeli domů. Doma už domácí (jméno mi fakt vypadlo) začala chystat jídlo, takže jsme dorazili včas. Než jsme začli s bbq museli jsme rozjet pivka a dát si kořaličku, abychom rozproudili hlad.

Na jídlo toho bylo fakt hodně, ale jasně se ukázalo, že je prostě nesmysl kupovat marinovaný stejky, ale je naprosto nutný si je namarinovat vlastními silami. Jak Jozefovi a Barbořiny tak i moje stejky byly mnohem lepší než ty od domácí, která je lenivě koupila v supermarketu. Z našich úplně dýchala ta láska, se kterou jsme je vybírali, připravovali a vmasírovávali do nich koření v tajných poměrech léta předávaných z generace na generaci. Koupený kusy byly naprosto hnusný, naložený v něčem k poblití sladkým a plný kostí a k tomu se navíc připalovali jako o závod, asi karameloval med nebo já nevím. Dokázali jsme se přes to však přenést pomocí výborného slovenského calvadosu, který byl servírován podchlazený. Domácí po pár flaškách šampusu přešla na Fernet. Mazec. Skončili jsme naprosto nabouchaní asi tak v jednu v noci.

Spal jsem asi do jedenácti a probudil se do sluncem prozářeného dopoledne. Bylo fakt parno a mne čekala cesta zpět. Dostal jsem výbornou snídani a chvíli jsme plkali v baráku snad aby se vzduch trochu zchladil, což ovšem ukázalo se býti v nedohlednu a já musel sednout na kolo a jet. Měl jsem jen $7,50, což je na vlak z Upper Huttu do Welli málo a tak jsem jel na kole.

Bylo fakt vedro. Jel sem po highwayi, protože povrch byl asi tak milionkrát lepší než ve městě a některé tělesné partie to prostě potřebovaly. Cesta vedla z velice mírného kopce a tak kolo jelo skoro samo. Singlespeed mám s poměrně lehkým převodem (do kopce pro změnu těžkým) a tak jsem si často připadal spíš jako na spinningu než na normálním výšlapu. Dojel jsem až do Petone, kde jsem už mohl sednout na vlak a nechat se odvézt domů. Naštěstí jsem svou hrst dolarů utratil za muesli tyčinky a pití a jel dál na kole. Cesta totiž vedla po příjemné, rovné a prázdné cyklostezce a i v tom parnu příjemně ubíhala. Škoda, že jsem ji nevyužil cestou do Upper Huttu.

Domů jsem ale stejně dojel pěkně zničen. Pozitivní je, že jsem měl během těch skoro 80 km jen jeden defekt. K tomu musím přičíst koupání v moři a výbornej večírek a vyjde mi opravdu parádní víkend.

středa 3. prosince 2008

Carbon Footprint

Na internetu jsem narazil na Carbon Footprint Calculator. Stránka s možností spočítat si, jak moc škodíme životnímu prostředí a jak moc přispíváme ke globálnímu oteplení. Vzhledem k mé nedávné návštěvě Evropy jsem se dostal hodně nad průměr Nového Zélandu právě díky dvěma letům. Alibisticky musím napsat, že bez zmíněného výletu by to bylo v pohodě, takhle jsem se dostal na ohromných 5.91 tuny emisí CO2 za poslední necelý půlrok. Nevím přesně údaj o mnou spotřebovaném proudu, ale ten by s výsledkem příliš nezamával.

středa 29. října 2008

Víkend v Kaikouře

V pondělí 27. 11. 2008 měli na Zélandu volno, slaví totiž „Svátek práce“ tedy Labour day. Rob se dohodl s lidma, který zná z Rotorui, na setkání v Kaikouře, kam jeli kvůli pozorování velryb. Já se k němu s chutí přidal.
Rob chtěl původně vyrazit už v pátek večer trajektem do Pictonu a ještě dojet skoro 160 km do Kaikoury a přespat v hostelu. To jsem zavrhl s tím, že to z práce nedám a že přespíme doma a ušetříme za hostel. Naštěstí ještě byly lístky na brzký ranní trajekt a mohli jsme být v cíli poměrně brzy. Aspoň jsme v to doufali.
Předpověď počasí neslibovala bohužel nijak krásný víkend. Ale prakticky cokoliv je lepší než další víkend ve Wellingtonu. Ráno v sobotu ještě ve Welli pršelo a byla kosa a fičák, jak je tady ostatně naprosto pořád. Na trajektu jsem po kafíčku a pivku (latte a Sassy Red) už jenom spal v baru a probudil se až při zajíždění do Pictonského přistavu. Cestou na jih do Kaikoury sme se stavili pro zásobu pivisek v Blenheimském New Worldu (Mac's White, Heineken, Stella Artois) a pak už frčeli parádní silnicí po tichomořském pobřeží s výhledem na tyrkysově modrý pacifik. Naprosto úžasný.
Sice pořád pršelo a byla kosa, ale cesta příjemně ubíhala. Stavili jsme se vyfotit pár desítek tuleňů asi 30 km před Kaikourou v Ohau Seal colony a pak dojeli až do Kaikoury, kde jsme chytli cestou z New Worldu Jenny, Bonnie, Claire a Matthewa – Robovi kámoše. Všichni jsou z UK až na Bonnie, která je z Bermud. Vzali jsme jim tašky s nákupem, že jim je mrsknem do Dusky Lodge, kde jsme všichni spali a zmizeli jsme do města.
Kaikoura sama o sobě je dost díra, kde není nicmoc k vidění. Dobrá je přímořská promenáda a vyhlášený je poloostrov s hnízdištěm ptáků a s tulení kolonií. Žije z turistického ruchu, typicky whale watching, plavání s tuleněma a s delfínama, hospody, mořský kayaky a podobně. Maorská osada tu byla ještě před příchodem bílých osadníků, kteří odsud rozjeli velkej kšeft s velrybama.
Rob shání všude možně pro kamošku z Ameriky, která přijede v listopadu, stříhání ovcí. Je úplně posedlá ideou si stříhání vyzkoušet, takže jí nestačí klasický ukázky, ale značně neobvyklé a těžko objevitelné stříhaní turistama. Proto jsme zamířili do visitor’s centra se optat a tam jsme narazili na podivného mladíka, kterej nejspíš zrovna přiletěl z měsíce přímo do Kaikoury a měl v ruce seznam tracků, který chce za 2 měsíce na Zélandu dát a nic víc. Aspoň bych to takhle tipoval, protože furt opakoval, že nebude nosit moc věcí a jestli je na tom a tom několikadenním tracku obchod s potravinami, kde by si je mohl průběžně doplňovat. Mazec. Rob přiznal, že podle přízvuku to byl nejspíš bratr Američan. No nic.
Volali nám hladovějící kamarádi a tak jsme jeli zpět i s jídlem. Ubytovali jsme se v Dusky Lodge. Naprosto výborný velký pokoje s dřevěnýma postelema, spoustou společných prostor a obří hromadou videokazet se zásobou filmů tak na půlroční pobyt. Cena navíc velice dobrých 23 doláčů.
Po ubytování jsme vyrazili na výšlap na pláž a zevlovali jsme asi dvě hoďky. Narazili jsme na mrtvýho žraloka, ale měl asi jen půl metru, chudák. Jak ale nemá kosti a celkově je jinej, tak je jeho mršina podivně vláčná, rozpadá se jinak a vůbec je jiná než mršina rybí. Dorazili jsme velkým obloukem až zpátky do lodge a všichni až na mne naskákali do venkovní výřivky (neměl sem plavky).
Holky si přivezli z minulý štace poměrně slušnou zásobu tvrdýho alkoholu, kterej dostali od ňjákýho barmana či co. Plán byl teda jasnej. Venku pršelo a bylo potřeba se zahřát. Taky jsme dostali hlad a tak jsme se vydali v šíleným slejváku vedle do fish&chips, ale už měli bohužel zavřeno. Museli jsme dál do picérky, kde jsme objednali 3 pizzy. V „čekárně“ měli sadu her a já zjistil, že se v USA, na Bermudách a v Česku hraje dáma dost jinak. Na pravidlech jsme se nestihli shodnout, protože nám stydla pizza. Večírek pokračoval výborně až jsme skončili u Robovi záliby ve starých muzikálových hitech. Uff.
Ráno asi v devět sem se vykopal z betle a po snídani jsme s Jenny, Bonnie a s Robem vyrazili na skok omrknout seal colony než se přiblíží čas pozorování velryb, který si objednali den předem. Ještě jsme chteli projít vápencové jeskyně, ale nestihli jsme čas prohlídky a museli jsme se už vrátit. Po návratu do lodge bohužel vyšlo najevo, že dneska velryby k vidění nejsou a tak si bandička přeobjednala výpravu na pondělní brzké ráno a vyrazili jsme zpátky do jeskyně. Nahrnul se do ní ovšem spolek milovníku historických funkčních amerických bouráku a všechny zbylé prohlídky byly vyprodány. Bouráky na parkovišti byly ovšem naprosto ukrutný. Starý Fordy, Chevrolety, Chryslery a podobná nenažraná havěť vyleštěná do maximálního lesku. My jsme ale chtěli přírodu ;o)
Vrátili jsme se na poloostrov s tulení kolonií. Byl zrovna vrcholící příliv a všechna normálně přístupná místa byla pod vodou. Okružní trasa asi na 3 hodiny nebyla možná ale vyrazili jsme. Počasí bylo dost šílený: chcalo, fučelo a byla kosa. Semtam nechcalo tak moc, takže bylo vlastně docela hezky. Vyrazili jsme. Cesta vede po vysokém útesu nad kamenitými plážemi, o které se drtí mohutné vlny ledově chladného tyrkysového pacifiku. Kolem se prohání tuny racků a ptáků, ve vodě se líně válí smradlaví tuleni a semtam zahlídnete splašeného turistu. Jako třeba nás.
Na několika místech je možný sestoupit z útesu dolů na pláž. Jednoho takového místa jsme využili. Bylo to asi v půlce cesty jedním směrem (cesta zpět vede právě po pláži a kolem útesů, proto je nutný odliv) a kvůli počasí jsme se museli rozdělit. Blaire a Jenny nesnášeli nápory větru a deště a rozhodli se vrátit. Zbytek se vydal dolů na parádní maličký bílý poloostrov z vápencových skal a kamenů na němž se tyčila vysoká vápencová homole, na kterou se dalo poměrně snadno vylézt i když byla po deštích sakra kluzká. Z homole jsem pak přeběhl na konec poloostrova, kde se Rob kamarádil s kvantama racků. Bylo to úžasný chodit mezi něma a nechat si od nich nadávat, navíc masivně srali ze vzduchu a člověk jen tak tak uhýbal projektilům. Udělali jsme pár fotek a jali se vydat na cestu po pláži zpět doufaje, že příliv ustoupil dost na to, abychom došli až k autu. Starej fotograf s dlouhým sklem nám s Robem ještě stihl vynadat poskakujíc a ukazujíc na ceduli se zákazem vstupu na místa, kde hnízdí ptáci. Ani jeden z nás si té cedule předtím nevšiml, fakt ne, přísahám!
Cesta zpátky byla v pohodě dokud jsme nedošli na konec pláže k útesům, do kterých se náležitě opíral divoký příboj a přílivová vlna se v bohaté bílé pěně tříštila o skaliska. Auto bylo asi 500 m daleko. Byla to nakonec dobrá prolízačka, kdy sme museli dávat bacha na kluzkém vápenci, aby nás vlna nesmetla. V jednom místě jsme pak došli k tuleňovi, kterého bychom měli obejít ve vzdálenosti 10 m, plavat se nikomu nechtělo, takže jsme ten den porušili druhý zákaz. Tuleň spokojeně spal a neprobudily ho ani naše kroky kolem jeho čumáku, takže pohoda.
K autu jsme došli lehce ošplíchaní. Nabízel se návrat do lodge a nebo jsme mohli zajet omrknout vodopád, který je u Ohau seal colony severně od Kaikoury. Naštěstí jsme se rozhodli pro vodopád. Je schovanej jen asi 10 minut šlapání lesem od parkoviště na pláži. Jakmile jsme k němu ovšem došli, naskytl se nám úžasný obrázek 3 malých tuleňů prohánějících se v bazénku pod vodopádem, což nikdo z nás nečekal. Našli jsme pak ještě v okolí další 3 líný tulení kusy. Mladí v bazénku byli příjemně přítulní a nechali se v pohodě fotit a kdybychom měli ryby, tak určitě i krmit. Žádný neměl víc než metr délky. Fér.
Večer sme pak nacpali pupky mexickejma tortilama a jali se opět popíjet. Ja sem doplnil zásoby pivisek (Mac's Sassy Red), zatímco se ostatní valeli ve výřivce. Večírek skončil už asi v jednu, protože brzo ráno měli ostatní zmizet na pozorování velryb, které si přeobjednali.
Ráno šici zmizli a já se mohl v klidu dospat a sbalit. Pak sem se najedl a spal sem na gauči. Z pozorování se Rob vrátil dost pozdě, někdy před dvanáctou a tak jsme museli chvátat, abychom stihli trajekt ve dvě, který jel z Pictonu asi 160 km daleko. Naštěstí jsme ho chytli a mohli se nechat převézt do Welli. Trochu škoda byla, že v neděli bylo naprosto úžasný počasí, jasno, sucho, mírný vánek. Ráno jsem pozoroval okolní hory pokryté sněhem a měl jsem velkou chuť si na některou vylézt. Bohužel musím chodit do práce.

