Konečně sem dostal na web pár fotek, který sem nafotil středoformátovou Yashicou Mat. Je to starej krám, ale musím říct, že ji mám rád a slouží výborně. Inu posuďte sami:
festival One Love 2009 na velasu v Hataitai (Wellington)
výlet do Otaki, Pohangina Valley a přes Masterton zpět
10th Cuba Street Carnival ve Wellingtonu
sbírka z Wellingtonu, hlavně Newtown
Atom feed na fotky a posledních pár alb se zobrazuje tady na blogu v levým sloupci.
čtvrtek 26. února 2009
neděle 22. února 2009
Jumbo Circuit
Pohoří Tararua Forest Park je asi dvě tři hodinky autem na sever od Wellingtonu. Je to na zdejší poměry coby kamenem dohodil a tak je tam plno lidí z Welli snad každý víkend. Ale definitivně to stojí za to. Nejvyšší kopce mají skoro 1600 m a nahoru se leze z max 300 m - z různých kempíku kolem. Já osobně sem tam nebyl prvně, ale stejně sem se těšil, páč mám rád výhledy z nezalesněných kopců. No ale k tomu se dostaneme.
Měli sme před sebou víkend 7.-8. února a Rob chtěl moc moc vidět planecrash site (viz GMaps) a tak nějak to zapadalo do treku Jumbo Circuit, takže sme se pro něj rozhodli. Nakonec s námi jela i Barbora, která po šíleným treku v Aorangi FP už chodit nikdy nikam skoro nechtěla. S Robem sem vyjel hned po návratu z celodenního pátečního festivalu One Love na velodromu v Hataitai. Vyzvedli sme v Upper Huttu Jozefa i Barboru a za asi tak dvě hodinky sme dojeli do kempíku Waiohine Gorge (GMaps). Je tam asi nejdelší zavěšenej most pro pěší, kterej sem na Zélandu viděl, vede asi třicet metrů nad řekou a je úplně epesní. Prostě ho museli vidět.
Noc byla měsičná (skoro úplněk) a bylo fakt teplo, ráno supr jasno. Přesunuli sme se autem do kempu pod Mt. Holdstworth odkud sme asi v jedenáct vyrazili. První dvě hoďky vedly příjemně v lese, bylo vedro k zalknutí a to nekecám, zalknul sem se několikrát. I v lese to bylo ukrutný, ale pořád lepší než pod přímým sluncem. Došli sme k prvnímu hutu Atiwhakatu ve 470 metrech odkud mělo začít nejšílenější stoupání. Dali jsme si oběd, vykoupali sme se v řece (já a Rob) a po asi půlhodince sme vyrazili.
Cesta nahoru, pokud člověk nejde nějaký Great Walk, vede na Zélandu rovno do kopce po spádnici a s dvojdenním báglem jeden zažije často krušný chvilky. Stoupali sme do Jumbo hutu ve 1200 m, čili něco přes 700 m. Les kolem byl parádní stínitko a výborná kulisa. Cestou nahoru sme za dvě hodiny nepotkali nikoho. Až nahoře pak týpka s ženskou, kteří ovšem mířili dolů. Byl jsem každopádně fakt nadšenej, když sem do Hutu došel. Plán byl pokračovat dál na hřebeny a dojít až ke spadlýmu letadlu a pak zpět do hutu. Počítali jsme s návratem za 4 - 5 hodin a vycházelo to na devátou večer.
V hutu sme odhodili přebytečnou zátěž a připravili se na fičák, kterej měl podle lidí v hutu nahoře panovat. S Dáňou sem jeden takovej fičák zažil a byl hodně přísnej. Doplnili sme vodu a vyrazili. Cesta z Hutu na hřeben stoupá ještě asi do 1400 metrů - na vrchol Jumbo. Hut stál nad hranicí lesa a tak sme šli pěkně na sluníčku. Sice sme byli na závětrné straně hřebene, ale stejně už sme pociťovali vítr, kterej nás příjemně chladil. Barboře se zalíbil šutr cestou nahoru a usadila se na něm s tím, že na nás bude čekat. Byl sem už pěkně stahanej, ale jak sme došli nahoru a mohli se bažit výhledy tak sem věděl, že to stálo za to. Z Jumba je vidět vrcholek Mt. Holdsorth, přes kterej sme se chtěli vracet v neděli, na druhý straně je pak Angle Knob, přes kterej sme chtěli dojít k letadlu no a pak sme viděli od moře k moři, teda spíš od Tasmanova moře na západě až k Tichýmu oceanu na východě. Bylo jasno, viditelnost nekonečná kolem nás hory a hřebeny - absolutní pecka.
