středa 28. ledna 2009
Fotky z Wellington cupu
Robovi fotky a moje fotky. Ty moje mají bohužel trochu slabší kvalitu, je to primárně způsobeno leností obsluhy filmového skenru ve Photo Warehouse ve Wellingtonu na Victoria Street ;o)
pondělí 26. ledna 2009
Zpráva za 16 bodů
Poslal jsem si z mého nového pracoviště do mojí osobní schránky (v doméně .cz) zazipovaný PDF tutoriálek z IBM DeveloperWorks a obratem mi poštovní system oznámil, že mluvím sprostě a tím podkopávám dobré jméno Telecom NZ
Your email message to <...@....cz> has been delivered.
However it was identified by our content filtering processes as containing language that may be considered inappropriate for business-like communication. It is possible that the recipient(s) may not have received it if they run similar filtering processes. You may want to confirm with the recipient(s) that they have received the email correctly.
A copy of this email has been redirected to an administration queue which is randomly scanned for inappropriate mail and objectionable material.
Email that fails to comply with Telecom corporate policy may result in disciplinary action being taken.
The Telecom corporate email policy can be found at
http://......html
The content which caused this to happen was
List: Reputation Protection Keywords Found the expression "sex" 8 times, at 2 points each, for an expression score of 16 points.
=============================================================
Total Message Score: 16 points.
Takže mne nejspíš brzo vyhodí :o)
Mimochodem, zpráva za 16 bodů vypadá takto: "N-joy"
Your email message to <...@....cz> has been delivered.
However it was identified by our content filtering processes as containing language that may be considered inappropriate for business-like communication. It is possible that the recipient(s) may not have received it if they run similar filtering processes. You may want to confirm with the recipient(s) that they have received the email correctly.
A copy of this email has been redirected to an administration queue which is randomly scanned for inappropriate mail and objectionable material.
Email that fails to comply with Telecom corporate policy may result in disciplinary action being taken.
The Telecom corporate email policy can be found at
http://......html
The content which caused this to happen was
List: Reputation Protection Keywords Found the expression "sex" 8 times, at 2 points each, for an expression score of 16 points.
=============================================================
Total Message Score: 16 points.
Takže mne nejspíš brzo vyhodí :o)
Mimochodem, zpráva za 16 bodů vypadá takto: "N-joy"
sobota 24. ledna 2009
Wellington Cup
Wellington Cup - asi hlavní rovinový dostih celé sezony a k tomu všemu hlavně obrovská společenská událost na dostihovém závodišti v Trenthamu v Upper Huttu. Přiznám se, že věechny dostihy sem nadšeně sledoval, fandil jak najmutej, ale nevsadil sem si a ani nevím kdo vyhrál. Wellington Cup vyhrála myslím Megatins (cenu předával ministerský předseda John Key). Každopádně sem se skvěle bavil. Ale postupně.
Tentokrát jsme měli možnost koupit za dvacet babek lístek a k němu za babek pět zpáteční lístek na vlak až na závody, takže jsme podpořili přírodu a koupili si lístek i s jízdenkou. Ráno v sobotu sme s Robem vyrazili naložení kompletní piknikovou výbavičkou (včetně židlí!) na vlak na desátou. Věděli sme, že budou čekovat, jestli nemáme alkohol a tak sme chtěli udělat šroubováka, protože vodka nesmrdí. Hned na nádraží bylo jasný, že bude na co koukat. Dostihy sou pro ženy možnost se vystavit v kloboucích a slibované horké počasí je svedlo k lehkým šatům. Prostě paráda. Spousta holek už ve vlaku. Cesta vlakem trvala asi třičtvrtě hodiny a v tom horku jsme prostě první litr šroubováka vypili jak nic. Druhej sme udělali silnější, aby nám chvíli vydržel. Dojeli sme k závodišti. Přijeli sme hodně brzo, takže sme nezažili fronty u vstupů způsobené hlavně kontrolou tašek. Paní si čuchla k naší vodce s džusem, trochu se zamračila a pak nám s úsměvem popřála pěkný den. A měla pravdu.
Vyvalili jsme se před hlavní tribunou v mírném svážku s dobrým výhledem na cílovou rovinku. Na Zélandu se nekrade, takže sme všechny věci nechali na místě, lapli foťáky a vyrazili obhlídnout terén. Ja sem noc předtím konečně došil futrálek na mojí TLRkovou Yashicu a odvážil sem se jí vzít i se stativem ssebou. Poflakovali sme se kolem dokola, fotili, dlabali a čekali na dostihy, který měli začít po dvanácté hodině. Všude byla spousta stánků s ruzným fastfoodem a pitím, vyhrávaly kapely. Celá oblast se postupně zaplňovala lidičkama mnohdy v dosti bizarním oblečení. Slečinky a paničky vystavovali na odiv fakt hodně, hlavně pérový klobouky ;o)
První dostih sme s Robem sjeli zpod střechy tribuny, kam za námi dorazili opoždění Jožko s Barborou. Samozřejmě si přitáhli kompletní piknikovou výbavu. Usádlili sme se na našem fleku, já vytáhl propašovaný zledovatělý pivko a slunili sme se. Jožko měl brčko zabalený ve speciálním papírku, který má údajně zamaskovat typický odérek. Musím říct, že speciální papírek vůbec nefungoval.
Vrchol návštěvnosti začínal asi ve dvě, kdy už byla všude hlava na hlavě, fronty na dámských toaletách dosahovaly olbřímých rozměru a skandování zpitého davu při každém dostihu se stávalo čímdál víc ekstatické. Atmosféra houstla, zásoby piv v chladích boxech se tenčily a přišel na řadu Wellington cup. Hlavní dostih s asi 23 koňmi na startu, takže slušný stádo splašených ušlechtilých salámů. Běžel se na 2400 m a koně před tribunou projely hned dvakrát. Strhující finiš, skandování, supr.
Po hlavním dostihu dostihový program pokračoval dál, ale lidi se postupně začali vytrácet. Přecejen už bylo kolem šesté hodiny. Já s Robem sem vypadl vlakem v sedm. Byl nacpanej k prasknutí a hlavně v něm byl děsnej hic. Asi sem si na slunku naočkoval nějakej úpal nebo co a cesta ve vlaku sebrala víc než hodinu. Než jsem v tom vedru dojel domů, bylo devět hodin a já vůbec neměl náladu na koncík, na kterej sme se dohodli s Jožkom a s Barborou, kteří se z UHuttu mezitím doštrachali do Welli do Mighty Mighty. Prostě to nešlo. Šel jsem spát...
Tentokrát jsme měli možnost koupit za dvacet babek lístek a k němu za babek pět zpáteční lístek na vlak až na závody, takže jsme podpořili přírodu a koupili si lístek i s jízdenkou. Ráno v sobotu sme s Robem vyrazili naložení kompletní piknikovou výbavičkou (včetně židlí!) na vlak na desátou. Věděli sme, že budou čekovat, jestli nemáme alkohol a tak sme chtěli udělat šroubováka, protože vodka nesmrdí. Hned na nádraží bylo jasný, že bude na co koukat. Dostihy sou pro ženy možnost se vystavit v kloboucích a slibované horké počasí je svedlo k lehkým šatům. Prostě paráda. Spousta holek už ve vlaku. Cesta vlakem trvala asi třičtvrtě hodiny a v tom horku jsme prostě první litr šroubováka vypili jak nic. Druhej sme udělali silnější, aby nám chvíli vydržel. Dojeli sme k závodišti. Přijeli sme hodně brzo, takže sme nezažili fronty u vstupů způsobené hlavně kontrolou tašek. Paní si čuchla k naší vodce s džusem, trochu se zamračila a pak nám s úsměvem popřála pěkný den. A měla pravdu.