úterý 7. října 2008

Poplašná zpráva

V srpnu roku 2004 řádila ve Wellingtonu a vůbec v jižní části Severního ostrova Nového Zélandu pořádná bouřka, která způsobila ve Wellingtonu velké škody na infrastruktuře. Sesunulo se několik ulic a domů, moře spláchlo pár silnic, bylo poškozeno letiště. Policie dokonce kvůli záplavám evakuovala některé oblasti (např. Riverside Drive South, Waiwhetu) a některé oblasti byly odříznuty. Více se můžete dozvědět třeba zde.

Teď proč o této události píšu nyní v roce 2008? Dnes nám tady ve Wellingtonu totiž taky pekelně foukalo, což není nic zvláštního, fouká tu pořád. Foukalo a pršelo půlku noci a ještě hodně dlouho dopoledne. V práci nám okna našeho "mrakodrapu" povážlivě vibrovala v rámech a nápory deště se hrnuly jeden za druhým, prostě peklo i na Wellington, ale před čtyřmi roky to bylo nejspíš ještě horší. No ale někdo si vzpomněl, že v roce 2004 vydal wellingtonský magistrát zprávu, ve které upozorňuje na nebezpečí a vyjmenovává poškozená a uzavřená místa. No a ten někdo pojedl k snídani vtipnou kaši a v počasí, které ráno panovalo, poslal zprávu znovu do oběhu.
Zpráva začína taknějak:

Read this and see if you still have a home or can get home!!!
Subject: WELLINGTON WEATHER WARNINGS


a pokračuje dlouhými seznamy. Na původní zprávu se můžete mrknout tady. Musím se přiznat, že jsem se taky "podíval", jestli mám po práci kam jít spát, ale protože bydlím na kopci, zjistil jsem, že je vše OK, dům nejspíš stojí a elektrika funguje.

To bylo v půl druhé po obědě. Za necelou hodinku zareagoval i magistrát a rozeslal vysvětlující zprávu uvádějící vše na pravou míru.


NEWS RELEASE

1.30PM - 7 October 2008

Bogus storm-damage report - please ignore

A bogus storm-damage report is circulating today on email groups around Wellington - containing information from a storm in August 2004.

Advice from Wellington City Council is to ignore the email - a copy of which is attached below.

The email contains extensive lists of streets closed by slips around Wellington, reports of damage at Wellington Airport, details of extensive delays to trains and buses, school closures, and 'huge seas' blocking Moa Point Road.

The City Council has received a number of calls from people anxious about the emailed report - headed WELLINGTON WEATHER WARNINGS - however we stress that the information is entirely incorrect.

While there have been strong northerly winds in the Wellington region today, and heavy rain - none of the incidents on the email being circulated have occurred. They all occurred during a fierce southerly storm in August 2004.

The City Council will attempt to find out how and why the email was initially circulated - but in the meantime our advice is please ignore it.

For further details please contact:

Richard MacLean - Wellington City Council Communications, tel 04 801 3578 or 021 227 8180.


Musím přiznat, že mě to celé náramně pobavilo. Celý hoax si můžete vystopovat i na zpravodajských serverech ze Zélandu.

Prostě dobrej fór ... ;o)

středa 17. září 2008

eKonto zlodějna

Po delší době jsem se u příležitosti platby za doménu nasiti.cz dostal ke svému eKonto bankovnímu účtu. Sam jsem si ho nezaložil, bylo mi přiděleno, proč asi. Zjistil jsem, že platím 130 Kč měsíčně, takže se mé úspory utěšeně zmenšují. Počítám, že s tím těžko můžu něco dělat jsouce na Zélandu. Moje osobní poradkyně I.K. mi na maily přestala odpovídat někdy v prosinci, pak už jsem se ani neptal. Asi mi už neporadí...

pátek 5. září 2008

Sacre bleu! aneb francouzština ve vězeních

Vězňové se nudí a je třeba je nějak zaměstnat. V poslední době jsou hodně v oblibě jazykové kurzy, které jsou v nabídce dalších zábav jako money management, kreativní psaní nebo psaní dopisů. System nabízí i sportovní a výtvarné aktivity. Alespoň tedy vězeňský system tady na Zélandu zdejším vězňům.

Jazykové kurzy jsou určeny vězňům, kteří jsou příliš vzdělaní na literární kurzy. Ačkoliv se objevily kritiky, že jde o vyhazování peněz, tak vzdělávání údajně napomáhá v boji proti recidivě. Ministr kurzy sice brání, ale zatím není zřejmé, zda-li vydrží i do budoucna. Vzdělávání je pro hodně odsouzených přínosné, 52 procent z nich nemá žádnou kvalifikaci a jen 45 procent před odsouzením pracovalo.

No ale máme tu nejčastější věty, které ve francouzských kurzech odsouzené zajímají:

Dalas ten pilník do toho koláče? - Pourrais-tu mettre une scie à metaux dans mon gateau?

Měl jsem si najít lepšího právníka! - Je devrais avoir un meilleur avocat!

Soudci se nelíbilo moje tričko. No fakt! - Le juge n'aimait pas ma chemise. Ah ouais, d'accord!

Jsem tu jediný nevinný ... - Je suis le seul innocent ici ...

Pomůžete mi přes tu zeď? - Peux - tu m'aider à escalader le mur?

V The Dominion Post píší opravdu ledasco a to nejen v sobotu.

středa 13. srpna 2008

Meet the Averages

Tak si v neděli dopoledne listuju včerejším vydáním The Dominion Post, což je místní plátek, který se snaží tvářit velice seriozně, ale příliš se mu to nedaří. No ale listuju si tak tímto plátkem a ve víkendové příloze jsem objevil výsledky průzkumu obyvatel, se kterými bych se s vámi teď s chutí podělil. Jednalo se o výzkum domácností a výsledkem je obraz průměrné domácnosti Nového Zélandu.
Veskrze je obraz následující: James (35) a Sarah (37), oba lehce obtloustlí, žijí v domku se třema ložnicema. Vzali se, předtím už nějakou chvíli spolu žili a pak, když bylo Sáře 28, zjistila, že jí tikají biologický hodiny. Ještě před svatbou se ovšem stihla narodit malá Emma. Emma i šestiletý Joshua se obyčejně do školy nechají vozit, oba sledují telinu několik hodin denně stejně jako jejich rodiče. Hodně oblíbený tu je pořad Sensing Murder. Chudák Joshua má lehčí astma, ale zvládá venčit čokla – labradora – Maxe, pokud ovšem nehraje hry na komplu nebo nekouká na DVD. Většinu rodinného příjmu NZ$68000 spolkne hypotéka a jídlo. Na kulturu se pak utratí víc ve Wellingtonu než v Aucklandu.

Vitální statistiky
Pan Průměrný má rád rugby a jeho kopačky jsou velikosti 10 (americká míra) zatímco slečna Průměrná má devítku (ne devítky, díkybohu). Oblečení má slečna Průměrná nejraději velikosti 10 nebo 12. Průměrná velikost podprsenky v poslední době nějakým zázrakem vzrostla z 12B na 14C. Průměrná výška je pak 163 cm, hmotnost 72 kilogramů a kolem pasu 85 cm (sic). Pan Průměrný má 176 cm, 85 kg a 95 cm kolem pasu. Košili pak nosí někde mezi 38 a 42 cm. Kratkozrakostí pak trpí, podle statistik řidičáků, celá čtvrtina obyvatel NZ. Na 100 ženských je jen 96 chlapů, takže je z čeho vybírat. Věkový medián je 36 let, ženy se standardně dožívají vyššího věku.