Na hřebenech pěkně foukalo od západu, ale dalo se to snést. Šli sme pěkně hřebenovkou na Angle Knob, který má 1510 metrů. Došli sme na něj řek bych někdy kolem sedmé večer. Zorientovali sme se, protože k letadlu nevede cesta, a zjistili jsme, že je to ještě pořád pekelná štreka a navíc před námi byl úsek přes skály, který nám mohl zabrat hodně času. Chvíli sme se bažili výhledama a pak sme se rozhodli jít zpátky.
Vítr postupně sílil a ve stínu už takhle večer byla docela kosa. Cestou sme potkali bandičku trempíku stavějících stany na rovince za zlomem hřebene, našli si zázračně neofukovaný místečko. V pohodě sme došli k Barboře a s ní pak do Hutu, kde se namnožili lidi a my začali vzpomínat, jak nám bylo skvěle samotným v "našem" oranžovým Pararaki hutu. Co už, pojedli sme a pak sme seděli venku, poslouchali Robův soundsystémek, plkali a nehorázně si užívali čajů a skvělých výhledů na východ na Masterton a všechno ostatní. Vítr zesílil, my byli v závětří hutu, ale takhle večer byla už fest kosa.
Druhý den ráno nás vzbudili poslední odcházející z hutu. Naprostá klasika - lidi dou spát v devět a vstávají aby mohli brzo vypadnout. Co nejdřív. To my se pohodově vyspali a vyrazili jakjinak než v jedenáct. Barbora vyměkla a rozhodla se jít dolů k řece a pak pohodově zpět k autu. Náš den měl být snadnější než ten první neb krom výstupů na hřeben a na Holdsworth se šlo hodně z kopce. Vyšplhali sme na Jumbo a jali se jít tentokrát na jih směrem k Mt. Holdsworth. Furt sem se musel kochat výhledama, je to fakt úžasný chodit po hřebenech kde stromy nebrání rozhledu a to všechno potkat v počasí v jakým se to poštestilo nám. No co už. Šlo se fakt pohodlně, čepice sme si přivázali k báglům, aby nám je vítr nečórnul a neposlal fuč, páč fest fičelo, ale tentokrát sem to vítal, protože Oskar pražil neskonale moc.
Na vrchol Holdsworthu sme dorazili asi po dvou hodinách, je to asi 1460 m vysoká hora nahoře s trigonometrickou pyramidou. Kousek pod vrškem je pak křížek jako památka na někoho kdo v Tararuas zahynul. Z Vrcholku nás pak už čekalo jen klesání. po asi půl hoďce sme došli do Powell Hutu, kde sme potkali nějaký lidi od nás z Jumbo hutu. Pohodově sme se naobědvali. Bylo jen potřeba dávat bacha odkud si člověk bere vodu, protože v jednom tanku byla ňjáka mršina ;o)
Z Powellu se kráčí nádherným hustým lesem k historickýmu Mountain Hutu. Je to jen takový shelter, ani nemá dveře a spíš připomíná autobusovou zastávku (uprostřed lesa ...). Dál jsme pak kráčeli znovuotevřeným Gentle Annie trekem, který nejdřív vede po náhorní plošině s nízkým porostem (asi kanuka, manuka). Byla tam šílená výheň, lísteček se nepohnul a ze mne tekly řeky potu. Nakonec sem se rozhodl zbavit trika a tak se mé tělo mohlo slušně chladit. Trek dál pokračuje mírným dlouhým stoupáním, cesta je perfektně upravená - prostě kompletně zrenovovaná a tak člověk pěkně uhání. Pořád ovšem takhle trvá asi dvě hodiny a zdá se nekonečná, takže jakmile sme došli až dolů k řece na trek, kterým sme den předtím vyráželi, tak sme si všichni oddychli, že to šílený klesání máme za sebou.
Došli sme do kempu nechali věci v autě a chtěli se zkoupat. Všude v řece bylo hafo lidí, prostě víkendovka. Jožko šel hledat Barboru a já s Robem nějakou privátní swimhole. Našli sme si parádní místo pod skálou a zkoupali se. Mezitím nás našli Jozef i Barbora a taky se zkoupali. U auta sme se pak pár hodin líně váleli, pojídali, popíjeli a užívali nedělního odpoledne venku.