Vyvalili jsme se před hlavní tribunou v mírném svážku s dobrým výhledem na cílovou rovinku. Na Zélandu se nekrade, takže sme všechny věci nechali na místě, lapli foťáky a vyrazili obhlídnout terén. Ja sem noc předtím konečně došil futrálek na mojí TLRkovou Yashicu a odvážil sem se jí vzít i se stativem ssebou. Poflakovali sme se kolem dokola, fotili, dlabali a čekali na dostihy, který měli začít po dvanácté hodině. Všude byla spousta stánků s ruzným fastfoodem a pitím, vyhrávaly kapely. Celá oblast se postupně zaplňovala lidičkama mnohdy v dosti bizarním oblečení. Slečinky a paničky vystavovali na odiv fakt hodně, hlavně pérový klobouky ;o)
První dostih sme s Robem sjeli zpod střechy tribuny, kam za námi dorazili opoždění Jožko s Barborou. Samozřejmě si přitáhli kompletní piknikovou výbavu. Usádlili sme se na našem fleku, já vytáhl propašovaný zledovatělý pivko a slunili sme se. Jožko měl brčko zabalený ve speciálním papírku, který má údajně zamaskovat typický odérek. Musím říct, že speciální papírek vůbec nefungoval.
Vrchol návštěvnosti začínal asi ve dvě, kdy už byla všude hlava na hlavě, fronty na dámských toaletách dosahovaly olbřímých rozměru a skandování zpitého davu při každém dostihu se stávalo čímdál víc ekstatické. Atmosféra houstla, zásoby piv v chladích boxech se tenčily a přišel na řadu Wellington cup. Hlavní dostih s asi 23 koňmi na startu, takže slušný stádo splašených ušlechtilých salámů. Běžel se na 2400 m a koně před tribunou projely hned dvakrát. Strhující finiš, skandování, supr.
Po hlavním dostihu dostihový program pokračoval dál, ale lidi se postupně začali vytrácet. Přecejen už bylo kolem šesté hodiny. Já s Robem sem vypadl vlakem v sedm. Byl nacpanej k prasknutí a hlavně v něm byl děsnej hic. Asi sem si na slunku naočkoval nějakej úpal nebo co a cesta ve vlaku sebrala víc než hodinu. Než jsem v tom vedru dojel domů, bylo devět hodin a já vůbec neměl náladu na koncík, na kterej sme se dohodli s Jožkom a s Barborou, kteří se z UHuttu mezitím doštrachali do Welli do Mighty Mighty. Prostě to nešlo. Šel jsem spát...
Cape Palliser a Aorangi FP
Wellington day - další public holiday. Nejsem si úplně jist oč se jedná, ale pravděpodobně má každá oblast jeden den volna. Já bydlím ve Welli, takže jsem měl volno v pondělí 19. ledna. Děcka asi moc nadšená nebyla, neb mají někdy do půlky úunora letní prázdniny, ale my pracující jsme ... vyrazili z Wellingtonu co nejdál!
Bandička se tentokrát poskládala z Roba, Barbory, z Jožka a samozřejmě ze mne. Rob a já jsme vyrazili v pátek po šichtě do Upper Huttu za tými dvoma slovákmi. Měli jsme zásoby jídla, špiritusu a tak a udělali jsme si pohodový večírek pod hvězdami.
V sobotu jsme měli v plánu dokoupit poslední zbytky výbavy a jídla a vyrazit přes Featherston na Cape Palliser. Počasí bylo ukrutně přející, úplně letní. Akorát hodně fučelo. Cesta trvala pomalu dvě hodiny. Nečekal sem takový vedro. Prohlídli sme si kemp, kde sme chtěli přespat na neděli a jeli sme dál na jih. Cesta kolem pobřeží je v tomhle místě fakt skvělá, fotogenicka, rozervaná i klidná a v pařáku jaký panoval se všechno tetelí v horkým vzduchu nebo naopak ve větru, který fičí, bije příboj do skal nebo odplavuje pláže. Vizte jednu starší fotku. Projíždí se i po útesech, které rychle erodují do moře, takže je třeba cestu čas od času postavit znova, poněvadž ta stará je strhnuta do hlubin. Výborná je malá rybářská vesnička Ngawi, na jejíž pláži jsou povytahovány spousty větších i menších lodí a je na ní spousta pásových traktorů sloužících tomuto účelu (fotka, fotka). Dojeli sme s několika zastávkami u skal, abysme zjistili stav návnady v pobřežních vodách, až na konec silnice pod maják na Cape Palliser. Maják stojí nad mořem na skále ve výšce 78 m a samotný ma asi 15 m výšky. Podle mě nejlepší maják, co jsem na Zélandu zatím viděl.
Pak sme se rozhodli zkusit rybařit. Hodně foukalo a my měli ze skalisek nasbíraný jakýsi mušle, který by měli rybám chutnat. Ačkoliv pruty sme měli dost krátký, tak sme se rozhodli chytat jen z pláže. Vítr fučel od moře a nahazování žádná sranda, navíc příboj hnal hák zpátky na mělčinu a na pláž. Všude kolem se povalovali smradlaví přežraní tuleni a tak by bylo s podivem, kdybychom vůbec něco chytli. Nic sme nechytli. Akorát sme se dost času příjemně povalovali a piknikovali.
Vyrazili sme do kempu a cestou přes Ngawi sme si jen tak pro pořádek dali fish&chips. V kempíku sme byli dost pozdě, chvíli sme popíjeli houbu a pivka a pak šli spát. V noci začalo bohužel pršet a když ráno zazvonili budíky tak byl slejvák takňják v nejlepším a my všechno odložili a spali až do devíti, kdy přestalo. Ráno nakonec pohoda zataženo, žádný velký horko a ani moc nefučelo. Pořádně sme ani neměli jasno kam půjdeme a jestli projdeme celý crossing nebo dojdeme do hutu a v ponděli stejnou cestou zpět. Na tracku je pár šestimístných hutů a tak jsme se pro jistotu rozdělili o jeden stan, kdyby v hutu bylo plno a museli sme spát třeba venku.
Track začíná výstupem na vyhlídkovou plošinu na Pinnacles - přírodní útvar vzniklý erozí dešťovou vodou. Vznikají věže ze slepeného štěrku, nahoře mají většinou nějaký kámen nebo tvrdší kus - "deštník" - a jsou vysoký i 20 m. Možná víc. Pak se jde asi hodinu po cestě pro čtyřkolky a pěkně se stoupá nahoru. Časem se track zanoří do lesa a změní se v klasickou pěšinu. Bylo nám brzo jasný, že stan táhneme zbytečně. Nejenže sme nikoho nepotkali, ale i na tracku bylo jasně vidět, že ho skoro nikdo už pěkně dlouho nepoužil, protože byl zarostlej a neudržovanej. Jediný čerstvý stopy se vysvětlili u nejvyššího bodu (716 m.n.m.), kde jsme potkali páreček asi padesátníků, kteří ten den v jednom dni došli k prvnímu hutu a vraceli se zpátky.