Co doma
Rodina Průměrných žije na Severním Ostrově, pravděpodobně v domku se třema ložnicema, který ve 33% domácností patří buď bance nebo prostě někomu jinýmu a naše rodinka jej má v nájmu. Před 15 lety to bylo jen 25 procent případů.
Skoro polovina starších 15 let je vdaná nebo ženatá, dalších 17% je rozvedených, rozejitých nebo ovdovělých. Na jednu stranu pak je 47% dětí narozeno nesezdanému páru, na stranu druhou pak stoupá množství bezdětných manželství. Ale jen 13% dětí pak žije v nesezdaném páru, takže se nakonec většinou poberou. Nejčastěji děti od Průměrných slyší na jména Jack, Joshua, Ella nebo Charlotte. Méně než polovina domácností má doma zvíře a když už, tak je to čokl – uslintaný labrador Max.

Peníze
V práci se na plný úvazek děla průměrně 38 hodin týdně (bez neplacených přesčasů :) Více než třetina pracujících pak pracuje mezi 41 a 80 hodinami týdně, uff. Samozřejmě je slečna Průměrná oškubávána průměrným platem NZ$21.94 narozdíl od chlapů, kteří dostávají NZ$24.99. Průměrná roční mzda je pak NZ$47000, ale celkový příjem rodiny je jen $68000. Nekonají se ovšem žádný luxusní dovolenky v Evropě apod., většina peněz zmizí, než se dostane ke spořícímu účtu. Týdenní útrata je NZ$956 z toho NZ$224 je na nájem nebo hypoteku, NZ$156 je na jídlo, NZ$136 je na dopravu. Nejvíc peněz za jídlo pak spolykají bananasy :) dokonce víc než mlíko a chleba. Pan Průměrný přecejen pracuje až 80 hodin týdně …

Zdraví
Čtyři z pěti zélanďanů zajdou k lékaři aspoň jednou do roka, median je pak dva. Ženy chodí obecně častěji, ale rozdíl se postupně smazává. Ženy pak v 10% případů zajdou kvůli antikoncepci. V Australii pak chodí lid k doktorovi průměrně pětkrát ročně (to Dominion Post zmiňuje jako důkaz hypochondrie rivalů Aussies :) Největší nemocnost je v oblastech Canterbury a Manukau. V prvním je dost kosa – je ve středu Jižáku a jsou tam hory. Druhý je pak spíš plný hypochondrů – přistěhovalecká čtvrt v Aucklandu.
Spravovaný chrup pak má polovina Kiwis. Není se čemu divit, jen půlka jich chodí pravidelně k zubaři a to hlavně ženy. Poslední detailní průzkum zubů byl v 70. letech (další bude koncem letošního roku), ale tehdy celá čtvrtina lidí neměla vůbec žádný svoje zuby a mezi 35 a 44 lety věku byl průměr 22 chybějících nebo opravovaných zubů. V roce 1988 to kleslo na 18.3 a to hlavně zubů s výplní.
Nespavostí trpí čtvrtina lidí mezi 20 a 60, u Maorů pak až 29 procent.

Píchačky
Podle firmy Durex má Kiwi sex průměrně 122 krát do roka (Aussies jen 106 krát). Spokojeno se svým sexem je ale jen 43 procent Kiwis. Místní jsou ovšem rekordmani v promiskuitě. Ženský mají průměrně 20,4 sexualních partnerů (celosvětově 7,3) a muži mají 16,8 (13,2) za život. Ztráta panenství průměrně mezi 17 a 18 rokem.

Zábava
Televize spolkne pro mne neuvěřitelných 173 minut času každý den. Na kabelovce Sky TV je asi 50 programů, z toho se dá denně koukat na 2 díly The Simpsons, což je hodina (včetně 4 bloků reklamy v každé epizodě). Pak 3 kanály s filmama, který se dost opakují, ale tak 3 dobrý filmy týdně člověk určitě najde. To mi vychází taknějak 70 minut denně (což nedávám ani zdaleka!).
Oblíbené jsou reality show Border Security (buzerace lidí, co přiletí na Zéland a mají ssebou svačinu), Animal Rescue a Medical Emergency. Dál pak Fair Go, zprávy One News (ala Nova), Sensing Murder, Coronation St.
Jen polovina lidí si pak denně aspoň 30 minut protahuje perka, nejlínější jsou ve Welli a v Aucklandu. Nejvíc cvičí na jihu, je tam holt kosa. Nejmíň pak cvičí holky mezi 15 a 24 lety – pouhých 47% na rozdíl od 63% chlapců. Osobně bych neřekl, že je to málo. V cz je to určitě horší.
Aspoň tři čtvrtiny Kiwi pak užije internetu alespoň jednou mesíčně. 43% pak provozuje sofistikovanější činnosti než jen broušení bulváru, ale například nakupují (pak roste obezita), nejčastějším artiklem jsou letenky, knihy a časopisy a boty s oblečením. Dvě třetiny uživatelů používa on-line bankovnictví a taknějak polovina má „virtual social life“ na Facebooku, Bebou, MySpaceu nebo na Old Friends. Já mam Facebook :) Co se týče konektivity, tak přrvládá ADSL, je tu i Wireless Broadband od mobilních operátorů. Nejhorší je ovšem všudypřítomný limit přenosu dat, který je neuvěřitelně nízko. Co si člověk užije s 1GB měsíčně? Na druhou stranu všechno se sem tahá pod mořem a asi to není nejlevnější.

Tak to je vše co vím z The Dominion Post. Odjinud jsem se dozvěděl, že pětina venkovanů vyzkoušela sex se zvířetem. No a ovcí už tady nemají ani 40 milionů. Taky mne dost překvapilo, že nezanedbatelné množství prodaných dobíjecích kuponů k předplaceným tarifům (jako u nás Twist), se nikdy nepoužije k dobití kreditu. Jak to bylo v cz bohužel netuším.

pátek 1. srpna 2008

reCaptcha

Objevil jsem hotový nástroj na férovou Captchu ve formulářích. Férovu proto, že má jak vizuální tak i zvukovou podobu, čili neblokuje přístup hendikepovaným. Je mi jasný, že Čáslav o něčem podobným ví už leta, ale pro mne to je příjemná novinka. Navíc pomáhá v rozpoznávání textu starých naskenovaných knížek, na kterých OCRko selhává. Nabízí totiž 2 slova najednou, význam jednoho zná a druhý se, pokud uživatel známé slovo dobře rozpozná, dozví z výsledku. Nechá jej rozpoznat vícekrát, aby si bylo jisto a je to. Simple.
Adresa je http://recaptcha.net/. Pro každou doménu je potřeba si zaregistrovat klíč, který je následně použitelný i v poddoménách. Ja si zaregistroval doměnu nasiti.cz, budu to používat nejdřív na adrese booyone.nasiti.cz, ale můžu jakoukoliv *.nasiti.cz. Tak.
Pro reCaptchu už existuje i CPANovský modul pro perlovský CGI skripty, najdete jej zde. Balíček pro instalaci do debianu vytvoříte klasicky:
wget .....url..../Captcha-reCAPTCHA-0.92.tar.gz
tar xzf Captcha-reCAPTCHA-0.92.tar.gz
dh-make-perl Captcha-reCAPTCHA-0.92
cd Captcha-reCAPTCHA-0.92
debuild
cd ..
dpkg -i libcaptcha-recaptcha-perl_0.92-1_all.deb

no a zbytek najdete v dokumentaci...

sobota 26. července 2008

Novozélandská jména

Tak si u sobotního oběda listuju včerejším vydáním The Dominion Post, což je místní plátek označující se za seriozní, ale je tak na úrovni naší MF Dnes nebo Lidovek. Každopádně je tu článek o malé devítileté holčičce, které rodiče dali jméno Talula Does The Hula From Hawaii. Ano!! Chudák Talula Does The Hula From Hawaii byla tak frustrovaná, že svoje jméno neříkala ani kamarádům. V současnosti se nějaký rodinný právník snaží o její převod do soudního opatrovnictví aby mohlo dojít ke změně jejího jména Talula Does The Hula From Hawaii.
V článku je pak možno najít spousty dalších příkladů naprosto ujetých jmen, kterými se rodiče rozhodli zruinovat svým dětem životy. Některé z nich není možné zaregistrovat, protože nesplňují podmínky místních zákonů, jsou to např. Adolf Hitler, The Right Honourable, Satan nebo 4real. Zbývá jich ale fakt spousta, které prošly: Spiral Cicada, Kaos, Cinderella Beauty Blossom, Number 16 Bus Shelter, Violence nebo dvojčata Benson a Hedges. Další špeky jsou třebas Fish and Chips, Masport, Yeah Detroit, Stallion, Twisty Poi, Keenan Got Lucy, Sex Fruit.
Co si já pamatuju, tak v Česku máme Sluneční Bouři (nebo Sluneční Záři?), což je proti sexy ovoci jen slabý odvar.

neděle 20. července 2008

Výlet na Fiji V. - fotky

Daniny fotky z Fiji.

Výlet na Fiji IV. – Kim’s Place a návrat do Aucklandu

Na Flyeru jsme narazili na Finche. Chudák byl v bídném stavu. Svěřil se nám, že strádá a že mu chudákovi nedají nikde pořádně najíst. Mířil do resortu Coral View. Tento je hodně vyhlášený a hodně vychvalovaný. Hodně lidí z Flyeru tam mířilo. Finch tam měl být dva dny a pak se vracel zpět přes Beachcomber. Slíbili jsme mu, že na Beachcombru během jeho dvou dnů pobytu určitě hladovět nebude. Vystupovali jsme na stejném místě. Je to taková křižovatka uprostřed spousty různých resortů. Sjíždí se sem spousty člunů a odváží si svoje klienty. My mířili na Kim’s Place a to jako jediní. Jako jediným nám nepřijel člun, uff. No nacpali nás k jednomu trochu nespokojenýmu domorodci do člunu, že jede stejnak někam poblíž a že nás má někde vyhodit a my už zbytek dojdeme… Ještě s námi jela domorodá ženská, která jela taky kamsi ke Kimovi. No, popravdě sem byl v tuto chvíli fakt zvědav, kam dojedeme. Naštěstí nám po pláži šla naproti Kimova stará. Říkala, že jsme jediní hosté u nich a že už hezkých pár týdnů nikoho neměli a byla dost vyjevená, jak jsme se o nich domákli. Pochopitelně Bula Bula. Došli jsme na konec pláže, za ní pak už byla jen malá skaliska a konec poloostrova. Kim byl od pohledu budižkničemu, ale měl dost dětí, který makaly za něj. On pobíhal kolem s hráběma a uklízel spadaný listí (na Fiji spadaný listí!). Dostali jsme ovšem luxusní čistou burku s postelí zavěšenou na špagátech, takže jsme byli zvědaví, jak se nám bude takhle spát. Bylo fakt parno. Kim měl boudu z vlnitého plechu, stejného z jakého si obestavěl ajnclíky a sprchu. V boudě bydlel on s rodinou a měli v ní i kuchyň a jídelnu pro nás. Za boudou pak byla druhá, útulnější, s Kimovým taťkou – starým sedmdesátiletým Fijianem – a s Kimovou sestrou. Byla to vlastně taková hospoda a zároveň i prodejna cetek a výrobků Kimovy dcery, která šila sárongy a košile. Pak jsme dostali chutně připravené nudle k obědu a mohli jsme se věnovat sami sobě. Já byl zprvu trochu špatnej, ale Dáňa byla opravdu nadšená, že vlastně okusíme jakože život v pravé Fijirodině (včetně budižkničemovýho otce). Vlezli jsme do burky a oba jsme rychle usnuli.


