Víkend v Upper Huttu

Muselo to přijít. Potkal jsem ve Wellingtonu dva moc příjemný lidičky - Jozefa a Barboru a po několika "hospodách" jsme se dohodli, že mne pozvou na víkend k sobě do Upper Huttu, kde bydlí v domečku s jednou tlustou kočkou, jednou hubenou velkou kočkou a standardně tlustou kiwi dvojnohou "kočkou". V plánu bylo hlavně bbq a kořalička. Dohodli jsme se na víkendu šestýho sedmýho prosince nula nula osm. Já se rozhodl jet na kole celou cestu z Newtownu. Je to asi 40 kilometrů hodně po rovině a na konci velmi mírně do kopečka údolím řeky. Já ovšem na kole nemám přehazovačku a se singlespeedem jsem se tak pustil do náramnýho dobrodružství.

V sobotu ráno jsem se chvatně chystal a ještě jsem u toho dražil foťák na TradeMe, který mi už fakt moc chybí a navíc máme plnej mražák filmů. Aukci jsem vyhrál a vydal se na cestu. Sluníčko na Wellington nezvykle pražilo, vítr ani moc nefoukal, takže léto už je nejspíš neodvratně tu. Bohužel po sjetí kopce jsem se musel vrátit pro povinnou helmu, ale pak už jsem jel. Cesta začala v klidu, trochu jsem se motal kolem terminálu trajektů, ale povedlo se mi vymotat a dostat se na výpadovku pro cyklisty (auta jezdí po motorway). V tu chvíli jsem si vzpomněl, že nemám ani peněženku ani hruškovici. Jsem fakt hlava děravá, ale vracet už se mi nechtělo a pokračoval jsem v pařáku dál na sever.

Cesta vede kolem wellingtonského zálivu do Petone po highway #2, která je naštěstí příjemně široká a cyklisti se tam nemusí tlačit úplně na krajnici. Singlespeed po asfaltu uháněl jako o život a šlapalo se mi docela příjemně. V Petone jsem přejel most a dál pokračoval ulicemi města, které plynule přechází do Lower Huttu. Jak jsou kiwáci všichni hrozný násosky tak jim je taky jedno, kam pak tu flašku od piva odhodí a cyklista pak musí kličkovat, aby nepíchl. Všude ve městech je taky hodně nepříjemně drsný povrch a tenký gumy nerovnosti moc netlačí, takže se holt projeví jinde, no.

Z Lower Hutt vede dál stezka kolem silnice a, jak už jsem psal, stoupá mírně do kopce kolem řeky. V té době už se mi nesedělo moc pohodlně a k tomu jsem začal pociťovat slabost v nohou, ale jel jsem dál. Na hranicích města Upper Hutt mi zbývalo asi jen 6 km. Bohužel přišel defekt. 6 km je na dotlačení moc, rozhodl jsem se tedy vyměnit duši a v pohodě pokračoval až jsem dojel skoro k Jozefovi a k Barboře. Celá oblast přes kterou jsem měl přijet byla uzavřená pro auta kvůli slavnosti Santa's March, ale na kole jsem si mohl prohlížet všechny ty mažoretky, alegorický vozy a muscle cars naprosto bez problému projížděje se mezi nimi.

Takže jsem asi po 2,5 hodinách dojel až do cíle a byl pěkně upečenej ze slunka a unavenej z cesty. Dostal jsem fajn oběd, dali jsme pivka (Mac's Sassy Red, Steinlager) a rozhodli se jet na pláž se vyvalit. Byly tak 3 hodiny odpoledne a Slunce bylo ještě vysoko. Sedli jsme do skvěle renovovaného Fordu Laser 1.8i, nad kterým strávili obadva celý den a možná i víc. Je to na něm opravdu poznat ;o) Jeli jsme po #2 zpět k Welli a odbočili na Poriruu. V Porirua na pláži bylo poměrně větrno a tak jsme popojeli dál na sever až do Pukerua Bay.

Pláž byla náramná, lidí bylo poskrovnu a vánek skoro neznatelný naprosto nechladil pražící sluneční svit. Zkoušeli jsme se uchladit pivkem, ale nakonec jsme se museli jít do moře vykoupat a bylo to zatraceně dobrý osvěžení. Koupal jsem se tuto sezonu poprvé a shodou okolnosti skoro ve stejný den jako loni se Sojkou a s Nicem na Makara Beach. Cestou zpátky jsme vyzvedli ňjáky pivka (Monteith's Original, Monteith's Kelt) a olivy a pečivo a jeli domů. Doma už domácí (jméno mi fakt vypadlo) začala chystat jídlo, takže jsme dorazili včas. Než jsme začli s bbq museli jsme rozjet pivka a dát si kořaličku, abychom rozproudili hlad.

Na jídlo toho bylo fakt hodně, ale jasně se ukázalo, že je prostě nesmysl kupovat marinovaný stejky, ale je naprosto nutný si je namarinovat vlastními silami. Jak Jozefovi a Barbořiny tak i moje stejky byly mnohem lepší než ty od domácí, která je lenivě koupila v supermarketu. Z našich úplně dýchala ta láska, se kterou jsme je vybírali, připravovali a vmasírovávali do nich koření v tajných poměrech léta předávaných z generace na generaci. Koupený kusy byly naprosto hnusný, naložený v něčem k poblití sladkým a plný kostí a k tomu se navíc připalovali jako o závod, asi karameloval med nebo já nevím. Dokázali jsme se přes to však přenést pomocí výborného slovenského calvadosu, který byl servírován podchlazený. Domácí po pár flaškách šampusu přešla na Fernet. Mazec. Skončili jsme naprosto nabouchaní asi tak v jednu v noci.

Spal jsem asi do jedenácti a probudil se do sluncem prozářeného dopoledne. Bylo fakt parno a mne čekala cesta zpět. Dostal jsem výbornou snídani a chvíli jsme plkali v baráku snad aby se vzduch trochu zchladil, což ovšem ukázalo se býti v nedohlednu a já musel sednout na kolo a jet. Měl jsem jen $7,50, což je na vlak z Upper Huttu do Welli málo a tak jsem jel na kole.

Bylo fakt vedro. Jel sem po highwayi, protože povrch byl asi tak milionkrát lepší než ve městě a některé tělesné partie to prostě potřebovaly. Cesta vedla z velice mírného kopce a tak kolo jelo skoro samo. Singlespeed mám s poměrně lehkým převodem (do kopce pro změnu těžkým) a tak jsem si často připadal spíš jako na spinningu než na normálním výšlapu. Dojel jsem až do Petone, kde jsem už mohl sednout na vlak a nechat se odvézt domů. Naštěstí jsem svou hrst dolarů utratil za muesli tyčinky a pití a jel dál na kole. Cesta totiž vedla po příjemné, rovné a prázdné cyklostezce a i v tom parnu příjemně ubíhala. Škoda, že jsem ji nevyužil cestou do Upper Huttu.

Domů jsem ale stejně dojel pěkně zničen. Pozitivní je, že jsem měl během těch skoro 80 km jen jeden defekt. K tomu musím přičíst koupání v moři a výbornej večírek a vyjde mi opravdu parádní víkend.