Týpek říkal, že k prvnímu hutu to máme tak 45 minut, obzvlášť Barbora byla úplně nadšená, protože jinak zatím moc nadšená asi nebyla ;o) Chvíli sme šli relativně v pohodě a pak začali dosti strmě a značně nepohodlně a prudce klesat. Hotova sjezdovka. Po asi dvou hodinách, co sme potkali zmíněný párek, se nám podařilo dojít až do hutu. Barbora jasně deklarovala, že dál už jí nedostaneme a že čeká na vrtulník. Potřebovali sme se rozhodnout, přespíme-li a pak půjdeme druhý den zpátky s tím, že hned začneme šíleným výstupem. Druhá možnost byla sebrat síly a pokračovat do dalšího hutu s tím, že v něm přespíme a druhý den dojdeme na konec tracku. Problém byl kopec mezi námi a dalším hutem - stejně vysoký a stejně prudký a to celé nahoru a dolů. Vršek byl 500 m nad námi. Barbora se po svačině vzchopila a svolila s pokračováním. Naplnili sme flašky v řece a jali se stoupat. Byla to fakt fuška a začínalo docela fučet, takže semtam dost kosa. Rob si dal u hutu práska a šlapalo se mu neuvěřitelně lehce.
Nakonec sme k druhýmu hutu došli a ten byl naprosto skvělý. Mnohem lepší než první. Jmenuje se Pararaki Hut a je celý natřený na oranžovo, je v něm supr krb, 3 patrové postele, kuchyňský stůl, zopár židlí a někdo nám i nechal dost dřeva. Samozřejmě jsme v něm byli sami. Rozdělali jsme oheň, udělali si spoustu jídla a k tomu čaje a šroubováka (vitacit sme našli v prvním hutu). Zfičeli sme se a pohodově odpočívali poslouchajíce muziku z Robova iPodovýho soundsystémku. Naprosto skvělý večer ve vytopeným hutu.
Další den začal prudkým slejvákem, asi jen tak pro pořádek, aby všechna tráva a všechno listí bylo nepříjemně mokré. Track vedl jakjinak než do kopce. Zpočátku byl zase pekelně prudkej, ale naštěstí se to netáhlo zdaleka tak dlouho - postupně jsme nastoupali do 430 m.n. (asi 230m nad hutem) a pomalu začali klesat k poslednímu Kawakawa hutu. Cesta byla pohodlná, klesli jsme poměrně rychle k soutoku dvou potoků, nabrali vodu a údolím se v pohodě (ve srovnání s předchozími šílenostmi) protloukali do širšího ůdolí řeky kde stál hut. Byl na výborným místě, kousek od řeky na plošině kam pražilo slunko. Dali sme si pořádnou svačinu, já se vykoupal v řece a mezitím jsme zjistili, že k hutu vede lesní cesta pro auta vedoucí údolím řeky přímo k silnici. S ohledem na potřebu stopovat zpátky k autům a potřebě dostat se zpět do Welli v rozumnou dobu jsme se přiklonili jít po cestě, která vedla kamenitým korytem řeky. Bylo supr počasí, my se trchu zfičeli a pěkně se nám šlo. Narazili sme na pár farmiček, ovcí i lidí.
V jedné zatáčce sem najisto spatřil jeskyni nad řekou a vydal se k ní. Nebyla to jeskyně, ale hned u ní byla supr tůňka a nezbývalo jinak, než se pěkně zkoupat. Chvíli sme se ještě váleli na kamenech a sušili a pak sme vyrazili, abychom dorazili k silnici. Těsně před koncem sme došli k širšímu údolí plnýmu štěrku, řeka skoro zmizela, ale bylo nám jasný, že se semtam slušně rozvodní, poněvadž na levém břehu byli naskládaný kvanta zrezivělých vraků aut spláchnutých jednou z povodní. Mohlo jich tam být dobrých dvacet a zjevně se o ně pár let už nikdo nezajímal.
Došli sme na severojižní silnici na západě poloostrova. Hned u mostu nad řekou sme se svalili do rygolu a nechali stopovat Barboru. Zastavilo jí hnedka úplně první auto a poslali jsme Roba pro jeho Legacy. V pauze mezi čekáním nám ještě Barbora uklohnila nudlovou čínskou se sýrem a pak už přijel Rob, my se nskládali do auta a odfrčeli do kempu, kde sme se přeskládali a přebalili do našich dvou aut a vyrazili do Upper Huttu a do Wellingtonu.
Fer víkend, jencoje pravda. Jen bude asi problém dostat zase Barboru někam na trampovací výlet ;o)
Bandička se tentokrát poskládala z Roba, Barbory, z Jožka a samozřejmě ze mne. Rob a já jsme vyrazili v pátek po šichtě do Upper Huttu za tými dvoma slovákmi. Měli jsme zásoby jídla, špiritusu a tak a udělali jsme si pohodový večírek pod hvězdami.
V sobotu jsme měli v plánu dokoupit poslední zbytky výbavy a jídla a vyrazit přes Featherston na Cape Palliser. Počasí bylo ukrutně přející, úplně letní. Akorát hodně fučelo. Cesta trvala pomalu dvě hodiny. Nečekal sem takový vedro. Prohlídli sme si kemp, kde sme chtěli přespat na neděli a jeli sme dál na jih. Cesta kolem pobřeží je v tomhle místě fakt skvělá, fotogenicka, rozervaná i klidná a v pařáku jaký panoval se všechno tetelí v horkým vzduchu nebo naopak ve větru, který fičí, bije příboj do skal nebo odplavuje pláže. Vizte jednu starší fotku. Projíždí se i po útesech, které rychle erodují do moře, takže je třeba cestu čas od času postavit znova, poněvadž ta stará je strhnuta do hlubin. Výborná je malá rybářská vesnička Ngawi, na jejíž pláži jsou povytahovány spousty větších i menších lodí a je na ní spousta pásových traktorů sloužících tomuto účelu (fotka, fotka). Dojeli sme s několika zastávkami u skal, abysme zjistili stav návnady v pobřežních vodách, až na konec silnice pod maják na Cape Palliser. Maják stojí nad mořem na skále ve výšce 78 m a samotný ma asi 15 m výšky. Podle mě nejlepší maják, co jsem na Zélandu zatím viděl.
Pak sme se rozhodli zkusit rybařit. Hodně foukalo a my měli ze skalisek nasbíraný jakýsi mušle, který by měli rybám chutnat. Ačkoliv pruty sme měli dost krátký, tak sme se rozhodli chytat jen z pláže. Vítr fučel od moře a nahazování žádná sranda, navíc příboj hnal hák zpátky na mělčinu a na pláž. Všude kolem se povalovali smradlaví přežraní tuleni a tak by bylo s podivem, kdybychom vůbec něco chytli. Nic sme nechytli. Akorát sme se dost času příjemně povalovali a piknikovali.
Vyrazili sme do kempu a cestou přes Ngawi sme si jen tak pro pořádek dali fish&chips. V kempíku sme byli dost pozdě, chvíli sme popíjeli houbu a pivka a pak šli spát. V noci začalo bohužel pršet a když ráno zazvonili budíky tak byl slejvák takňják v nejlepším a my všechno odložili a spali až do devíti, kdy přestalo. Ráno nakonec pohoda zataženo, žádný velký horko a ani moc nefučelo. Pořádně sme ani neměli jasno kam půjdeme a jestli projdeme celý crossing nebo dojdeme do hutu a v ponděli stejnou cestou zpět. Na tracku je pár šestimístných hutů a tak jsme se pro jistotu rozdělili o jeden stan, kdyby v hutu bylo plno a museli sme spát třeba venku.