Probudili sme se po pár hodinách a vydali se prozkoumat okolí. Chvíli jsme podél pobřeží mířili do vnitrozemí ostrova až jsme se odpojili a vlezli na cestičku džunglí. Vedla kolem několika klecí s prasaty a pravděpodobně by nás dovedla až někam do vesnice. Kdo ví. My to ale obrátili a došli jsme zpět prozkoumat nejbližší okolí Kimova místa. Na skaliskách jsme viděli malého černobíle pruhovaného hada. Zas nás ubezpečovali, že je v pohodě. Pak jsme lezli nahoru na kopec za naší burkou. Je tam spousta obydlí a postupně se zase dá dojít až do fijivesnice, kde je údajně i kostel pro celý okolí. Následně jsme se zase vrátili a dostali od staré paní Kimové večeři. Ňjáký dva druhy zeleniny a k nim masový placičky se silnou hnědou omáčkou, která chutnala jako vybornej hustej gulášek, takže jsem si náramně pochutnal. Pak jsme se přesunuli do vedlejšího domu a pár hodin prokecali s Kimovým otcem. Je to hodně věřící člověk a nijak moc toho nenacestoval. Byl ale třeba na Zélandu dělat hudebníka. Říkal, že tam byl asi před třiceti lety přes zimu a byla mu tam hrozná kosa. Nakonec jsme se s ním dohodli, že nás ráno Kim před snídaní vezme na rybářský výlet. Měl mu to sdělit a my měli být v šest ráno nastoupení.


V šest ráno druhého dne jsme samozřejmě byli nastoupení. Dokonce byl vzhůru i Kimův tatík, ale Kim ne. Navíc byl problém ho vykopat z postele, poněvadž celou noc profičel s kavou a byl unavenej. Postupně ale nakonec vylezl, sehnal z vedlejšího resortu benzín do lodi a asi půlhodinu po sedmé jsme vyjeli. Chytali jsme jen na jednoduchou pytlačku, ale šlo nám to docela dobře. Nachytal jsem asi 5 ryb a Kim asi tak 15. Brali jsme ovšem úplně cokoliv, jakákoliv velikost. Jako návnadu používal maso z krabů a pak jsme rozřezali na kousky nejmenší chycenou rybku. Divný teda bylo, že se nezabýval jejich zabíjením, ale nechal je ve člunu leknout a pak je kuchnul. No stress.


Vrátili jsme se, vyfotili si rybky, dostali jsme snídani a šli jsme s Dáňou pochopitelně šnorchlovat. Bohužel jsme nebyli nikde u útesů, ale jen u pláže. Viděli jsme přesto spousty ryb, hodně z nich bylo z rodiny těch, který jsme ráno pochytali ;-) Taky jsme viděli takovouto rybu, co má očiska jen na jedné straně hlavy, ale vypadá, jakože je má na obou (platýz?) a hlavně jsme zase viděli rejnoka tentokrát už hodně velkého. Vrátili jsme se k obědu, na který jsme si objednali ryby. Dostali jsme je nadívaný česnekem a byly výborný. Pěkně jsme je zblajzli a pak se vyvalili na pláž. Přiběhla tam odkudsi postarší černoška páchat hygienu dosti svérázným způsobem: podřepla do vody, umyla si kartáčkem smočeným v moři zuby a pak si vydrhla píču a zmizela. No mazec.


Byl čas přesunout se zase na Flyer. Tentokrát nás měl odvézt Kim, takže jsme se pomalu naskládali do člunu a vyrazili. Nijak jsme nespěchali a mohli pozorovat hejna létajících ryb, která před člunem mizela v dáli, čuměli jsme na dno mělké průzračné vody a sledovali párádní věci, který se tam všudemožně vyskytovali. Na Flyer se sjelo zase mimořádné množství lidí ve člunech a hodně jich samozřejmě zase člunama zmizelo do resortů. My jsme naskočili a protože byl nádherný slunný den a my měli asi 5 hodin plavby až do Denarau, usadili jsme se na prostřední vyhlídkové palubě, slunili se a utráceli poslední fijidolary za pivko, zmrzku a další dobroty. Cesta kolem všech známých míst nám zjitřila vzpomínky, taky jsme zase potkali pár starých známých (vč. Karolinie). V Denarau jsme naskočili na shuttle bus, který nás zadarmiko hodil až na letiště.


Trochu mne překvapili celníci, kteří mne nechtěli pustit zpět na Zéland. Měl jsem ssebou jen svůj pas s razítkem imigračního, který jsem považoval za dostatečný. Oni však chtěli vidět letenku ze Zélandu do Evropy, uff. Proč, kurva??? Nakonec jsem jim mailem z kiosku poslal elektronickou letenku Eva Air a mohl jsem se vrátit. Trochu nás to s Dáňou vystreslo. Chudák Dáňa to má se mnou nelehký. Ona byla samozřejmě na tuhle situaci připravena, protože si přečetla podmínky Working Holiday Visa, na rozdíl ode mne….


Let do Aucklandu byl v pohodě. Zase nebyly letušky, ale chlapi, holt Air New Zealand. K jídlu bylo buďto lahodné pečené kuřátko se salátem nebo hnusná mletá obalovaná ryba. V Akl jsme byli až po půlnoci, musel jsem zahodit veškerý biologický materiál, který jsem si z Fiji vezl jinak bych ho musel nechat za $30 nechat deaktivovat (?). Airbus do města ještě nejezdil, takže jsme zalehli na letišti pod naše sárongy od Kimovy dcery – já pod modrý, Dana pod červený – a spali až do rána. Pak jsme se vosprchli v letištní sprše, dali pár čajů, káviček a snídaní a dojeli do města zpátky do New Zealand Backapckers hostelu v Nixon Street.


Fiji výlet naprostá pecka a doporučuje 10 z deseti.

Výlet na Fiji III. – Korovou a Long Beach

Cestou člunem na flyer sme na kost promokli. Moře bylo maximálně rozbouřený a na Flyeru to bylo znát: rozdávali se pytlíky, lidi pobíhali po lodi kolebajíc se ze strany na stranu a posádka (s Karolinií) se na všechny pohodově usmívala a pomáhala jim zvracet spíš do moře než na loď. Na palubě byl náhodou i Finch a ještě větší náhodou jel zrovna taky do Korovou resortu jako my. Korovou je velikej resort, nechybí v něm (drahý) připojení k netu, bazén a spousta větších či menších burek. S Dáňou jsme jednu takovou dostali, měli jsme i vlastní koupelnu. Pak nám dali oběd, ale ten byl teda hodně slabej. Ovocná pizza a trochu salátu, fakt jsem byl zklamán a chudák Finch jakbysmet. Bylo vidět, že strádá s čímž se nám měl za pár dní osobně svěřit. Po obědě jsme se rozhodli sníst náš vlastní kokos. Nejsme ale takoví profíci jako Nessie, dostávali jsme se do něj aspoň půlhodinu, ale nakonec jsme uspěli. Dáňa zase zalehla, jako každý den, a já šel zkoumat, je-li někde něco k podniknutí. Kus od naší bury hráli domorodci beach, takže jsem přitáhl Dáňu a ničili jsme se s nimi až do večeře. Dáně to fakt šlo, přecejen léta tréninku a odříkání na ní něco zanechala.


Večeře byla naštěstí už zase plnohodnotná a nacpali jsme si břicha. Po ní byl obligátní program pro turisty jako limbo dancing a bula dancing. K tomu vyhrávala strašná muzika z nakřáplého repráku. Opravdu se to nedalo. Stáhli jsme se s Finchem, dvěma welšanama z Cardiffu a dvěma pohodovejma holanďanama Robem a Miriam ke karetnímu stolku a hrali až do zavíračky baru. Rob se následně ukázal být nadšeným fanouškem fotbalu, protože se rozhodl vstávat brzo ráno, aby mohl sledovat přenos z Eura na netu.


Druhý den ráno šla Dáňa s Finchem v sedm potrénovat kosti kickboxem, kterého jest Finch velkým nadšeným propagátorem a praktikem, já osobně jsem si radši přispal, abych se následně mohl na snídani přecpat ;-) Pak sme s Robem, Miriam, Finchem a pár dalšíma hráli beach. Miriam se naučila podle Dáni pokřikovat “Dobrý, Maro!”, což se mi moc líbilo. Vykoupali jsme se pak ještě v bazénku a vykecávali s fešnou peruánkou o Mikulášovi, Ježíškovi a cestování obecně. S Dáňou jsme pak ještě špiclovali snad největšího pavouka, kterýho jsem viděl mimo terarium. Měl vakovitý, citronově žlutý tělo asi tak jako velkej palec na noze. K tělu pak bylo připojeno 8 černých tenkých nechlupatých nohou. Celkově velkej asi jako veliká dlaň a houpal se v síti dolu ze stromu. Prej není nebezpečnej, ale moc bych tomu teda nedal. Každopádně jsme ho pak měli v Long Beach resortu v rožku naší burky ;o)


Na Yasawa flyeru už tolik nehoupalo. Potkali jsme na něm dva pražáky, kteří asi půl roku žili v Australii a studovali angličtinu a taky dost znechucení navštěvovali i nějaký počítačový kurzy. Nějak nám s Dáňou přišli, že bohužel nejsou moc spokojení se životem, k čemuž určitě nepřispělo ani to, že si spletli odlet letadla (AM vs PM) a museli přiletět na Fiji až o týden později jen asi na tři dny z původních desíti. Jeli jsme asi hodinu než nám katamarán zastavil v zátoce vedle naprosto fenomenálního Australského oplachtěného katamaranu. Byli jsme v našem resortu Long Beach.


