středa 20. května 2009

Cooks II. - Aitutaki poprvé

"Jedno z deseti míst na zemi, které musíte vidět před smrtí" - i takto se někteří vyjadřují o jednom z ostrovů z Cooks. Nezbývalo nám, než se tam holt zajet podívat.
V neděli od rána pršelo. Ve Vara's nebylo moc co dělat, ale prolízali sme starý fotky a plkali o všem možným. Bavorskej vochmelka Patrik samozřejmě popíjel. Déšť vydržel až do večera, kdy sme se přesunuli do Mattova stánku, udělali si na grillu trumpet fish, která byla naprosto vynikající. Pak sme ještě snědli regulérní večeři a nacpaní se věnovali muzice, pití a vykecávání.
V pondělí v 15:30 jsme měli letět na Aitutaki. Ráno bylo počasí zase tropický, vedro a vlhko, takže se deštivý předpovědi zatím nesplnily. Končili jsme ve Vara's, a odložili sme u Petra hromadu zbytečností, hlavně teplé oblečení, abychom toho ssebou netahali zbytečně moc.
Odpoledne bylo potřeba rozhýbat kosti. Vyrazili jsme po pláži clockwise směrem na jih na pláž Fruits of Rarotonga, která je vyhlášená jako skvělá šnorchlovací oblast. Na plavání nám zbyla hodinka a celou sme jí vydrželi ve vodě hledajíc konečně něco zajímavýho k vidění. Bohužel korály zas byly malý a nijak extra zajímavý. Bohužel. Rozloučili sme se s týpkama a došli na silnici, kde sme okamžitě stopli týpka, kterej nás měl hodit až na letiště, ačkoliv sme si ho vlastně stopli v opačným směru. Měl starou malou dodávku a rozvážel salát, kterej sám pěstoval, po hotelech. Zastavoval jenom u dvou hotelů a za necelou půlhoďku nás vyhodil hned u letiště. Stopování fakt paráda.
Nalodění do letadla opět bez problémů, ani nepoužívají rentgen. Letěli jsme malým dvojmotorovým dolnoplošníkem asi tak pro třicet lidí a nějakej náklad vzadu. Celkem nás bylo myslím 23 včetně posádky. Let sem prospal i přes slušnej randál od motorů a za hoďku sme přistávali. Pohled z okna byl parádní. Laguna Aitutaki je supr, protože ji nezaplňuje z větší části jeden velkej ostrov, ale je jich tam dost a i vody je velká plocha. Letiště je hodně malý, postavili ho Američani ještě za války v tichomoří. Hlavní budova je asi 20x20 m a je to jedna velká sedlová střecha skoro až na zem. Na letišti je pak ještě hasičský auto. Nikde není žádná ochranka, ale taky asi žádný problémy. Turisti jsou na příletu vyzvedáváni a rozváženi do svých resortů a stejnětak mě s Robem vyzvedl Kanaďan, kterej vede Matriki beach resort a dovezl nás na ubikaci. Je to maličký místo na západním pobřeží. 4 ubytovací jednotky a společný záchodky a k tomu větší společná budova s bytem správce a jeho ženy. My dostali pokoj v přízemí patrové chajdy, nad námi byl postarší pár z Německa, další chajdu obývala Monika ze Severní Karolíny a poslední chajdička patřila párku z UK. Správce byl dost špatnej ze situace na ostrově. Už se těšil až vypadne, měl to tam už 2 roky a zbývaly mu 2 měsíce. Problém je, že jak je Aitutaki malinký, tak tam je hodně úzká nabídka jídla a pokud jsou problémy se zásobováním tak třeba není benzín a nafta do lodí, aut a skůtrů, což je tragedie. No a tahle situace nastala když jsme tam byli my. Loď s nákladem se kvůli rozbouřenýmu moří nemohla dostat do laguny a cruisovala kolem ní.