Track začíná výstupem na vyhlídkovou plošinu na Pinnacles - přírodní útvar vzniklý erozí dešťovou vodou. Vznikají věže ze slepeného štěrku, nahoře mají většinou nějaký kámen nebo tvrdší kus - "deštník" - a jsou vysoký i 20 m. Možná víc. Pak se jde asi hodinu po cestě pro čtyřkolky a pěkně se stoupá nahoru. Časem se track zanoří do lesa a změní se v klasickou pěšinu. Bylo nám brzo jasný, že stan táhneme zbytečně. Nejenže sme nikoho nepotkali, ale i na tracku bylo jasně vidět, že ho skoro nikdo už pěkně dlouho nepoužil, protože byl zarostlej a neudržovanej. Jediný čerstvý stopy se vysvětlili u nejvyššího bodu (716 m.n.m.), kde jsme potkali páreček asi padesátníků, kteří ten den v jednom dni došli k prvnímu hutu a vraceli se zpátky.
Týpek říkal, že k prvnímu hutu to máme tak 45 minut, obzvlášť Barbora byla úplně nadšená, protože jinak zatím moc nadšená asi nebyla ;o) Chvíli sme šli relativně v pohodě a pak začali dosti strmě a značně nepohodlně a prudce klesat. Hotova sjezdovka. Po asi dvou hodinách, co sme potkali zmíněný párek, se nám podařilo dojít až do hutu. Barbora jasně deklarovala, že dál už jí nedostaneme a že čeká na vrtulník. Potřebovali sme se rozhodnout, přespíme-li a pak půjdeme druhý den zpátky s tím, že hned začneme šíleným výstupem. Druhá možnost byla sebrat síly a pokračovat do dalšího hutu s tím, že v něm přespíme a druhý den dojdeme na konec tracku. Problém byl kopec mezi námi a dalším hutem - stejně vysoký a stejně prudký a to celé nahoru a dolů. Vršek byl 500 m nad námi. Barbora se po svačině vzchopila a svolila s pokračováním. Naplnili sme flašky v řece a jali se stoupat. Byla to fakt fuška a začínalo docela fučet, takže semtam dost kosa. Rob si dal u hutu práska a šlapalo se mu neuvěřitelně lehce.
Nakonec sme k druhýmu hutu došli a ten byl naprosto skvělý. Mnohem lepší než první. Jmenuje se Pararaki Hut a je celý natřený na oranžovo, je v něm supr krb, 3 patrové postele, kuchyňský stůl, zopár židlí a někdo nám i nechal dost dřeva. Samozřejmě jsme v něm byli sami. Rozdělali jsme oheň, udělali si spoustu jídla a k tomu čaje a šroubováka (vitacit sme našli v prvním hutu). Zfičeli sme se a pohodově odpočívali poslouchajíce muziku z Robova iPodovýho soundsystémku. Naprosto skvělý večer ve vytopeným hutu.
Další den začal prudkým slejvákem, asi jen tak pro pořádek, aby všechna tráva a všechno listí bylo nepříjemně mokré. Track vedl jakjinak než do kopce. Zpočátku byl zase pekelně prudkej, ale naštěstí se to netáhlo zdaleka tak dlouho - postupně jsme nastoupali do 430 m.n. (asi 230m nad hutem) a pomalu začali klesat k poslednímu Kawakawa hutu. Cesta byla pohodlná, klesli jsme poměrně rychle k soutoku dvou potoků, nabrali vodu a údolím se v pohodě (ve srovnání s předchozími šílenostmi) protloukali do širšího ůdolí řeky kde stál hut. Byl na výborným místě, kousek od řeky na plošině kam pražilo slunko. Dali sme si pořádnou svačinu, já se vykoupal v řece a mezitím jsme zjistili, že k hutu vede lesní cesta pro auta vedoucí údolím řeky přímo k silnici. S ohledem na potřebu stopovat zpátky k autům a potřebě dostat se zpět do Welli v rozumnou dobu jsme se přiklonili jít po cestě, která vedla kamenitým korytem řeky. Bylo supr počasí, my se trchu zfičeli a pěkně se nám šlo. Narazili sme na pár farmiček, ovcí i lidí.
V jedné zatáčce sem najisto spatřil jeskyni nad řekou a vydal se k ní. Nebyla to jeskyně, ale hned u ní byla supr tůňka a nezbývalo jinak, než se pěkně zkoupat. Chvíli sme se ještě váleli na kamenech a sušili a pak sme vyrazili, abychom dorazili k silnici. Těsně před koncem sme došli k širšímu údolí plnýmu štěrku, řeka skoro zmizela, ale bylo nám jasný, že se semtam slušně rozvodní, poněvadž na levém břehu byli naskládaný kvanta zrezivělých vraků aut spláchnutých jednou z povodní. Mohlo jich tam být dobrých dvacet a zjevně se o ně pár let už nikdo nezajímal.
Došli sme na severojižní silnici na západě poloostrova. Hned u mostu nad řekou sme se svalili do rygolu a nechali stopovat Barboru. Zastavilo jí hnedka úplně první auto a poslali jsme Roba pro jeho Legacy. V pauze mezi čekáním nám ještě Barbora uklohnila nudlovou čínskou se sýrem a pak už přijel Rob, my se nskládali do auta a odfrčeli do kempu, kde sme se přeskládali a přebalili do našich dvou aut a vyrazili do Upper Huttu a do Wellingtonu.
Fer víkend, jencoje pravda. Jen bude asi problém dostat zase Barboru někam na trampovací výlet ;o)
pondělí 19. ledna 2009
Trasy z Aorangi FP
Během víkendu jsem byl s Robem, Barborou a Jožkom trempovat v Aorangi Forest Park. Byla to celkem fuška. Zatím jsem dal na net soubor pro Google Earth s naším dvoudenním pochodem. Jestli napíšu report, tak až se dostanu zo svalovice ;o)
středa 7. ledna 2009
Novoroční kempovací trip II.
Motueka byla jenom nějakých 50 km od místa party. Je to malé městečko na západě Golden Bay, které je výchozím bodem pro výpravy do Abel Tasman NP. Nás ovšem zajímal hlavně obchoďák, kde sme si dokoupili piva (Stella Artois a Heineken) a k nim led, aby se v chill binu pěkně uvelebila. Kempovací flek je kousek jižně od Motueky. Cestou jsme se ještě stavili u dvou kámošů našich průvodců. Týpci bydlí v baráku na kraji Motueky, mají parádní kočku (čtyřnohou) a v napohled zvenčí dosti neudržovaném domku mají zařízený moc pohodlný mládenecký doupě. Jo a taky pěstují kaktusy a to hodně kaktusů a nejspíš taky rádi loví, protože se po venku válelo dost vybělených lebek.
Naše kempovací místo je na poloostrově Kina, konkrétně tady a krom suchých záchodků je tam jen památník muže, který žil se stromy. Nevím moc o co jde, ale je vidět na jihozápadním konci louky. Postavili sme si stany a rozdělali oheň. Začali sme popíjet a ti tři dostali hlad, takže odfrčeli do Motueky. Já s Michalem sme snědli zase něco z našich kempovacích pochutin a museli sme si přesunout stan, protože vítr hnal nesnesitelný množství kouře rovnou do stanu. Pak dorazili Peter, Jessica a Link zpátky z Motueky s kvantem hranolků, rajčatovou omáčkou (trochu chudší kečup) a toastovým chlebem. Náramně jim tahle kombinace vyhovovala. Seděli sme u ohně a vykecávali o všem možným. Z Link vypadlo, že ve svých pětadvaceti už má za sebou dva a půl roku v krimu za dvě podpálení školy a vloupačku :o) Ale jinak v pohodě ženská. Šel sem docela brzo spát, neb sem byl dosti znaven ještě z párty a taky život v letním parnu mi moc nesedí.
Ráno foukal vítr z opačné strany, ale jinak bylo furt jasno a hrozivý vedro. Taknějak to k téhle oblasti patří. S Michaelem jsme se vzbudili o dost dřív, než se ze stanu vyklubala trojice kiwiků, takže sme dorazili skoro všechna pivka a ještě se u toho stihli i nasnídat. Ze zbylýho ledu sme si pak udělali náramný ledový kafe a bylo nám hej.