Resortík byl na opravdu dlouhé pláži, byl ovšem hodně malý a hned vedle byla fijivesnice. Bylo v něm pár klasických burek a pak bouda sloužící jako jídelna a kuchyň. Dostali jsme s Dáňou burku (i s pavoukem). Záchodky tentokrát byli i se sprchama společný pro celej resort, ale v pohodě. Cestičky v džungli kokosových palem a dalších stromů byly úhledně vyzametané a všechen bordel byl na hranici pláže a lesa. Radost pohledět. Taky tam bylo pár skvělých koček, turistů nijak moc a povětšinou ani nijak zvlášť zajímavých. Pořád ještě trochu pršelo, tak jsme se s Dáňou vyvalili v burce a odpočívali. K obědu jsme pak dostali zase curry rýži se zeleninkou. Pomalu déšť ustávala a tak jsem opustil spící Dáňu a šel se projít po dlouhé pláži. Na ostrově jsou oplocené kokosové plantáže s dlouhými řadami vysokých štíhlých kokosových palem táhnoucích se až ke kopcům na obzoru. Plantáže od pláží odděluje vlastně jen řada křovin a plot. Po asi půl hodince jsem došel skoro až do vzdálenější vesnice, ale měli tam dost bordel a moc se mi ani nechtělo, takže jsem to stočil zpátky. Dorazil jsem zpět ve chvíli odpoledního čaje s buchtou.


Popíjeli jsme čaj a mezitím dorazila i dospaná Dáňa a hlavně Lenka s Martinem, které jsme potkali hned první den na Flyeru. Měli Long Beach už náležitě prozkoumán, vesničani už je vzali do rodiny, byli s nimi na spoustě výletů a udělali i pár průserů. Každopádně působili stále velmi nadšeným dojmem. Bylo fajn si s nima pokecat. Vesničani vytáhli pohublý děti a naskládali před ně korálky a cenovky, abychom podlehli a nakupovali za turistickou tvrdou měnu jejich cetky a tak projevili náš soucit s těmi nebohými dětmi, jejichž zjevná chudoba měla být do nebe volající. Dáňa pochopitelně neodolala a zakoupila se štědrým spropitným nějakou tu cetku, načež se Lenka přiznala, že má přesně tu samou už taky koupenou. Děcka si polonahé a bosé hrály opodál přičemž jedno z nich mělo olbřímí lví blonďatou hřívu. Na malém černouškovi to vypadá hodně exoticky. Prej je to pozůstatek nějakého námořníka a samotný děcko je po okolí vyhlášený natolik, že si pro jeho fotky jezdí turisté zdaleka. Pak jsme klábosili s ženou náčelníka a dozvěděli se něco o politické situaci Fiji, jenž je vedeno vojenskou juntou až do slibovaných voleb, který podle posledních zpráv jentak nebudou, což v té době ještě málokdo věděl. Tohle se na Fiji děje poměrně pravidelně už pěkných pár let. Náčelník sám je pak nějaký oblastní vůdce opozice a proto je i s rodinou uklizen na Long Beach. K večeři jsme dostali rýži s vaječným salátem. Po ní už byla venku tma a my jsme začali hrát v karty s jednim anglickým párečkem – Maiou a Ryanem. Klasicky jsme dávali shithead, kterej, jak už jsem psal, hrají z UK všichni. Po našem hraní jsme sledovali dvě nadšený francouzský karbanice hrajíci pokr (podle Casino Royale pravidel) o hromadu mušliček. No a šli sme se vyvalit do burky.


V neděli 15. června ráno si Dáňa šla zaběhat a potkala Lenku s Martinem mířící na nedělní bohoslužbu s domorodci kamsi na jiný ostrov. K snídaní jsme dostali porridge kaši a prokecali jsme ji zase s Ryanem a s Maiou. Sloužila tam domoroda slečinka děsivě podobná zpěvačce z bývalých Liquid Harmony. Jo a zapomněl jsem napsat, že tady měli všechny ženy vylitý místo mezi horníma jedničkami zlatem, takže měly fakt zářivý úsměvy ;o)


Venku bylo slunečno a vedro a nebylo zbytí – museli jsme do vody. Bohužel byl zrovna odliv a nebylo snadný najít si flek ke koupání. S Dáňou jsme se tak vydali opačným směrem než vedla dlouhá pláž a klopýtali jsme po skaliskách docela dlouhou štreku, protože jsem chtěl šnorchlit někde v dalším z korálových rájů. Dáňa prahla spíše po nějakým klidným pohodlným místečku ke slunění. Doškobrtali jsme se na malou plážičku uprostřed skalisek a Dáňa se rozhodla dál nejít a vyvalit se na ní. Ja tušil, že podmořský svět je ještě daleko a klopýtal jsme dál pobřežními skalisky za doprovodu ukrývajících se krabů asi další čtvtrhoďku než jsem usoudil, že mohu vodou dojít až k okraji útesu. Postupně jsem se prodíral až jsem se konečně mohl volně ponořit a plně se věnovat té podmořské nádheře. Je to fakt úžasný a maximálně to každýmu doporučuju. Dáňa pochopitelně nevydržela a vydala se mým směrem. Potkali jsme se zase zpátky u skalisek, neb jsem se jí vydal naproti. Kolem nás poklidně proplul barevný rejnok, nádhera. Pak jsme se škobrtali dál a viděli ještě asi metrového mořského hada, kterýmu jsme se teda raději obloukem vyhnuli.


Dojít zpět do resortu teda byla fuška a navíc po nás hned chtěli se nalodit na Flyer a frčet dál. Inu naskákali jsme do člunu a vydali se zátokou k místu setkání s Flyerem. Pozdravili jsme ještě šnorchlujícího Martina se šnorchlující Lenkou a musím uznat, že lituju, že nemám na ně žádný kontakt, poněvadž to byli příjemní společníci. Ve vodě pak kolem nás ještě profičel velký rejnok a pak už jsme naskočili na Yasawa Flyer.

Výlet na Fiji II. – Beachcomber a Sunset Waya

Beachcomber je, podobně jako SSI, jeden z nejmenších ostrovů v Yasawas. Je to stejnětak čistě turistická destinace, ale mnohem větší kapacity. Maká zde přes 60 lidí a nacpe se sem na noc přes dvě stovky turistů. Zaměstnanci makají 24 dní v kuse a pak mají 7 dní volno na pevnině. Navrch toho všeho je Beachcomber vyhlášený party island, kde se kalí do rána, no a protože jsme měli lahvinku zlatého Bacardi, stavili jsme se na Beachcombru ;-)


Jak jsme přirazili k pobřeží, přivítala nás bandička nosičů a navedla nás do recepce. Tam nám slibili postele v jedenáct hodin, do té doby máme zewlit po ostrově. Inu zkusil jsem ho zase obejít a šlo to dosti rychle, uprostřed je džungle, ve které jsou stezky mezi burama pro movitější, taky je tam nacpáno 18 jamek minigolfu a je tam i pár provozních budov. Hlavní dominantou je ovšem megaveliká noclehárna postavená ze dřeva a je fakt pěkná, vejde se tam určitě taknějak 100 lidí, spí se na patrových postelích, každej má svoji uzamykatelnou skříňku a je tam pohodová koupelna s ajnclíkama. S Dáňou jsme samozřejmě každý dostali svoji betli – ja mezi muži a Danha mezi ženami ;-)


Na Beachcomberu panuje totálně jiná atmo než na malém SSI. Všechno je za poplatek a protože na tak malém ostrově není kam uniknout, tak se často musí platit. Lidi si ale třeba málokdy zaplatí za lehátko $5 a radši se vyvalí na písek. Co dělat. Dost fučelo, hodně lidí spalo na palandách a oběd daleko. Naštěstí se zrovna před obědem konal šnorchlovací výlet. Naskočili jsme na loď a hurá zkoumat korálový útesy. To, že nás popostrčili kus člunem až na konec útesu, přineslo naprosto úžasný zážitek. Proplouval jsem hejnama modrých ryb a během toho na mne koukali velký ryby různých tvarů a délek. Proplouval jsem hejnama hovínek za rybkami, koukal jsem na rybky plující ke mně, kolem mě, za mnou, vedle mne, uff. Naprostá paráda. Znavení jsme naskočili zpět na palubu a nechali se odvézt na oběd. Jídlo na Beachcombru je nejlepší. Je ho moc moc, prostě nejvíc. Mají ho širokánský výběr, takže se člověk pokaždé velmi přejí a ani pořádně neví čeho. Po obědě přišlo pivínko a pak už sem se musel vyvalit do betle, kde jsem setrval až do šesti do večera.


Jak jsme se probrali, bylo všude dost rušno – slečinky se začali chystat na večerní zábavu. Byli jsme s Dáňou dost unešení, jak moc vážně to berou. Flitrovaný šatičky, šminky, účesy, ufff. Nám musela stačit sprcha a ja si možná vzal čisty trenále, už nevím. Šli jsme na večeři, kde jsem se opět příjemně přecpal. Mezitím sme si začali plnit břicha pivkama a bylo potřeba kupovat celý džbánky, ze kterých si člověk sam lije do sklenice. Je to levnější a i rychlejší. Asi kolem osmé se rozjela živá fijikapela hrající všechny možný známý i neznámý songy ve svojí osobité fiji úpravě a nám bylo jasný, že je tu čas Bacardi. Kupovali jsme si guave džusík a ředili si ho Bacardi až do naprostého vyčerpání lahve. Během toho se pár lidí dost napilo a dost se křepčilo. Taky nám domorodci předvedli nějaký tance a oblečky, což bylo sympatický a i docela zajímavý. Viděli jsme to pak ovšem na pár dalších ostrovech ještě několikrát. Poněvadž na Fiji jezdí hodně bab, cestovatelek z Evropy a z USA a z Aussie, tak jsme se s Dáňou aspoň mohli zabývat špiclováním jejich pneumatik a výstřihů. Jeden z místních, který si nechal říkat Papa Joe, byl z jednoho takového výstřihu opravdu nadšen a během pokecu s ním vždycky zmlknul, jakmile se objevil někde poblíž.


V noci přijela k ostrovu zásobovací loď, která vypadá jako veliký výsadkový člun. Musejí objíždět většinu ostrovů a přivážejí jim pitnou vodu, palivo do generátorů a do člunů no a samozřejmě některým i zásoby. Odváží si na oplátku odpadky. Přečerpávání vody trvalo několik hodin a údajně na Beachcomber přijíždějí několikrát týdně.