Vyrazili sme si nakoupit jídlo, abychom mohli udělat večeři. Po návštěvě tří obchodů už sme byli schopni si navařit ťamanskou polívku s bramborem, sýrem a k ní přikusovat chleba. Pohoda. Cesta za nákupem se proměnila v poznávací vycházku, panovala všudypřítomná pohoda. Potkali jsme pár lidí a ti užívali odpoledne. Kolem cesty je hafo nedodělaných nebo už rozpadlých domků a je možný najít hodně pozůstalostí z natáčení Survivora - třeba hliníkovej džíp. Je teda v rozkladu a nabouranej, ale karoserie vypadá jako nová. Jako program na večer sme si pak vlezli do houpacích lehátek a lebedili si, čuměli na hvězdy a plkali. Noc byla pekelně hlučná a oba jsme spali se špuntama v uších.
V úterý zase pršelo. Dopoledne jsem se zvedl a šel šnorchlovat čekaje teplou vodu, jako v dešti na Fiji. Šeredně jsem se ovšem zmýlil. Teplá voda se v laguně dala najít, ale prolývaly jí ledové proudy. U nás doma by to asi bylo teplý jak kafe, ale na Cooks člověk prostě čeká lepší servis (i v zimě). Fučelo a voda byla dost kalná a tak ani viditelnost nebyla nijak supr. Mezitím Rob domluvil večeři v jedné hospodě, kterou nám doporučila Bonnie (byla s námi v Kaikouře). Odpoledne se počasí zlepšilo. Pro nás to bylo jasný znamení, že musíme na nejvyšší vrchol ostrova. Má sice jen 120 m, ale výzva to je. Trvalo nám to slabší půlhodinku a byli jsme nahoře. Je tam asi nejmenší BTSka, jakou sem zatím spatřil, malý majáček, kokosová palma a spousta komárů. Slunko už pražilo jak se sluší a v tom nádherným počasí nezbývalo než protáhnout výlet do vnitrozemí. Žvýkaje tabák sme si to rázovali po pěšině a co čert nechtěl, začal tropický liják. Chvíli sme se schovávali pod palmou, ale stejnak sme promokli. Nu což, postupně déšť slábl a jak sme stejně už byli mokří, šli jsme dál na sever. Prošli sme džunglí a přes široký brod jsme došli na palouk, kde byla pekelně špinavá farma s prasatama. Domorodci je krmí kokosama a oni pěkně nabírají, ale údajně jsou hodně tučný. Cesta pokračovala kolem lesa a kolem papayových stromů a všude kolem palmy a taky další plodiny a děsivě vlhko a slunko pražilo až nás úplně vysušilo. Přelezli jsme přes kopec a došli na křižovatku silnic z letiště, z lesa, z vesnice a odkudsi. Do západu nezbývalo moc času a tak padlo rozhodnutí dojít do Matriki. Kolem silnice bydlela spousta raků, kteří se před námi ukrývali v dírach vykopaných v kalužích vody. Poprvé se nám povedlo spatřit plody ara, což jsou oranžový hodně aromatický kornouty, rostoucí ve velkých trsech zavěšených na palmě. Postupně odpadávají a domordci z nich dělají voňavý náhrdelníky. Chvíli jsme se šourali po silnici, načež jsme ji vyměnili za pláž a došli až do Matriki.
V sedm pro nás přišla američanka Monika, která měla stejně jako my objednanou večeři a nasedli jsme do minibusu, kterej nás hodil až do hospody Tupuna. Jak jsme tam přes další resorty a další hosty nakonec dojeli byla tam, přesně jak Bonnie slibovala, Soda. Soda je kočka, má jen tři nohy a právě tu čtvrtou jí ufikla Bonnie :o) Bonnie je totiž veterinářka a na Aitutaki měla chvíli praxi. K večeři sme si dali výborný jídla z ryb jako wahoo nebo tuňák, k tomu spousta další mořské havěti, zeleniny, příloh a další. Pekelně sme se přecpali, zalili to pivkem a prohli se u placení. Minibus nás hodil domů a šli sme spát.
To pravý Aitutaki, aspoň podle referencí, teprve mělo přijít.