Chtěli jsme ovšem odstopovat zase o kus dál a tak sme se rozhodli rozloučit a vyrazit. Naštěstí nám nabídli, že nás hodí až na hlavní cestu do Nelsonu, která byla sice jen asi hodinku daleko, ale jak sem už psal, bylo vedro k zalknutí a s báglama by to nebylo moc fajn. Vyplivli nás u hospody a šli se najíst. My mezitím začali stopovat a ačkoliv jezdila kvanta aut, nechtěli stavět. Pak Michaela poznali jeho kámoši z Welli, kteří se vraceli ze severu s mohutným karavanem. Bohužel byli napráskaní až postřechu a nevešli sme se k nim. Za chvíli zastavili dva týpci, co jeli rodičovským autem na jih a popovezli nás asi dvacet kilometrů z celkových 40, který nám zbývali do Nelsonu. Další kus nás popovezl horolezec s OZ. Taktak sme se do jeho auta namačkali, protože ho měl jednak malý a druhak totálně naplněný vybavením od peřin na spaní až po mačky a cepíny k lezení. Hodil nás na křižovatku #6 a #60 v Richmondu. Jel na západ my na východ.
V Richmondu se z Michaela stal exhibicionistický metrosexuál. Pomalu polonahý zkoušel stopovat. Je pravda, že nám auta moc nechtěla stavět a byla dost nuda, takže sme se začínali nudit a tohle byla taková forma povyražení. Zastavila nám slečna z Christchurche (jj, na lidi z Chch byl tenhle víkend docela bohatej) s tím, že si myslela, že jsme (heterosexuální) páreček. Docela mne potěšilo, že já sem byl za chlapa a Michael za ženskou. Slečna se vyjádřila, že máme kliku, poněvadž dvěma týpkům by určitě nezastavila. No ale vzala nás. Nevěděli jsme popravdě, kam až chceme dojet. Původní plán bylo dojet do Pictonu a tam přespat v některém z hostelů a strávit neděli někde na výletě. Slečna jela někam do kempu v Nelsonu a hrozně ho vychvalovala, říkala největší kemp na jižní polokouli, hned u moře apod. Já teda nebyl z něčeho podobnýho úplně u vytržení, ale frikulínek Michael se přikláněl k možností strávit čas v podobném zařízení, tak sme se rozodli tam přenocovat.
Na Zélandu se tvrdší alkohol než víno prodává jen ve specializovaných obchodech a mají to dotažený tak daleko, že jsou tu drive-in liquer shopy. Zajedete autem skoro do lednice s pivama. Do něčeho podobnýho sme se nechali odvézt a dokoupili si pivka, tentokrát Steinlager Pure a Mac's Sassy Red. Pak sme se přesunuli do kempu, který je tady. Byl fakt naprosto šíleně velikej. Noc nás stála každýho patnáct babek, což není nijak moc. Dostali sme ale flek někde mezi chatkama s důchodcema. Je pravda, že kemp je sice mega, ale žádná supr místa tam stejnak nejsou. Aspoň sme neměli extrémně daleko na záchod a do kuchyně, kde byla lednička s pivem. V kempu je hafo různých klasických vymožeností a krom nich je tam třeba pojízdná picérka nebo pojízdná kavárna. Taky je tam "přírodní amfiteátr", ve kterém je program. Zachytili jsme zrovna karaoke a bylo to dost hrozný. My sme se náležitě vyblbli na šlapacích autíčkách, který půjčujou za pět babek. Měli jsme vychytanou tříkolku a teránní čtyřkolku. Po asi půl hodině sme byli náležitě vyčerpaní a mohli se plně věnovat ... pivkům.
V neděli ráno sme před sebou měli jediný úkol: dostat se včas na trajekt do Pictonu, ale ten jel až v deset večer, čili naprosto v pohodě. Pomalu sme se sbalili a dopili posledních pár lahváču a jali se stopovat na sever s tím, že dáme zastávku v Nelsonu. Zastavili nám dvě holky, který vezly vzadu asi tak půlroční dítě, ale zřejmě jim to vůbec nevadilo, nám teda taky ne, protože mladá nehlučně spala. Holky nás hodily do centra Nelsonu. Michael trpěl hlady a tak si v Burger Kingu dal rovnou tři burgery. Zrovna probíhal jazz festival a na ulicích různě vyhrávaly jazzový kapely, což bylo moc příjemný. Zasedli jsme do kavárny na pivko a zaposlouchali se do jazzových melodií.
Asi v jednu sme se přesunuli na hlavní tah z Nelsonu do Pictonu a stopovali jsme kousek od racecourse. Stopovali s náma dva týpci, chtěli taky do Pictonu. Měl jsem pocit, že taknějak snižují naše šance chytnout stopa. Ale v pohodě. Nakonec sme chytli mladýho borca z Dunedinu, kterej jel náhodou rovnou do Pictonu vyzvednout svojí kámošku z trajektu. Myslím, že to byl buzík. Měli jsme fúru času, takže nebylo kam spěchat. Jeli jsme fakt v pohodě a ještě cestou se vykoupali u Pelorus Bridge, kde je naprosto úžasný místo ke koupání v řece. Michael tam potkal dvě kámošky z Welli, který mířily na dovolenku na jih. Brian, tak se jmenoval náš řidič, měl vystudovanou keramiku na polytechnice, takže se s ním dalo pohodově vykládat o jeho řemesle. Poslouchali jsme elektro disko hity z let osmdesátých a cesta příjemně ubíhala.
Před pátou jsme dorazili do Pictonu a tak nám zbývalo dost času. Zasedli sme do příbřežního parku s nákladem lahůdek z tamního obchoďáku a pěkně se nadlábli. Pozorovali jsme víkendový ruch a bylo nám hej. Přitočily se k nám dvě němky a ukecanej Michael, protože je to původem Němec, s něma začal klábosit jako o život. Protože sem jim moc nerozuměl, prošel sem si tu díru Picton. Mají tam vystavenou devátou nejstarší dochovanou loď na světě. Je to spíš už jen značně ohlodaný trup, na délku asi 50 m, takže pořádnej macek. Pozoroval sem ruch v přístavu, ale jinak nic supr extra.
Trajekt jel v deset večer, byl totálně narvanej - tolik lidí jsem na něm ještě nezažil. Prakticky celou cestu sem ale prospal. Do Welli jsme dorazili v jednu ráno a Michaleova přítelkyně Truly nás vyzvedla a hodila mne až do Newtownu. Fajn.
No a to je konec.
Naše kempovací místo je na poloostrově Kina, konkrétně tady a krom suchých záchodků je tam jen památník muže, který žil se stromy. Nevím moc o co jde, ale je vidět na jihozápadním konci louky. Postavili sme si stany a rozdělali oheň. Začali sme popíjet a ti tři dostali hlad, takže odfrčeli do Motueky. Já s Michalem sme snědli zase něco z našich kempovacích pochutin a museli sme si přesunout stan, protože vítr hnal nesnesitelný množství kouře rovnou do stanu. Pak dorazili Peter, Jessica a Link zpátky z Motueky s kvantem hranolků, rajčatovou omáčkou (trochu chudší kečup) a toastovým chlebem. Náramně jim tahle kombinace vyhovovala. Seděli sme u ohně a vykecávali o všem možným. Z Link vypadlo, že ve svých pětadvaceti už má za sebou dva a půl roku v krimu za dvě podpálení školy a vloupačku :o) Ale jinak v pohodě ženská. Šel sem docela brzo spát, neb sem byl dosti znaven ještě z párty a taky život v letním parnu mi moc nesedí.
