Víkend v Kaikouře

V pondělí 27. 11. 2008 měli na Zélandu volno, slaví totiž „Svátek práce“ tedy Labour day. Rob se dohodl s lidma, který zná z Rotorui, na setkání v Kaikouře, kam jeli kvůli pozorování velryb. Já se k němu s chutí přidal.
Rob chtěl původně vyrazit už v pátek večer trajektem do Pictonu a ještě dojet skoro 160 km do Kaikoury a přespat v hostelu. To jsem zavrhl s tím, že to z práce nedám a že přespíme doma a ušetříme za hostel. Naštěstí ještě byly lístky na brzký ranní trajekt a mohli jsme být v cíli poměrně brzy. Aspoň jsme v to doufali.
Předpověď počasí neslibovala bohužel nijak krásný víkend. Ale prakticky cokoliv je lepší než další víkend ve Wellingtonu. Ráno v sobotu ještě ve Welli pršelo a byla kosa a fičák, jak je tady ostatně naprosto pořád. Na trajektu jsem po kafíčku a pivku (latte a Sassy Red) už jenom spal v baru a probudil se až při zajíždění do Pictonského přistavu. Cestou na jih do Kaikoury sme se stavili pro zásobu pivisek v Blenheimském New Worldu (Mac's White, Heineken, Stella Artois) a pak už frčeli parádní silnicí po tichomořském pobřeží s výhledem na tyrkysově modrý pacifik. Naprosto úžasný.
Sice pořád pršelo a byla kosa, ale cesta příjemně ubíhala. Stavili jsme se vyfotit pár desítek tuleňů asi 30 km před Kaikourou v Ohau Seal colony a pak dojeli až do Kaikoury, kde jsme chytli cestou z New Worldu Jenny, Bonnie, Claire a Matthewa – Robovi kámoše. Všichni jsou z UK až na Bonnie, která je z Bermud. Vzali jsme jim tašky s nákupem, že jim je mrsknem do Dusky Lodge, kde jsme všichni spali a zmizeli jsme do města.
Kaikoura sama o sobě je dost díra, kde není nicmoc k vidění. Dobrá je přímořská promenáda a vyhlášený je poloostrov s hnízdištěm ptáků a s tulení kolonií. Žije z turistického ruchu, typicky whale watching, plavání s tuleněma a s delfínama, hospody, mořský kayaky a podobně. Maorská osada tu byla ještě před příchodem bílých osadníků, kteří odsud rozjeli velkej kšeft s velrybama.
Rob shání všude možně pro kamošku z Ameriky, která přijede v listopadu, stříhání ovcí. Je úplně posedlá ideou si stříhání vyzkoušet, takže jí nestačí klasický ukázky, ale značně neobvyklé a těžko objevitelné stříhaní turistama. Proto jsme zamířili do visitor’s centra se optat a tam jsme narazili na podivného mladíka, kterej nejspíš zrovna přiletěl z měsíce přímo do Kaikoury a měl v ruce seznam tracků, který chce za 2 měsíce na Zélandu dát a nic víc. Aspoň bych to takhle tipoval, protože furt opakoval, že nebude nosit moc věcí a jestli je na tom a tom několikadenním tracku obchod s potravinami, kde by si je mohl průběžně doplňovat. Mazec. Rob přiznal, že podle přízvuku to byl nejspíš bratr Američan. No nic.
Volali nám hladovějící kamarádi a tak jsme jeli zpět i s jídlem. Ubytovali jsme se v Dusky Lodge. Naprosto výborný velký pokoje s dřevěnýma postelema, spoustou společných prostor a obří hromadou videokazet se zásobou filmů tak na půlroční pobyt. Cena navíc velice dobrých 23 doláčů.
Po ubytování jsme vyrazili na výšlap na pláž a zevlovali jsme asi dvě hoďky. Narazili jsme na mrtvýho žraloka, ale měl asi jen půl metru, chudák. Jak ale nemá kosti a celkově je jinej, tak je jeho mršina podivně vláčná, rozpadá se jinak a vůbec je jiná než mršina rybí. Dorazili jsme velkým obloukem až zpátky do lodge a všichni až na mne naskákali do venkovní výřivky (neměl sem plavky).