Další den, čtvrtek 12. června, byl v plánu přesun do resortu Sunset Waya. Počasí už nebylo naprosto perfektní, foukalo a bylo i slušně zataženo. Ráno jsem musel na snídani sám, poněvadž Dáňa se necítila úplně odpočinutá. Když se po půlhodině doškobrtala, byl jsem už zas přecpanej. Dáňa dala kafíčko a papayu. Klíče jsem vrátil za oba a čekali jsme. Dáňa mi povykládala co všechno ještě v noci zažila, jak koukala na posádku zásobovací lodi, kterak chytá ryby na kopí vrhané do vody. Nalodili jsme se na Flyer a pomalu začalo pršet. Normálka záležitost vracení peněz za dovolenku, ale na Flyeru bylo fajně. A byla tam i Karolinia.


Asi po hodince cesty nás vyplivli v maličkým resortíku Sunset Waya. Je na jednom konci sandspitu mezi dvěma ostrovy. Sandspit se dá v pohodě přejít i za přílivu, pokud není moře moc divoký a nespláchne vás. Vody je něco nad kolena. Resortík měl jednu větší budovu a za ní pak byly udržované zahrady s palmami a s nataženými houpacími sítěmi no a pochopitelně spací burky a malý dormiky. Nechybělo beachvoleyballový hřiště. Nad touhle vesničkou se vypíná tak 200 m vysoká hora. Druhý ostrov za sandspitem má pravou fijivesnici, hraje se tam fijirugby, ale my jsme tam nebyli. Uvítali nás místní zpěvem a Bula Bulaováním. Pak nám řekli co a jak a jeden z nich byl obzvlášť veselá kopa. Jmenoval se Nessie a prej teda, že je určitě ze Skotska. Na ostrově s námi pak byla bandička anglánů, dvě holky z Norska a holandskej postarší páreček. Přesunuli jsme se s Dáňou do naší burky, aby se mohla dospat. V burce jsme měli vlastní toaletku i spršku, paráda. Já si venku udělal pár fotek a pak se začal hrát beach. Chvíli sem hrál, ale moje milá, která se mezitím probrala, nebyla schopná. Rozhodli jsme se pro šnorchlovací výlet. Prošmejdili jsme záliv mezi dvěma ostrovy a podařilo se nám pozorovat útesového žraloka, nebyl o moc větší než Dáňa a byl flekatej. Vylezli jsme na protějším ostrově a zpět se prošli po sandspitu.


Po plavání sme dali sprchu a šli na véču. Dostali jsme kuře s curry rejží. Bylo v něm dosti kostí, naštěstí nám pomohl tamní čokl. Večer se přiblížil a tak jsme začli kalit. Přifařili jsme se k anglánům, kteří na to šli pěkně zostra a hned začali s drinking game. Dost se mi zamlouvala. Spočívala v následujícím: balíček karet se rozhodí do kružnice na stůl lícem dolů a postupně si lidi tahají karty. Podle karet se pak něco dělá, třeba Nine = Busta Rhymes no a šici rapujou, nebo Queen určuje pravidla a všichni pak třeba musí mluvit s francouzským akcentem. K tomu připočtěte povinnost pití levou rukou a zákaz slova na „d“ (~ ‘drink!’) a musí se nechat, že pánové pokračovali pěkně zvostra. Další hra pak byla o veršovačce a nesměla se spáchat chyba, jinak se pilo. Samozřejmě štafety střídaly jedna druhou a borci si vůbec všelijak vymýšleli, jak se zprasit. Jo a mezi sebou mají každej den jednoho, kterýho musí všichni poslouchat, takže se hlásí věci jako “George, put your face in the sand!“ a chudák Georgie si musí hrát na pštrosa. Dáňa se rozhodla pít pouze nealko a tak si dala tonic v plechovce. Ptal jsem se jí, jakej je, ona že prej moc fajn mňamkovej tonic. Já na to, ať mi dá ochutnat, ale že žádnej tonic není dost dobrej, pokud v něm chybí gin. Musel jsem ale uznat, že tonic je to opravdu skvělej, načež jsme zjistili, že jde o předmíchanou plechovku gintonicu s 5% alc. :o) Ještě s náma do noci drželi basu dvě holky z Norska a Nessie ještě s jedním domorodcem. Večírek se fakt vyvedl, na rozdíl od nudné monstrpárty na Beachcombru. Navíc jsem sklidil obdiv v rychlosti vychlemtnutí třetinky pivka.


Ráno na Sunset Waya jsem měl opět velice příjemný. Počasí se ale fest zhoršilo, hodně fučí a po snídani se spustil tropickej slejvák. Je to ale perfektní. Déšť je příjemně teplej, moře je taky teploučký, takže máme aspoň zážitek tropický bouřky navíc. Vítr pak zfoukl střechu jídelny a společenský místnosti, ale místní to brali hodně s humorem. Byl pátek ráno a do resortu se sjíždělo hodně lidí. Prej se chystá fijisvatba a hlavně budou hrát fijirugby (George z angličanů hraje rugby, takže ho nadraftovali). Bohužel my museli zmizet na další resort – Korovou. Nessie nám ukázal, jak se prokousat do kokosu, jak se kokos podojí, jak se z něj dostáva kokosovina. Pochutnali jsme si na čerstvý kokosovině a pak už jsme jentak zewlili a čekali na Flyer, který nás měl hodit pryč.

Výlet na Fiji I. – z Aucklandu na South Sea Island

S Dáňou jsme se rozhodli, že ještě před návratem do Evropy, zajedeme na některé z exotických ostrovů v Pacifiku. Ze Zélandu se takový výlet přímo nabízí, takže jsme uvažovali kam. Nakonec z Nuei a Fiji vyšlo vítězně Fiji, páč jsme potkali spousty lidí, kteří už tam byli a kteří si Fiji náramně pochvalovali.
V House of Travel v Aucklandu na Parnellu jsme zakoupili sedmidenní Bula Pass a 6+1 den ubytování s plnou penzí. Bulla Pass je lodní lístek na Yasawa Flyer, což je moderní katamarán, který jednou denně projede severojižní soustroví Yasawa Islands tam a zase zpátky. S naším lístkem jsme mohli libovolně nastupovat a vystupovat dokud bychom se nedokodrcali zpět do Denarau nebo dokud jednoduše nevyprší. Dopředu jsme si ještě s Danhou objednali jednotlivý rezorty, který jakože chceme navštívit a čekali jsme na 9. 6. 2008, den odletu.


V pondělí devátého jsme se pak trochu natrápili, poněvadž dostat se k Ravymu do kéru nebylo úplně snadný a my si u něj potřebovali nechat kupu zbytečností. Naštěstí se nakonec objevil a mohli sme vše vyřídit zcela legálně :o) Na letišti sme se nechali odbavit a vklouzli jsme do duty free zony. Docela příjemný ceny jsme pochopitelně využili k nákupu lihovin. Jen se dvěma malými batůžky s plavkama a se šnorchlováním nás pak příjemně uvítali na palubě Boxingu 767 společnosti Air New Zealand. Snad nejvic letušek rodu mužského co jsem kdy viděl, ale kluci byli příjemní, asi tak 4% z nich … no nic. V letadle sme seděli asi v půlce, jen dvě křesla vedle sebe, za námi sektor záchodků, čili sme se mohli ohýbat dozadu jak bylo libo. K jídlu jsme vyfasovali jehněčí s těstovinou a s bramborem a ještě čímsi, který jako jediný bylo nicmoc, zbytek jídla byl ovšem docela v pohodě. Pak zmrzka, kafíčko, pivko, čajík, klasika, znáte všichni.


Po přistání v Nadi, který nevím proč všichni čtou Nandi, do nás narazila stěna vlhkého teplého vzduchu jako někde v tropech. Hned sem se začal potit a to nás čekala fronta na batůžek, fronta na fijidolary a pak mírné Faux pas v cestovní agentuře, která nám zajistila ubytování někde jinde, než jsme chtěli. Trochu mne to vytočilo, ale nedalo se nic dělat. Naskočili jsme do starýho vanu Hyundai a jali se dokodrcat do resortíku Aquarius Pacific. Jasně, že nás už na letišti všude čekalo „Bula Bula“ čili Fiji pozdrav. Dorazili sme taknějak po čtvrthoďce na šílených cestách s nepochopitelnými pravidly jízdy, ale vcelku a bezpečně. Hostýlek byl překvapivě útulný, stál na pláži hned u moře a krom toho, že se tam chodily vysrat kočky pod houpací síť a pobíhali tam čokli, byl naprosto v pohodě. Potkali sme tam Amíka, kterej nás, teda hlavně Dáňu, naučil popíjet v houpací síti, což se jí v budoucnu bude určitě hodit. Každopádně jsme přečerpali obsah lahvinky portského, chvíli poklábosili a šli spát.


Druhý den ráno jsme si museli přivstat, protože Yasawa Flyer vyráží už v půl deváté a my se museli ještě sbalit, nasnídat a dopravit do přístavu. Snídani nám přinesla mistní kráska s parádním úsměvem, která nenechávala Dáňu klidnou ;-) Pak přistavili autobus a my nastoupili, šéfovala tomu vysoká černá stevardka Karolinia. Jo, prostě paráda. No, pomalu sme frčeli a sbírali lidi z dalších hostelů až jsme dojeli do přístavu Denarau. Cestou jsme projížděli třebas kolem školy, do které se sbíhala kvanta děcek ve školních uniformách, přičemž Dáňa byla ujetá hlavně z kravat na slečnách. Jo Fiji. Po pár procedurách nás v pohodě nalodili na Flyer a já nadšeně zjistil, že s nami jede i Karolinia. Fér. Vůbec spousta Fijianů vypadá přirozeně dobře, o čemž jsme se měli opakovaně přesvědčovat po celou dobu pobytu. Když k tomu člověk ještě přičte jejich pohodovou náturu, tak je to dovolenkový místo jak se sluší a patří.
První den jsme měli v plánu nejmenší z ostrovu South Sea Island (SSI). Cesta na něj je asi jen 30 minut. Potkali jsme dva Čechy – Lenku s Martinem – a prokecali s nimi celou trasu. Oba makají už několik let ve Welli, byli se v Čechách v prosinci nechat oddat a Lenka je březí. Na rozdíl od nás měli v plánu jen jeden resort a tam se chystali zabydlet, seznámit a vytřískat z vesničanů maximum. Vezli jim pochopitelně i něco na revanš: propisky, korálky, bonbony a cukr. Klasika.