Ráno foukal vítr z opačné strany, ale jinak bylo furt jasno a hrozivý vedro. Taknějak to k téhle oblasti patří. S Michaelem jsme se vzbudili o dost dřív, než se ze stanu vyklubala trojice kiwiků, takže sme dorazili skoro všechna pivka a ještě se u toho stihli i nasnídat. Ze zbylýho ledu sme si pak udělali náramný ledový kafe a bylo nám hej.
Chtěli jsme ovšem odstopovat zase o kus dál a tak sme se rozhodli rozloučit a vyrazit. Naštěstí nám nabídli, že nás hodí až na hlavní cestu do Nelsonu, která byla sice jen asi hodinku daleko, ale jak sem už psal, bylo vedro k zalknutí a s báglama by to nebylo moc fajn. Vyplivli nás u hospody a šli se najíst. My mezitím začali stopovat a ačkoliv jezdila kvanta aut, nechtěli stavět. Pak Michaela poznali jeho kámoši z Welli, kteří se vraceli ze severu s mohutným karavanem. Bohužel byli napráskaní až postřechu a nevešli sme se k nim. Za chvíli zastavili dva týpci, co jeli rodičovským autem na jih a popovezli nás asi dvacet kilometrů z celkových 40, který nám zbývali do Nelsonu. Další kus nás popovezl horolezec s OZ. Taktak sme se do jeho auta namačkali, protože ho měl jednak malý a druhak totálně naplněný vybavením od peřin na spaní až po mačky a cepíny k lezení. Hodil nás na křižovatku #6 a #60 v Richmondu. Jel na západ my na východ.
V Richmondu se z Michaela stal exhibicionistický metrosexuál. Pomalu polonahý zkoušel stopovat. Je pravda, že nám auta moc nechtěla stavět a byla dost nuda, takže sme se začínali nudit a tohle byla taková forma povyražení. Zastavila nám slečna z Christchurche (jj, na lidi z Chch byl tenhle víkend docela bohatej) s tím, že si myslela, že jsme (heterosexuální) páreček. Docela mne potěšilo, že já sem byl za chlapa a Michael za ženskou. Slečna se vyjádřila, že máme kliku, poněvadž dvěma týpkům by určitě nezastavila. No ale vzala nás. Nevěděli jsme popravdě, kam až chceme dojet. Původní plán bylo dojet do Pictonu a tam přespat v některém z hostelů a strávit neděli někde na výletě. Slečna jela někam do kempu v Nelsonu a hrozně ho vychvalovala, říkala největší kemp na jižní polokouli, hned u moře apod. Já teda nebyl z něčeho podobnýho úplně u vytržení, ale frikulínek Michael se přikláněl k možností strávit čas v podobném zařízení, tak sme se rozodli tam přenocovat.
Na Zélandu se tvrdší alkohol než víno prodává jen ve specializovaných obchodech a mají to dotažený tak daleko, že jsou tu drive-in liquer shopy. Zajedete autem skoro do lednice s pivama. Do něčeho podobnýho sme se nechali odvézt a dokoupili si pivka, tentokrát Steinlager Pure a Mac's Sassy Red. Pak sme se přesunuli do kempu, který je tady. Byl fakt naprosto šíleně velikej. Noc nás stála každýho patnáct babek, což není nijak moc. Dostali sme ale flek někde mezi chatkama s důchodcema. Je pravda, že kemp je sice mega, ale žádná supr místa tam stejnak nejsou. Aspoň sme neměli extrémně daleko na záchod a do kuchyně, kde byla lednička s pivem. V kempu je hafo různých klasických vymožeností a krom nich je tam třeba pojízdná picérka nebo pojízdná kavárna. Taky je tam "přírodní amfiteátr", ve kterém je program. Zachytili jsme zrovna karaoke a bylo to dost hrozný. My sme se náležitě vyblbli na šlapacích autíčkách, který půjčujou za pět babek. Měli jsme vychytanou tříkolku a teránní čtyřkolku. Po asi půl hodině sme byli náležitě vyčerpaní a mohli se plně věnovat ... pivkům.
V neděli ráno sme před sebou měli jediný úkol: dostat se včas na trajekt do Pictonu, ale ten jel až v deset večer, čili naprosto v pohodě. Pomalu sme se sbalili a dopili posledních pár lahváču a jali se stopovat na sever s tím, že dáme zastávku v Nelsonu. Zastavili nám dvě holky, který vezly vzadu asi tak půlroční dítě, ale zřejmě jim to vůbec nevadilo, nám teda taky ne, protože mladá nehlučně spala. Holky nás hodily do centra Nelsonu. Michael trpěl hlady a tak si v Burger Kingu dal rovnou tři burgery. Zrovna probíhal jazz festival a na ulicích různě vyhrávaly jazzový kapely, což bylo moc příjemný. Zasedli jsme do kavárny na pivko a zaposlouchali se do jazzových melodií.
Asi v jednu sme se přesunuli na hlavní tah z Nelsonu do Pictonu a stopovali jsme kousek od racecourse. Stopovali s náma dva týpci, chtěli taky do Pictonu. Měl jsem pocit, že taknějak snižují naše šance chytnout stopa. Ale v pohodě. Nakonec sme chytli mladýho borca z Dunedinu, kterej jel náhodou rovnou do Pictonu vyzvednout svojí kámošku z trajektu. Myslím, že to byl buzík. Měli jsme fúru času, takže nebylo kam spěchat. Jeli jsme fakt v pohodě a ještě cestou se vykoupali u Pelorus Bridge, kde je naprosto úžasný místo ke koupání v řece. Michael tam potkal dvě kámošky z Welli, který mířily na dovolenku na jih. Brian, tak se jmenoval náš řidič, měl vystudovanou keramiku na polytechnice, takže se s ním dalo pohodově vykládat o jeho řemesle. Poslouchali jsme elektro disko hity z let osmdesátých a cesta příjemně ubíhala.
Před pátou jsme dorazili do Pictonu a tak nám zbývalo dost času. Zasedli sme do příbřežního parku s nákladem lahůdek z tamního obchoďáku a pěkně se nadlábli. Pozorovali jsme víkendový ruch a bylo nám hej. Přitočily se k nám dvě němky a ukecanej Michael, protože je to původem Němec, s něma začal klábosit jako o život. Protože sem jim moc nerozuměl, prošel sem si tu díru Picton. Mají tam vystavenou devátou nejstarší dochovanou loď na světě. Je to spíš už jen značně ohlodaný trup, na délku asi 50 m, takže pořádnej macek. Pozoroval sem ruch v přístavu, ale jinak nic supr extra.
Trajekt jel v deset večer, byl totálně narvanej - tolik lidí jsem na něm ještě nezažil. Prakticky celou cestu sem ale prospal. Do Welli jsme dorazili v jednu ráno a Michaleova přítelkyně Truly nás vyzvedla a hodila mne až do Newtownu. Fajn.
No a to je konec.
pondělí 5. ledna 2009
Novoroční kempovací trip I.
Letos vyšly Vánoce i Nový rok tak dobře, že i bez dovolené byly 4 dny volna v kuse a to hned dvakrát za sebou a i my zaměstnanci bez zbylé dovolené jsme si mohli náležitě užít zaslouženého volna. Koupil sem si jízdenku na trajekt do Pictonu hned na středeční večer, abych tam byl na Silvestra. Zpáteční pak v neděli 4. 1. večer. Můj kolega Michael to zjistil a hned se ke mně přidal - koupil si teda jízdenku až na novoroční trajekt, aby mohl slavit ve Welli. Původní plán byl Nydia track u Havelocku, pak jsme to změnili na Queen Charlotte track u Pictonu, ale nakonec se všechno semlelo úplně jinak... Našel jsem totiž malou hippie party kus na jih od Nelsonu a tam jsme se rozhodli jet.