Pak sme se rozhodli, že si zajedem do kina do Mastertonu dát si pořádný kafe a tak sme taky udělali a zase sme zevlovali, tentokrát v kavárně. Překvapilo mne, že Rob nezná ani nakládanej hermelín a dokonce ani tatarskej biftek. Už ale začíná mluvit, umí říct potřebuju pivo, vočipičo a na zdraví ;o)
No a to byl ámen, no. Dojeli sme do UHuttu, vyložili J&B a dojeli domů.
Každopádně další supr výlet, můžete mrknout na fotky od Roba.
Měli sme před sebou víkend 7.-8. února a Rob chtěl moc moc vidět planecrash site (viz GMaps) a tak nějak to zapadalo do treku Jumbo Circuit, takže sme se pro něj rozhodli. Nakonec s námi jela i Barbora, která po šíleným treku v Aorangi FP už chodit nikdy nikam skoro nechtěla. S Robem sem vyjel hned po návratu z celodenního pátečního festivalu One Love na velodromu v Hataitai. Vyzvedli sme v Upper Huttu Jozefa i Barboru a za asi tak dvě hodinky sme dojeli do kempíku Waiohine Gorge (GMaps). Je tam asi nejdelší zavěšenej most pro pěší, kterej sem na Zélandu viděl, vede asi třicet metrů nad řekou a je úplně epesní. Prostě ho museli vidět.
Noc byla měsičná (skoro úplněk) a bylo fakt teplo, ráno supr jasno. Přesunuli sme se autem do kempu pod Mt. Holdstworth odkud sme asi v jedenáct vyrazili. První dvě hoďky vedly příjemně v lese, bylo vedro k zalknutí a to nekecám, zalknul sem se několikrát. I v lese to bylo ukrutný, ale pořád lepší než pod přímým sluncem. Došli sme k prvnímu hutu Atiwhakatu ve 470 metrech odkud mělo začít nejšílenější stoupání. Dali jsme si oběd, vykoupali sme se v řece (já a Rob) a po asi půlhodince sme vyrazili.
Cesta nahoru, pokud člověk nejde nějaký Great Walk, vede na Zélandu rovno do kopce po spádnici a s dvojdenním báglem jeden zažije často krušný chvilky. Stoupali sme do Jumbo hutu ve 1200 m, čili něco přes 700 m. Les kolem byl parádní stínitko a výborná kulisa. Cestou nahoru sme za dvě hodiny nepotkali nikoho. Až nahoře pak týpka s ženskou, kteří ovšem mířili dolů. Byl jsem každopádně fakt nadšenej, když sem do Hutu došel. Plán byl pokračovat dál na hřebeny a dojít až ke spadlýmu letadlu a pak zpět do hutu. Počítali jsme s návratem za 4 - 5 hodin a vycházelo to na devátou večer.
V hutu sme odhodili přebytečnou zátěž a připravili se na fičák, kterej měl podle lidí v hutu nahoře panovat. S Dáňou sem jeden takovej fičák zažil a byl hodně přísnej. Doplnili sme vodu a vyrazili. Cesta z Hutu na hřeben stoupá ještě asi do 1400 metrů - na vrchol Jumbo. Hut stál nad hranicí lesa a tak sme šli pěkně na sluníčku. Sice sme byli na závětrné straně hřebene, ale stejně už sme pociťovali vítr, kterej nás příjemně chladil. Barboře se zalíbil šutr cestou nahoru a usadila se na něm s tím, že na nás bude čekat. Byl sem už pěkně stahanej, ale jak sme došli nahoru a mohli se bažit výhledy tak sem věděl, že to stálo za to. Z Jumba je vidět vrcholek Mt. Holdsorth, přes kterej sme se chtěli vracet v neděli, na druhý straně je pak Angle Knob, přes kterej sme chtěli dojít k letadlu no a pak sme viděli od moře k moři, teda spíš od Tasmanova moře na západě až k Tichýmu oceanu na východě. Bylo jasno, viditelnost nekonečná kolem nás hory a hřebeny - absolutní pecka.
Na hřebenech pěkně foukalo od západu, ale dalo se to snést. Šli sme pěkně hřebenovkou na Angle Knob, který má 1510 metrů. Došli sme na něj řek bych někdy kolem sedmé večer. Zorientovali sme se, protože k letadlu nevede cesta, a zjistili jsme, že je to ještě pořád pekelná štreka a navíc před námi byl úsek přes skály, který nám mohl zabrat hodně času. Chvíli sme se bažili výhledama a pak sme se rozhodli jít zpátky.