Z Flyeru jsme se na SSI dostali s asi deseti dvanácti dalšími travelery malým motorovým člunem. Čekalo nás trochu nucené seznamování, ale vysvětlili nám, že krom chlastu a potápění je všechno na ostrově už zaplacený, takže nálada byla hodně vysoko. Rychle sme zjistili, že i chlast je docela levnej. Pivko bylo za 4 fijidolary, pohoda. SSI jako takovej je opravdu hodně malej, obešel jsem ho po čáře přílivu kolem dokola bosky za 8 minut. Roste na něm pár palem, je tam veliká dřevěná budova ke spaní v prvním patře a hospodou v přízemí. Nechybí bazén a pak provozní budovy, hlavně kuchyň a ubytování personálu.
Dáňa pochopitelně vytáhla nový bikini RipCurl a jala se hned smažit na slunci. Já si vyhlídl lehátko ve stínu a čekal sem na příležitost projet se malou plachetnicí – katamaránem asi tak pro 4 lidi. Právě ve čtyřech jsme se pak na loď dostali a hned jsme vyplachtili a bylo to parádní. Docela foukalo, takže jsme obkroužili ostrov a i kus vyjeli do moře. To mne bavilo. Následovalo šnorchlování na korálových útesech, který je teda fakt úžasný a musel jsem si ho v průběhu následujících dnů užívat kdykoliv jen jsem měl možnost. Hejna ryb, různý barvy, různý tvary, hvězdice, korály, rostliny, barvy, tvary, čistá voda. Prostě úžasný. Pak jsme se s Dáňou přežrali na obědě. Nemohli jsme chvíli pokračovat příliš aktivně. Inu zvolili jsme výlet ponorkou, ze které se nakonec vyklubala „jen“ loď s prosklenou palubou pod hladinou, ale ukázali nám zase pár výborných korálových útesů. Nebylo nač si stěžovat. Po odpočinku na ponorce jsme mohli pokračovat ve šnorchlování a poněvadž byl odliv, museli jsme odplavat kus dál, ale dostali jsme se do větších hloubek. Co k tomu dodat.


Na některé z ostrovů, které jsou blízko pevnině, jezdí na jednodenní čumendu zájezdy z hotelů apod. Na SSI pochopitelně byli taky a dost massive, teda. Směska japončíků, gangstas odněkud z LA a muslimové s manželkami. Na těchhle denních pobytovkách mají v ceně i chlast, takže si je mohou náramně užít. Vidět ovšem muslimské ženy šnorchlující v burkách je jen pro otrlé. Aspoň nejsou požahaný od medúz. Japonci si taky moc hlavu nelamou – boty přezujou za ploutve, nasadí masku a hurá do vody. Je na tom supr jedna věc, že naprosto nehledí na nic a lezou do vody si užít úplně všichni včetně tlustých starých japonek nebo australanek. Mazec, Fiji je fakt hodně relaxed a dphdy a je to hodně moc nakažlivý. Dokonce i NZ je proti tomu hodně stresful. Gangstas z LA ssebou měli svoje ladies a byla s nima fakt prdel. Málomoc tlustá černoška na kayaku unášená příbojem na skaliska, smrt v očích a personál jen zadumaně přemýšlí, jestli to dá nebo ne. Uff. Nakonec vše dphdy, všichni se navrátili a začal zápas v beachvoleyballu, který se tu mimochodem hraje fakt úplně všude. Klání dopadlo nejednoznačně, někteří Němčouři to vzali příliš vážně a černoši to vzali sportovně a lili po sobě červený víno.


Denní návštěvníci pak odjeli, což bylo na jednu stranu škoda, protože se vzrůstající hladinkou s nima byla čímdál větší prdel, ale aspoň se ostůvek trochu vylidnil a uklidnil. Dostali jsme bohatou večeři a započali jsme se bavit mezi sebou. Poznali jsme tam hlavní postavu celého našeho pobytu (pominu-li Karolinii) a to irského hocha Finche. Sice mám problém s jejich akcentem, ale ňják sme se vždycky dohodli. Naučil nás karetní hru shithead, kterou hrají všichni z UK a z Irska a její znalost se nám pak ještě hodila. Taky tam byla Matylda z Francie z Normandie, které stojí na zahradě zbytek německého Atlantického valu z války a prej sou z něj spíš nešťastní, protože je v ochraném režimu a nesmí na něj sáhnout. Každopádně každej, kdo k ním přijede, chce radši spát v bunkru než doma. Jo a sousedi mají prej jeden daleko větší. No nic. Taky se pořádalo sázení na kraby, což jsem nezkoušel. Zájemci se mohli nechat unášet na vlnách nápoje kava, ale prej je to spíš uspávající a navíc je to hodně hnusný, takže jsme to taktéž vynechali. Mezitím se u vedlejšího stolu zpili angláni s pár ostatníma a začali pobíhat po ostrově nazí. Přijemný povyražení, ale správce ostrova to trochu neunesl a omlouval se nám za jejich chování. Museli jsme ho následně ubezpečit, že nás to opravdu nepohoršuje. Nevím, co naháči dělali v bazénku, každopádně byl druhý den uzavřen kvůli čištění ;-)


Spaní bylo naprosto v pohodě, ráno jsme dostali bohatou snídani se spoustou ovoce. Museli jsme se nachystat na nalodění na Yasawa Flyer, který nás popostrčí dál – na Beachcomber.

pátek 20. června 2008

Auta na Zélandu III.

Asi už poslední článeček se svými zkušenostmi kolem aut na Zélandu bych rád věnoval jejich pořizování. Čeho se vyvarovat, kde nakupovat a co si pohlídat. Přecejen když jsem dorazil do Aucklandu a chtěl jako naprostý laik auto, uvítal bych cokoliv.

Moje story je poměrně přímočaré: Camry jsem koupil v Backpackers Carmarket v East Street v Aucklandu. Je to v centru města, pořád mají v nabídce pár ojetin. Camry jsem pak prodal na nedělním trhu ojetých aut v Ellerslie v jižní části Aucklandu. Druhé auto jsme s Danou koupili přes inzerát v backpackerech. Hodně lidí nabízí auto tímto stylem, ale záleží na sezoně. Prodej jsem pak zopakoval v Ellerslie v neděli.

Co se týče Bacpackers Carmarketu, tak bych doporučil se mu vyhnout. Možná stojí za to se zajít podívat na horní hranice cen, ale jinak jsou poměrně nekorektní, ačkoliv se to na první pohled nemusí zdát. Bavil jsem se na jednom z Aucklandských trhů ojetin s maorem, který mi potvrdil, že nikdo z místních by tam určitě nešel pro auto a že jsou vyhlášení vysokými cenami. Mají v nabídce dost služeb: udělají vám za NZ$35 tzv. lemon check (dostanu se k němu později) a za NZ$140 si můžete nechat auto zkontrolovat v dílně hned naproti. Problém je, že v AA stojí lemon check NZ$25 a pro členy jen NZ$20. Technická kontrola od AA je myslím za NZ$105, ale nejsem si jist. Každopádně je dílna pravděpodobně hodně spřízněná s marketem a málokdy vám auto nedoporučí přičemž kontrola je (vzhledem k ceně) hodně povrchní a prakticky se rovná WOFce (která je za NZ$25).

Lepší situace je pak na sobotním a nedělním trhu ojetin. V sobotu je menší v centru města, nevím už přesně kde, ale někde v této oblasti. Zkoušeli jsme na něm prodat Camry, bylo to v lednu. Sice bylo pěkně, ale moc zájemců nepřišlo. Na místě je přítomen mechanik (taky prodával nějaká auta ;-), můžete si zaplatit lemon check a případně si rovnou nechat auto převest na sebe. Je to opravdu daleko jednodušší, než v CZ. Převod je za NZ$15.

Největší a nejlepší aucklandský market je pak bezpochyby v Ellerslie každou neděli. Pokud kupujete, je opravdu z čeho vybírat, ceny jdou během dne dolů i o pár stovek dolarů, je tu mechanik, je tu lemon check a je tu bezproblémová možnost převodu auta. Začína kolem deváté ráno a koná se na parkovišti u závodiště. Prodal jsem tam obě auta a nejspíš bych tam i další kupoval. Vždycky jsem tam viděl aspoň 150 - 200 aut všech možných značek. Jezdí tam spousty travellerů zbavit se svých kombíku, vanů a dalších vraků, kteří vynáší ty plechovice do nebes jen proto, že musí příští týden sedět v letadle zpět do Evropy a chtějí se ho zbavit :o)

Kupování auta v bazaru jsem nezkusil, ale zkusili jsme nákup na inzerát, kterých je pořád v backpackerech spousta. Auto jsme si poprvé prohlídli, následně jsme si v AA nechali udělat lemon check a při doplňující druhé prohlídce už jsme ho koupili, protože mělo novou WOFku a Němec vypadal poměrně důvěryhodně. Měli jsme si nechat od mechanika prohlídnout celý auto, pravděpodobně by přišel na problém s přední nápravou a asi by nas i upozornil na nutnou výměnu rozvodového řemene, o které píšu v prvním článku. Taková prohlídka se údajně dá domluvit předem a příjde na něco kolem NZ$50. Další možnost je pak autorizovaná prohlídka od AA servisu, která je ovšem dvakrát dražší, ale je nejspíš i důkladnější.

Samy se každopádně můžete podívat na gumy, jestli jsou sjetý rovnoměrně, jak je sjetá rezerva, kdy byl naposledy měněn olej - podle paragonu, což je pro diesel jednou za 10 000 km a pro benzín jednou za 15 000 km. Dál se podívejte, jak je stará baterka - starší než 3 roky může kdykoliv odejít a odejde fakt nečekaně a najednou, zažil jsem to (9/11/2001). Podle najetých kilometrů pak stav rozvodového řemene, který se mění jednou za sto tisíc - pokud má před výměnou, měli byste ukecat slevu tak NZ$250. Podívejte se na víčko chladiče, jestli není od oleje a na víčko oleje v motoru, pokud je zasraný od chladící kapaliny, může být prasklá hlava motoru a to je pak oprava za cenu ojetiny. Zjistěte, jak zabírá spojka a zkuste, jak se řadí všechny stupně. U automatu je dobrý zkoušet, jak auto zabírá na brzdě na jednotlivý stupně. Určitě se svezte, řiďte a zkuste vůli řízení a jestli netáhne doleva nebo doprava. Na všechno můžete ukecat slevy případně se poohlédnout jinde, že.

Teď se ještě zmíním o lemon checku. Narozdíl od CZ je na Zélandu centrální registr vozidel daleko bohatší. Ukládají se v něm například informace o tachometru při každé WOFce, jestli je na vozidlo vázán nějaký dluh, plus samozřejmosti typu jestli je importováno nebo koupeno na NZ, jestli není kradené, jak je na tom s registrací/WOFkou/diesel tax. Všechny tyhle informace dostanete za NZ$25 v AA (členové za NZ$20) a hodně doporučuju si je pořídit. Znám případy šťastných majitelů vozidla, kterým byl jejich miláček zabaven jen roto, že s ním některý z předchozích majitelů ručil za svojí novou televizi. Jim pak zbydou jen oči pro pláč.