V Pictonu sem na Silvestra vypil pár pivisek (skotský značky, ale hodně špatný), užil si koncertu na pobřeží uprostřed města a sledoval pak ohňostroj nad mořem. Fajn bylo, když se na trávníku mezi lidma nastartovaly přesně o půlnoci zavlažovací sprinklery. Jo to potěší, ale bylo poměrně teplo, takže žádná tragedie.
Ráno sem musel vypadnout poměrně brzo z hostelu neb v deset je klasicky checkout. Michael mi napsal, že zaspal trajekt a dorazí rovnou do Nelsonu letecky. Nezbývalo mi, než jet do Nelsonu. Po asi hodince jsem chytnul stopa do Havelocku. Starší párek od Blenheimu jel jachtit a tak mne přibrali. První generace Fordu Falcon, kterým jsme jeli, má fakt hnusnej interiér a navíc mi v těch serpentýnách bylo na zadním sedadle za chvilku pěkně šoufl. No nic, ale v pohodě mne dovezli až kam sem chtěl. Z Havelocku sem jel s mladým týpkem zase z Blenheimu. Vzal mě rovnou až do Nelsonu, takže cesta byla vyřešená fakt snadno. Byl to v pohodě mladík zažranej do dNb a sjížděl sebe a party po celým Zélandu. Jinak dělal instalatéra nebo makal v hospodě u rodičů. Jak zjistil, že frčím na psysko, hned odkudsi vyhrabal CD a svištěli jsme přes Marlborough za tlukotu progresivního full-onu od Skaziho. Dost diskoška, ale potěší.
V Nelsonu jsem byl asi v jednu (aspoň o hoďku dřív než busem z Pictonu) a tak mi zbývalo 3 a půl hodiny času do Michaelova příletu. Dal jsem kafe, pivko (točený Mac's White) a meat pie a vydal se pěšky na letiště. Je to docela štreka, páč je až za městem, ale je ve směru kterým sme pak chtěli stopovat na party. Po asi hoďce a půl jsem dorazil ke křižovatce letiště x highway #6 a tam v hospodě u pivka (Mac's Sassy Red) se jal čekat na Michaela.
Michael dorazil včas a hned sme začli chytat stopa dál na jih. Zastavil nám párek v off-roadu - moc fajn maorka a kiwi za volantem. Hodili nás do Richmondu (asi 6 km :) a jeli dál do Motueky. Dál nám pak zastavila slečna (sama dvěma borcům!) co si moc přála najít někoho kdo by jel do Motueky, aby mohla jet za kámošem. Zklamali jsme ji, že tam nejedem, ale hodila nás až na konec silnice, kde už začínala cesta do Wairoa Gorge, kde vlastně byla naše hippie akcička. Zbývalo nám posledních 15 km. Vyvstal před námi ovšem problém poslední míle, poněvadž tam prakticky nic nejelo. Naštěstí asi po půl hodince jel na party fajn mladej maorskej týpek ve svým starým kombíku mazda a poněvadž tušil, že máme stejnou cestu a sám nevěděl, jak se tam dostat, tak nás naložil. Jmenoval se Rama, studoval umění v Nelsonu a měl se na party potkat s bandičkou kámošů. Dojeli jsme asi po půl hoďce na kamenité cestě až na místo, zaplatili $40 a byli v tom.
Akce byla tady na té louce. Kolem tekla nádherná řeka s pitnou vodou (fakt) a všude kolem dokola se vypínaly strmé svahy asi tak 100-150 m vysokých hřebenů. Místo na organickou akcičku zvolený naprosto skvěle. Lidí bylo poměrně málo, počasí bylo náležitě vypečený a všude kolem lítala hejna krvežíznivých sandflies. Postavili jsme si stan, udělali si chálku a pak si hodili chvilku frisbee. Seznamili jsme se s trojicí z Christchurche. 2 holky - Link a Jessica - a týpek Peter. Na party byli už druhý den a byli náležitě vyčerpaní. Čerpali ovšem nové síly ze svých zásob na další večer. Muzika hrála z apecu poskládanýho jako na freečku do dvou malých věží. Odhadem do 10 kW, pohon Behringer, všichni hráli z CD ať už šlo o psysko, dNb, reggae, metálek, dub nebo něco jinýho. Nechyběly dvě diskokoule a laser, pak dvě ubohý UV plachty a jedna UV zářivka.
Dost dlouho muzika fičela v různých stylech, potěšila mne Pantera a hodně dubu. Postupně přišel jungle a na psysko se dostalo asi o půlnoci. Hrál DJ, kterýho sem poznal ve Welli ve Valves, ale zapomněl jsem jméno. Psytrance nezklamal: asi tak hodinu to bylo supr, další hodinu to bylo furt dokola a jak se blížila třetí ráno, už mě moc nechytal a ospalej jsem šel ve tři spát. Prostě fullonek.
Výborný věci se ovšem děli kolem ohně, asi i proto, že byla docela kosa a lidi se nestíhali ohřát na place. Týpek Donovan z JARu celej večer nosil ukrutně veliký sluneční brejle a všichni ostatní pokuřovali, popíjeli (celej festival byl kompletně BYO). Semtam někdo zmizel si na chvíli skočit a celkově vládla fakt pohoda. Hodně lidí bylo různě odevšad ze světa - izraelci, frantíci, švýcaři a i hodně němců třeba. Když jsme se ptali Izraelce, co říká na vývoj v Gaze když si tady tak pohodově užívá, tak nám odpověděl "It's on my dick". Škoda, že si to nepamatuju hebrejsky ;o)
Ráno nás vyrvalo ze stanu vedro, protože slunko pražilo jak najmutý. Muzika ještě bušila, ale kromě DJ už snad nikdo netrsal. Posnídali jsme a šli se zchladit do řeky načež jsme se namazali repelentama a slunečníma krémama abychom v tom nebezpečném prostředí přežili. Chvíli jsme uvažovali o nějakém výšlapu, ale vedro nás od toho totálně odradilo, takže sme se zas přifařili k trojce z Christchurch a líně travili den s frisbee, jidlem, pivkem (dost hrozný Export Bitter, ale darovanýmu koni ... znáte to) a koupáním v řece. Muzika přestala hrát a musím uznat, že jsme ticho fakt přivítali. Ti tři cestovali přes léto po Zélandu a užívali si. Byli dosti potrhlý, cpali se vším možným a vyrobili si na svůj výlet dost šílenej seznam věcí, který musí udělat. Dost šílenej píšu proto, že tam měli věci jako fingovaný únos, předstírat na letišti, že mají bombu, sníst naoko na ulici hovno, který si tam předtím připraví nebo sníst něco z odpadkáče. Takových uchyláren bylo v seznamu asi padesát a splněných teda moc nebylo, pamatuju si jednu - běhat nahatí ve stádu ovcí. To že si prej náležitě užívali ;o)
Plánovali jsme zůstat do dalšího dne a byli jsme domluveni s Ramou, že nás zase hodí někam do civilizace, odkud bychom mohli odstopovat směrem k Pictonu. Trojka z Christchurch chtěla původně zůstat taky, ale nakonec změnili názor a nabídli nám přesun na kempovací flek u Motueky, kde bychom mohli v pohodě zakalit. Bylo to rozhodnutí hodně narychlo, ale přidali sme se k nim. V pěti lidech sme se museli naškopkovat do kupéčka od mazdy se spoustou krámu, protože i oni byli na výletě na několik týdnů.