pondělí 18. května 2009

Cooks - fotky

Než sem se dokopal k napsání stórky z Aitutaki, tak mám hotovou galerku fotek z Cook Islands. Můžete omrknout zde.

čtvrtek 14. května 2009

Cooks I. - dva pátky a jedna sobota

Je pátek 24. 4. 2009 a dnes já a Rob letíme z Wellingtonu na 2 týdny na Cookovy ostrovy. Někdy kolem sedmé večer do Aucklandu a tam utíkáme na mezinárodní terminál a sedáme na letadlo na Rarotongu. Zapomněl jsem doma sluneční brýlky a musel sem si je koupit v duty free (společně s nutnýma flaškama špiritusu). Air NZ mají teď ve všech letech do pacifiku fakt luxusní multimediální systémek. I když filmů není tolik, je přecejen z čeho vybírat. Dal jsem si opakování Platoon a Rob Leaving Las Vegas. Klasika.
Letiště Rarotonga je maličký, terminál je vlastně jen pro 4 fronty lidí, kytaristu s ukulele a 4 lidi, kteří razítkujou pasy. Venku pak malý průběžný parkoviště odkud se lidi vozí do resortů. Jak jsem psal - odletěli jsme 24. 4. večer a páč jsme přeletěli časovou hranici, tak jsme přiletěli opět 24. 4. tentokrát v jednu ráno a celej pátek jsme tak měli znovu před sebou. Bylo 23 stupňů, stoprocentní vlhkost a my neměli kde hlavu složit. Zorientovali jsme se podle Jižního kříže a vydali se k severu, kde bylo nejblíž moře. Je sice zakázaný spát na pláži, ale nechtěli jsme jinak. Místo jsme našli kus na západ od letiště mezi kamením na korálové plážce. Popíjeli jsme chvíli Jamesona a postupně upadli do říše snů.
Ranní ostrý sluneční svit nám otevřel oči a taky nás tak děsivě ohříval, že nic než přesun nebylo možný. Sbalili jsme fidlátka, sarongy a Jamesona a vydali se na západ po silnici do města. Cestou si Rob otevřel svůj první kokos a tak byla i snídaně. Na první pumpě měli vodu. Super, žízeň nás trápila oba. Potřebovali jsme do města a museli jsme jet busem. Zaplatili jsme nekřesťanských devět babek clockwise busákovi (jel kolem ostrova ve směru hodinových ručiček - jedna ze dvou tamních linek), aby nás zavezl až do Vara's na Muri Beach, kde jsme měli spát další 3 noci. Snad se nám podaří se tam uchytit a dostat do pucu a zbavit nákladu.
Co se týče Vara's, bydlení dopohody, velkej hostel, spousta travelerů, rozumná cena asi 25 babek za noc v pětipostelovým dormu. Na Cooks mají stejný peníze jako na Zélandu, protože jsou něco jako moderní formou kolonie. Mají k tomu navíc vlastní mince a 2 barvy třídolarovek - spíš takový suvenýrky, hlavně dvojdolarovka - trojúhelníková mince. Bylo vedro a jediná možnost se osvěžit bylo moře a šnorchlování v laguně.
arotonga je největší ostrov Cooks, kde žije asi polovic ze všech Cook ostrovanů. Kolem dokola vede silnice dlouhá 32 km a různě daleko od břehu je ještě laguna zakončená jakýmsi náspem branícím divokému oceánu proniknout dovnitř. Tedy v rámci možností, páč hurikány jsou prostě silnější. No a v laguně se právě dá velmi dobře šnorchlovat. S viditelností a se zajímavostí je to ovšem trochu horší. Hodně písku i poletujícího ve vodě, mořský okurky (vyadají jak hovna) a semtam korál, kolem kterýho jsou rybky a ryby a chobotnice a ježci a spousta další havěti. Nejlepší, co se nám povedlo spatřit byla jedovatá stonefish. Rob chvíli šťouchal do šutru, který následně odplaval. Pekelně jsem se lekl. Dost se mi mlžily brýle a tak sem to asi po hodině vzdal a mazal zpět ke břehu. Ono jenom doplavat na nějaký zajímavý místo bez ploutví je tak čtvrthodinka. Fiji má šnorchlování daleko vychytanější.
Náš pokoj byl konečně nachystanej a mohli sme se nastěhovat. Jedna postel zůstala volná, na další byl Tim z UK a na poslední byl Petr z Česka, ale to sem měl zjistit o něco později. Musel jsem se prospat a jak sem se probral, byl čas večeře. Pokud je potřeba něco koupit k jídlu, je na ostrovech dost obchodů. Bohužel hlavní sortiment tvoří trvanlivé potraviny jako konzervy, zavařeniny, těstoviny a rejže. Denně mají čerstvý chleba, prodávají i balenou vodu a další drinky. Všechno je o něco dražší než na Zélandu, poněvadž se to musí dovézt právě odtam. Proto se vyplatí zajít v sobotu ráno na market, kde domorodci prodávají spoustu čerstvýho jídla za příznivější ceny. Udělali jsme si ještě se dvěma holkama z UK - Roxy a Suzie, který Rob přifařil, těstoviny s corned beef a děsně sme se přejedli.