Vítr postupně sílil a ve stínu už takhle večer byla docela kosa. Cestou sme potkali bandičku trempíku stavějících stany na rovince za zlomem hřebene, našli si zázračně neofukovaný místečko. V pohodě sme došli k Barboře a s ní pak do Hutu, kde se namnožili lidi a my začali vzpomínat, jak nám bylo skvěle samotným v "našem" oranžovým Pararaki hutu. Co už, pojedli sme a pak sme seděli venku, poslouchali Robův soundsystémek, plkali a nehorázně si užívali čajů a skvělých výhledů na východ na Masterton a všechno ostatní. Vítr zesílil, my byli v závětří hutu, ale takhle večer byla už fest kosa.
Druhý den ráno nás vzbudili poslední odcházející z hutu. Naprostá klasika - lidi dou spát v devět a vstávají aby mohli brzo vypadnout. Co nejdřív. To my se pohodově vyspali a vyrazili jakjinak než v jedenáct. Barbora vyměkla a rozhodla se jít dolů k řece a pak pohodově zpět k autu. Náš den měl být snadnější než ten první neb krom výstupů na hřeben a na Holdsworth se šlo hodně z kopce. Vyšplhali sme na Jumbo a jali se jít tentokrát na jih směrem k Mt. Holdsworth. Furt sem se musel kochat výhledama, je to fakt úžasný chodit po hřebenech kde stromy nebrání rozhledu a to všechno potkat v počasí v jakým se to poštestilo nám. No co už. Šlo se fakt pohodlně, čepice sme si přivázali k báglům, aby nám je vítr nečórnul a neposlal fuč, páč fest fičelo, ale tentokrát sem to vítal, protože Oskar pražil neskonale moc.
Na vrchol Holdsworthu sme dorazili asi po dvou hodinách, je to asi 1460 m vysoká hora nahoře s trigonometrickou pyramidou. Kousek pod vrškem je pak křížek jako památka na někoho kdo v Tararuas zahynul. Z Vrcholku nás pak už čekalo jen klesání. po asi půl hoďce sme došli do Powell Hutu, kde sme potkali nějaký lidi od nás z Jumbo hutu. Pohodově sme se naobědvali. Bylo jen potřeba dávat bacha odkud si člověk bere vodu, protože v jednom tanku byla ňjáka mršina ;o)
Z Powellu se kráčí nádherným hustým lesem k historickýmu Mountain Hutu. Je to jen takový shelter, ani nemá dveře a spíš připomíná autobusovou zastávku (uprostřed lesa ...). Dál jsme pak kráčeli znovuotevřeným Gentle Annie trekem, který nejdřív vede po náhorní plošině s nízkým porostem (asi kanuka, manuka). Byla tam šílená výheň, lísteček se nepohnul a ze mne tekly řeky potu. Nakonec sem se rozhodl zbavit trika a tak se mé tělo mohlo slušně chladit. Trek dál pokračuje mírným dlouhým stoupáním, cesta je perfektně upravená - prostě kompletně zrenovovaná a tak člověk pěkně uhání. Pořád ovšem takhle trvá asi dvě hodiny a zdá se nekonečná, takže jakmile sme došli až dolů k řece na trek, kterým sme den předtím vyráželi, tak sme si všichni oddychli, že to šílený klesání máme za sebou.
Došli sme do kempu nechali věci v autě a chtěli se zkoupat. Všude v řece bylo hafo lidí, prostě víkendovka. Jožko šel hledat Barboru a já s Robem nějakou privátní swimhole. Našli sme si parádní místo pod skálou a zkoupali se. Mezitím nás našli Jozef i Barbora a taky se zkoupali. U auta sme se pak pár hodin líně váleli, pojídali, popíjeli a užívali nedělního odpoledne venku.
Pak sme se rozhodli, že si zajedem do kina do Mastertonu dát si pořádný kafe a tak sme taky udělali a zase sme zevlovali, tentokrát v kavárně. Překvapilo mne, že Rob nezná ani nakládanej hermelín a dokonce ani tatarskej biftek. Už ale začíná mluvit, umí říct potřebuju pivo, vočipičo a na zdraví ;o)
No a to byl ámen, no. Dojeli sme do UHuttu, vyložili J&B a dojeli domů.
Každopádně další supr výlet, můžete mrknout na fotky od Roba.
neděle 8. února 2009
Trasy z Tararua FP
Takže máme zase pondělí a v práci sotva cítím nohy po dvojdenním trempováni v Tararua Forest Park. Dali jsme si Jumbo circuit, převýšení přes 1200 m a některý úseky dost fuška, aspoň pro mne. Reportík napíšu co nevidět, prozatím opět linky na mapy do Google Earth: první den a druhý den. Čáslav mi ukázal, že je možný zobrazit v pohodě trasy v browseru s Google Maps: první den a druhý den.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