... zbytek příště.
V Pictonu sem na Silvestra vypil pár pivisek (skotský značky, ale hodně špatný), užil si koncertu na pobřeží uprostřed města a sledoval pak ohňostroj nad mořem. Fajn bylo, když se na trávníku mezi lidma nastartovaly přesně o půlnoci zavlažovací sprinklery. Jo to potěší, ale bylo poměrně teplo, takže žádná tragedie.
Ráno sem musel vypadnout poměrně brzo z hostelu neb v deset je klasicky checkout. Michael mi napsal, že zaspal trajekt a dorazí rovnou do Nelsonu letecky. Nezbývalo mi, než jet do Nelsonu. Po asi hodince jsem chytnul stopa do Havelocku. Starší párek od Blenheimu jel jachtit a tak mne přibrali. První generace Fordu Falcon, kterým jsme jeli, má fakt hnusnej interiér a navíc mi v těch serpentýnách bylo na zadním sedadle za chvilku pěkně šoufl. No nic, ale v pohodě mne dovezli až kam sem chtěl. Z Havelocku sem jel s mladým týpkem zase z Blenheimu. Vzal mě rovnou až do Nelsonu, takže cesta byla vyřešená fakt snadno. Byl to v pohodě mladík zažranej do dNb a sjížděl sebe a party po celým Zélandu. Jinak dělal instalatéra nebo makal v hospodě u rodičů. Jak zjistil, že frčím na psysko, hned odkudsi vyhrabal CD a svištěli jsme přes Marlborough za tlukotu progresivního full-onu od Skaziho. Dost diskoška, ale potěší.
V Nelsonu jsem byl asi v jednu (aspoň o hoďku dřív než busem z Pictonu) a tak mi zbývalo 3 a půl hodiny času do Michaelova příletu. Dal jsem kafe, pivko (točený Mac's White) a meat pie a vydal se pěšky na letiště. Je to docela štreka, páč je až za městem, ale je ve směru kterým sme pak chtěli stopovat na party. Po asi hoďce a půl jsem dorazil ke křižovatce letiště x highway #6 a tam v hospodě u pivka (Mac's Sassy Red) se jal čekat na Michaela.
Michael dorazil včas a hned sme začli chytat stopa dál na jih. Zastavil nám párek v off-roadu - moc fajn maorka a kiwi za volantem. Hodili nás do Richmondu (asi 6 km :) a jeli dál do Motueky. Dál nám pak zastavila slečna (sama dvěma borcům!) co si moc přála najít někoho kdo by jel do Motueky, aby mohla jet za kámošem. Zklamali jsme ji, že tam nejedem, ale hodila nás až na konec silnice, kde už začínala cesta do Wairoa Gorge, kde vlastně byla naše hippie akcička. Zbývalo nám posledních 15 km. Vyvstal před námi ovšem problém poslední míle, poněvadž tam prakticky nic nejelo. Naštěstí asi po půl hodince jel na party fajn mladej maorskej týpek ve svým starým kombíku mazda a poněvadž tušil, že máme stejnou cestu a sám nevěděl, jak se tam dostat, tak nás naložil. Jmenoval se Rama, studoval umění v Nelsonu a měl se na party potkat s bandičkou kámošů. Dojeli jsme asi po půl hoďce na kamenité cestě až na místo, zaplatili $40 a byli v tom.
Akce byla tady na té louce. Kolem tekla nádherná řeka s pitnou vodou (fakt) a všude kolem dokola se vypínaly strmé svahy asi tak 100-150 m vysokých hřebenů. Místo na organickou akcičku zvolený naprosto skvěle. Lidí bylo poměrně málo, počasí bylo náležitě vypečený a všude kolem lítala hejna krvežíznivých sandflies. Postavili jsme si stan, udělali si chálku a pak si hodili chvilku frisbee. Seznamili jsme se s trojicí z Christchurche. 2 holky - Link a Jessica - a týpek Peter. Na party byli už druhý den a byli náležitě vyčerpaní. Čerpali ovšem nové síly ze svých zásob na další večer. Muzika hrála z apecu poskládanýho jako na freečku do dvou malých věží. Odhadem do 10 kW, pohon Behringer, všichni hráli z CD ať už šlo o psysko, dNb, reggae, metálek, dub nebo něco jinýho. Nechyběly dvě diskokoule a laser, pak dvě ubohý UV plachty a jedna UV zářivka.
Dost dlouho muzika fičela v různých stylech, potěšila mne Pantera a hodně dubu. Postupně přišel jungle a na psysko se dostalo asi o půlnoci. Hrál DJ, kterýho sem poznal ve Welli ve Valves, ale zapomněl jsem jméno. Psytrance nezklamal: asi tak hodinu to bylo supr, další hodinu to bylo furt dokola a jak se blížila třetí ráno, už mě moc nechytal a ospalej jsem šel ve tři spát. Prostě fullonek.
Výborný věci se ovšem děli kolem ohně, asi i proto, že byla docela kosa a lidi se nestíhali ohřát na place. Týpek Donovan z JARu celej večer nosil ukrutně veliký sluneční brejle a všichni ostatní pokuřovali, popíjeli (celej festival byl kompletně BYO). Semtam někdo zmizel si na chvíli skočit a celkově vládla fakt pohoda. Hodně lidí bylo různě odevšad ze světa - izraelci, frantíci, švýcaři a i hodně němců třeba. Když jsme se ptali Izraelce, co říká na vývoj v Gaze když si tady tak pohodově užívá, tak nám odpověděl "It's on my dick". Škoda, že si to nepamatuju hebrejsky ;o)
Ráno nás vyrvalo ze stanu vedro, protože slunko pražilo jak najmutý. Muzika ještě bušila, ale kromě DJ už snad nikdo netrsal. Posnídali jsme a šli se zchladit do řeky načež jsme se namazali repelentama a slunečníma krémama abychom v tom nebezpečném prostředí přežili. Chvíli jsme uvažovali o nějakém výšlapu, ale vedro nás od toho totálně odradilo, takže sme se zas přifařili k trojce z Christchurch a líně travili den s frisbee, jidlem, pivkem (dost hrozný Export Bitter, ale darovanýmu koni ... znáte to) a koupáním v řece. Muzika přestala hrát a musím uznat, že jsme ticho fakt přivítali. Ti tři cestovali přes léto po Zélandu a užívali si. Byli dosti potrhlý, cpali se vším možným a vyrobili si na svůj výlet dost šílenej seznam věcí, který musí udělat. Dost šílenej píšu proto, že tam měli věci jako fingovaný únos, předstírat na letišti, že mají bombu, sníst naoko na ulici hovno, který si tam předtím připraví nebo sníst něco z odpadkáče. Takových uchyláren bylo v seznamu asi padesát a splněných teda moc nebylo, pamatuju si jednu - běhat nahatí ve stádu ovcí. To že si prej náležitě užívali ;o)
Plánovali jsme zůstat do dalšího dne a byli jsme domluveni s Ramou, že nás zase hodí někam do civilizace, odkud bychom mohli odstopovat směrem k Pictonu. Trojka z Christchurch chtěla původně zůstat taky, ale nakonec změnili názor a nabídli nám přesun na kempovací flek u Motueky, kde bychom mohli v pohodě zakalit. Bylo to rozhodnutí hodně narychlo, ale přidali sme se k nim. V pěti lidech sme se museli naškopkovat do kupéčka od mazdy se spoustou krámu, protože i oni byli na výletě na několik týdnů.
... zbytek příště.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