Tak to je ode mne všechno.

čtvrtek 19. června 2008

Auta na Zélandu II.

Takže co je potřeba mít vyřízeno k provozování osobáku nebo malé dodávky na Zélandu.

V první řadě si policajti všímají registrace. Je to něco jako obdoba našeho povinného ručení. Platí se z ní škody způsobené při nehodě a taky se část peněz odvádí na placení obdoby našeho invalidního důchodu, to je tady promítnuto i v cenách benzínu a nafty :o) Registraci je možno získat velice snadno skoro na každé poště. Vyplníte formulář, zvolíte si, na jak dlouho dopředu chcete zaplatit a po zaplacení dostanete štítek za sklo. Ceny se pohybují kolem NZ$90 za půl roku, jak za osobák, tak za VAN.

Další neméně důležitá věc jest Warrant of Fitness a.k.a. WOF. Odpovídá české technické prohlídce, takže se pro ni jezdí do servisu nebo do Vehicle Testing NZ (VTNZ). Cena je různá podle servisu a asi i podle typu auta. My jsme ji dělali pouze jednou na VAN a přišla nás na NZ$25. Kontroluje se toho docela dost, veskrze světla, brzdy, stěrače, pásy, gumy. Pokud něco není v pořádku, dostanete 31 dní na opravu, většinou se dá vyřídit přímo v servisu. Získávání WOFky bývá údajně snazší ve východní části Severního ostrova. My jsme ji dostali poměrně bez problémů v Otahuhu v Aucklandu. Zatím se na Zélandu vůbec neřeší emise, ale snad se to do budoucna změní, protože některá auta čadí šíleně a to i poměrně nově vypadající.

No a na rozdíl od CZ, pokud máte vůz s dieselovým pohonem, tak si musíte pravidelně platit Road User Charges a.k.a. diesel tax. Kupuje se opět skoro na každé poště a kupuje se po tzv. jednotkách, kdy jedna odpovídá 1000 km. Čím víc si jich předplatíte, tím vás jedna vyjde levněji. Ano, kupují se dopředu. My jsme kupovali jednu za asi NZ$43, pět za asi NZ$190 a deset za asi NZ$337. Přesně už nevím. Dostanete štítek za sklo, na kterém jsou vyznačeny kilometry od kdy do kdy máte předplaceno. Kontrola se provádí ke stavu tachometru, takže ...

Štítky vypadají následovně:
Servisů je na Zélandu opravdu mraky. V každém malilinkatém městečku jsou aspoň dva. Pokud potřebujete sehnat nějaký díl, je dobrý obvolat nebo objet vrakoviště, kterých je taky spousta a dost často se specializují třeba na jednu značku nebo na jeden typ aut. Mají toho opravdu hodně a to za vynikající ceny. Některá z nich vám díl na autě rovnou vymění a to za směšně nízkou cenu. Dělají tam sice dost sígři, ale člověk může hodně peněz ušetřit. V Yellow Pages jsou pod "Automotive dismantlers." My jsme měli dobrou zkušenost s Car Farm v Otahuhu, kde měli přesně stejný TownAce jako my :o)

čtvrtek 5. června 2008

Auta na Zélandu I.

Měl jsem na Zélandu už dvě auta, obě byly Toyoty a obě byly supr. Samozřejmě to nebyly nový kusy, takže jsem s nimi měl nějaký ty problémy.
První byla naprosto vychytaná Toyota Camry GS Wagon z roku 1994. Měla třílitrový šestiválec, 24 ventilů, automatickou převodovku a jako správný kombík vyšší třídy obrovský kufr. V kufru jsem měl plnohodnotnou matračku a v pohodě jsem v něm spal. Jezdil jsem tehdy s Broňou a s Igorem a ve třech jsme neměli problém. Najel jsem s ní kolem 5 000 km.
Hliníková kola s gumou 235/45R17 se nakonec ukázala jako jediný problém. Jezdil jsem s ní víc než měsíc a v průběhu onoho měsíce se mi začaly přední gumy rozpadat dosti podivným způsobem. Musel jsem je okamžitě vyměnit za $420 a za pár dni nato sem musel měnit i zadní. Chyba byla v zadních blatnících - guma se do nich nevešla a odírala se z boku. Věc, které si člověk při nákupu jentak nevšimne. Safra. Nakonec jsem se Camry zbavil 6. ledna, když přijela Danha. Jednak měla problém gum, spotřeba kolem 12l je při rostoucích cenách taky šílená a v neposlední řadě jsme chtěli mnohem pohodlnější VAN. Prodal jsem ji v Aucklandu v Ellerslie na nedělním car marketu. Měl jsem spousty zájemců ;-)
Druhé auto už jsme měli společně s Danhou. Malý spolehlivý VAN Toyota TownAce DX opět z roku 1994. Koupili jsme ho od Němce v Aucklandu. Měl vyvěšený inzeráty různě po hostelech. Měl super-úsporný a super-líný dvojlitrový klasický diesel, takže sme si pomaloučku hrkali po Zélandu a vozili si svůj nový domov všude ssebou. Najeli jsme s ním asi 15 000 km.
Pár dní po koupi začala svítit kontrolka nutné výměny rozvodového řemene. Chytlo nás to uprostřed Forgotten World v centrální části severního Ostrova. Je to fakt díra, kde jsou jen farmy. Naštěstí jsme ještě dojeli do městečka Taumarunui a objednali se k servisu přímo u Toyoty. Strávili jsme v blízkem kempu 3 dny čekání - utekl nám bohužel Levin Organic Festival, ale nakonec nám Fandu dali do kupy za $274. Dál už jezdil skoro bez problému až jsme přišli na problém s ... gumama. Bylo to na Jižním Ostrově u Christchurch. Přední náprava byla naprosto šejdrem a obě gumy byly sjetý na vnitřní straně. Koupili sme nový, lehce jetý a nechali vyladit geometrii celkem asi za $200. To vydrželo dlouho, ale za dva měsíce nám v Taupo při výměně oleje řekli, že přední pravá je zase uvnitř sjetá. Prostě náprava nebyla úplně v pořádku. Nechali jsme zas udělat geometrii a frčeli dál. nakonec v květnu vyměnili předni gumu za rezervu, vyladili auto, koupili nový zadní gumy za $80 (hnaná náprava, takže už byly normálně sjetý) a po prodloužení/koupení WOFky prodali dál spokojenému majiteli - kiwimu z Aucklandu.
Každopádně asi do auta jen tak nepůjdu. Šílená díra na peníze. Nejenže závratně stoupají ceny ropy a ropných produktů, ale i ten věčný servis a poplatky ... tfuj! Dobrým řešením zdá se mi býti vozidlo služební ;o)

neděle 1. června 2008

DJ Krush ve Welli

Tak jsme byli včera s Danhou na HipHopový akci, takže malý rprt následuje :o)

Konala se ve Wellingtonu v klubu Sandwiches. Pěkně nás naštvali, páč hned u vchodu chtěli po všech ID a Danha zvyklá z cz, jako slečinka, šla jen s dvackou v zadní kapse. No nic, bydlíme kousek, tak se vydala pro pas, já zalezl do díry.

Bylo už ke dvanáctý a hlavní star měla dorazit v jednu. Hral ňjákej místní kašpar, neuměl míXat, neuměl scratchit, ale hrál starý dobrý vály z východního i západního pobřeží, hrál i Snoopa, hral songy, který žeru už dlouho, slyšel jsem je jednou dávno a nemůžu je vymazat z paměti, jako třebas

Baby, I've got your money
(-> youtube.com)

nebo

Hey hey hey hey
You don't love me
And I know now
(-> youtube.com)

dobrej heat up. No ale amatér. Zdíkovi by se určitě líbil jeho styl, je dost podobnej tomu jeho :o)

Každopádně pak přišel jeden z průkopníků turntablismu, japončík, kterej vydal víc desek než mají moje ruce prstů a je narozen už v roce 1962 - DJ Krush. Kvůli němu jsme tam šli!! Věděl jsem, že je to jinej stajl hopu a věděl jsem, že je to ten stajl, co mám rád, protože ho mám trochu naposlouchanýho. Hrál naprosto fenomenálně (z Final Scratche nebo podobnýho systemu). Vypadal jak tvrdej kolík z Nipponu a do maorský kultury přivál Božský vítr. Hrál v klóbrcu s brejličkama a hrál naprosto špičkově asi hodinu a půl. Plac se samozřejmě naplnil až po strop, všude byla tma a kouř, kterej prořezávaly scany a semtam se mi snažili strobáčem navodit epi záchvat, což se jim naštěstí nepovedlo (strobo na mě moc nefachčí :) Vůbec příjemný tady je, že kalí všichni bez rozdílu - chlapy, žencký, indiáni, indi, maoři, černí, bílý, tlustí , supertlustí, hubení. Všichni sme se svíjeli na parketu. Taky je supr, že se nesmí kouřit, takže nesmrdím teď jako popelník. Uff.

Pak přestal Krush a měli jsme žízeň. V klubu stálo pivko NZ$8.5 takže jsme vykličkovali ven a zamířili do non-stopáče pro dávku redbullu. Šli jsme downtownem, kterej byl ovšem naprosto přeplněnej lidma. Všechny žencký, fakt všechny, mají vytažený kozy skoro ven. Výstřihy proklatě nízko a naducaný až pod bradu, ufff!!

Není tu už úplně teplo, ale slečinky chodí v šatičkách, maso. Lítal tu i Batman (supr vohoz se slipama na punčocháčích, tak jak to má bejt!). Na ulici hrají kapely, klubíky mají pozotvíraný vokna, takže randál se valí odevšad a můžeš si vybrat jak je libo.

Pak jsme se vrátili do Sandwiches, ale ňjaký místní NZ hopový hvězdy rozjížděli svoji supr produkci, která ovšem byla dosti plytká, špatná i na Letovickou diskotéku a bylo zřejmý, že lidi houfně opouští klubík a zůstávají jen skalní příznivci posedávání v klubu. Byla tam jedna blonďatá kancelářská štětule, která se teda prsila ze všech nejvíc, ale každá maorka starši patnácti, by ji svým výstřihem spolehlivě udusila. Chvíli jsme seděli a pozorovali ten šrumec, jedna slečinka, dosti tlustá, byla oblečená jako Dorotka ze Země (k)Oz a měla málomoc krutý vysoký kožený okovaný boty na supervysoký platformě, ovšem bílý :o)

Tak jsme šli.

No ale Krush naprosto fenomenální. Vyladil do plusu.

PS: neznáte někdo animovaný klip od Sly&Robie?