Po večeří se Roxy a Suzie snažili dostat do kokosu a já jsem konečně potkal tři Čecháčky. Byli to fajn týpci Vláďa, Kafe a Petr. Přiletěli o den dřív než my, taky spali na pláži a odletět měli o den dřív než my. Byl sem fakt rád, že sem je potkal. Chvíli sme s něma a s dalšíma 4 Němcama a ještě pár lidma popíjeli, což se dá označit za naprosto standardní noc ve Vara's. No a šlo se spát. Podruhé pro nás skončil pátek.
V sobotu ráno, jak už jsem psal, byl místní market. Ráno sme si přivstali, ale borci zjistili, že pěkně fouká a tak vytáhli kajty a šli jezdit. Jeli jsme jen já a Rob. Nejlepší doprava po Rarotonga je jasně stopovat. Není problém si za pár šupů půjčit skútr nebo za víc auto. Busy jezdí asi jen jednou za hodinu a stojí peníze. Stopování ale není vůbec problém - nejvíc jsme čekali čtvrt hodinku. Navíc sme se často vozili pikapem vzadu na korbě a ofouknutí větrem v těch vedrech fakt příjde vhod. Skoro až na market nás hodila mladá paní s červeným pikapem, která vezla ještě dítě. Fakt pohoda.
Market byl poměrně velkej, byli jsme tam v devět ráno a řekl bych, že se pořád ještě zvětšoval a nafukoval a přibývalo stánku. Zboží z některých ale už začínalo mizet a mohli ste dostat slevu na poslední kousky. Snědli sme velikej kus rohlíku se šunkou, volským vokem a pofiderní tropickou salmonela-s-houbama omáčkou. Každopádně mňamka. Prolízali jsme trh s různýma stánkama, někdy jen malej náklaďaček a prodej z korby, někdy stolek jindy stůl i se stanem no a je tam i dost postavených krámků hlavně s oblečením a suvenýrama. Koupili sme si kukuřici, karamboly, kokosovej džus a Rob přikoupil i jakousi buchtu za deset babek, která se ovšem ukázala býti ne zcela lahodnou.
Vypadli sme z marketu a loudali se zpět k Vara's. Auta nikde nebyla, protože byl ANZAC day a uzavřeli kvůli marši kus silnice. Došli jsme před vládní budovu, abychom zhlédli kus marše a několik vládních činitelů. Celkově nicmoc až na totální nepřítomnost ochranky. Jo a taky pochodující vojáčci a vojandy měli velice pofiderní uniformy - aspoň boty si mohli vzít všichni stejný ;o) O kus dál byla kavárna a my si konečně mohli dát kafíčko (asi pět babek, jako na NZ) a pokračovat dál. To už sme stopovali, protože uzavírka skončila a auta zas mohla jezdit kolem nás po hlavní okružní silnici. No a co čert nechtěl, zastavila nám uplně ta stejná paní jako ráno a poněvadž už věděla odkud jsme, tak nás v pohodě hodila až k hostelu. Prostě pohoda.
Ve Vara's všichni obdivovali kajtování Čecháčků. Do pařáků pod tropickým sluncem příjemně fučelo a pánům to fakt moc hezky jezdilo. Naštěstí nikdo z nich neslítl do vody na jeden z korálů, který končily často jen těsně pod hladinou. Já a Rob a Suzie jsme pak šli šnorchlit. Dolezli jsme po břehu kousek od ostrova, kterým se, pokud jsou malý a jsou v laguně, říká motu. Přeplavali jsme na něj a prošli po něm na jeho odvrácenou stranu a zas vlezli do vody. Bohužel to nebylo zase nic moc a moje brejle byly navíc spíš nepoužitelný. Plavali sme všude možně až sem se rozhodl to zapíchnout a vydal jsem se přes celou lagunu na břeh. Cestou mne málem přejeli jachtaří na katamaránu - fakt sem uvítal, že mezi trupama měli spoustu místa, jinak by mi ujeli šišku.
Kousek severně od Vara's je rugbyový hřiště, na kterým se ten den konal zápas nejvyšší ligy (!). Nebylo zbytí a vydali jsme se fandit. Rugby nebylo nijak supr, ale atmosférka mezi diváky, kteří kempovali kolem hřiště pod palmama, byla výborná. Blížil se večer a v sílícím větru nám začínala být kosa. Zapíchli jsme to za stavu 5:0 a opustili plácek směrem k domovu. Pak sme si ukuchtili zase se slečnama plus s Timem další véču a následoval ... obvyklý společenský program.

středa 13. května 2009

Zpět v Česku

Dnes pár chvil po půlnoci jsem opět překročil hranice a vjel jsem domů do Česka, konkretně do Mikulova. Předtím jsem byl 2 týdny na Cook Islands, takže snad se mi podaří ze zápisků vypotit nějakých pár zářezů tady. Stay tuned ...

PS: můj Carbon Footprint si radši teď ani počítat nebudu :-O