Holky si přivezli z minulý štace poměrně slušnou zásobu tvrdýho alkoholu, kterej dostali od ňjákýho barmana či co. Plán byl teda jasnej. Venku pršelo a bylo potřeba se zahřát. Taky jsme dostali hlad a tak jsme se vydali v šíleným slejváku vedle do fish&chips, ale už měli bohužel zavřeno. Museli jsme dál do picérky, kde jsme objednali 3 pizzy. V „čekárně“ měli sadu her a já zjistil, že se v USA, na Bermudách a v Česku hraje dáma dost jinak. Na pravidlech jsme se nestihli shodnout, protože nám stydla pizza. Večírek pokračoval výborně až jsme skončili u Robovi záliby ve starých muzikálových hitech. Uff.
Ráno asi v devět sem se vykopal z betle a po snídani jsme s Jenny, Bonnie a s Robem vyrazili na skok omrknout seal colony než se přiblíží čas pozorování velryb, který si objednali den předem. Ještě jsme chteli projít vápencové jeskyně, ale nestihli jsme čas prohlídky a museli jsme se už vrátit. Po návratu do lodge bohužel vyšlo najevo, že dneska velryby k vidění nejsou a tak si bandička přeobjednala výpravu na pondělní brzké ráno a vyrazili jsme zpátky do jeskyně. Nahrnul se do ní ovšem spolek milovníku historických funkčních amerických bouráku a všechny zbylé prohlídky byly vyprodány. Bouráky na parkovišti byly ovšem naprosto ukrutný. Starý Fordy, Chevrolety, Chryslery a podobná nenažraná havěť vyleštěná do maximálního lesku. My jsme ale chtěli přírodu ;o)
Vrátili jsme se na poloostrov s tulení kolonií. Byl zrovna vrcholící příliv a všechna normálně přístupná místa byla pod vodou. Okružní trasa asi na 3 hodiny nebyla možná ale vyrazili jsme. Počasí bylo dost šílený: chcalo, fučelo a byla kosa. Semtam nechcalo tak moc, takže bylo vlastně docela hezky. Vyrazili jsme. Cesta vede po vysokém útesu nad kamenitými plážemi, o které se drtí mohutné vlny ledově chladného tyrkysového pacifiku. Kolem se prohání tuny racků a ptáků, ve vodě se líně válí smradlaví tuleni a semtam zahlídnete splašeného turistu. Jako třeba nás.
Na několika místech je možný sestoupit z útesu dolů na pláž. Jednoho takového místa jsme využili. Bylo to asi v půlce cesty jedním směrem (cesta zpět vede právě po pláži a kolem útesů, proto je nutný odliv) a kvůli počasí jsme se museli rozdělit. Blaire a Jenny nesnášeli nápory větru a deště a rozhodli se vrátit. Zbytek se vydal dolů na parádní maličký bílý poloostrov z vápencových skal a kamenů na němž se tyčila vysoká vápencová homole, na kterou se dalo poměrně snadno vylézt i když byla po deštích sakra kluzká. Z homole jsem pak přeběhl na konec poloostrova, kde se Rob kamarádil s kvantama racků. Bylo to úžasný chodit mezi něma a nechat si od nich nadávat, navíc masivně srali ze vzduchu a člověk jen tak tak uhýbal projektilům. Udělali jsme pár fotek a jali se vydat na cestu po pláži zpět doufaje, že příliv ustoupil dost na to, abychom došli až k autu. Starej fotograf s dlouhým sklem nám s Robem ještě stihl vynadat poskakujíc a ukazujíc na ceduli se zákazem vstupu na místa, kde hnízdí ptáci. Ani jeden z nás si té cedule předtím nevšiml, fakt ne, přísahám!
Cesta zpátky byla v pohodě dokud jsme nedošli na konec pláže k útesům, do kterých se náležitě opíral divoký příboj a přílivová vlna se v bohaté bílé pěně tříštila o skaliska. Auto bylo asi 500 m daleko. Byla to nakonec dobrá prolízačka, kdy sme museli dávat bacha na kluzkém vápenci, aby nás vlna nesmetla. V jednom místě jsme pak došli k tuleňovi, kterého bychom měli obejít ve vzdálenosti 10 m, plavat se nikomu nechtělo, takže jsme ten den porušili druhý zákaz. Tuleň spokojeně spal a neprobudily ho ani naše kroky kolem jeho čumáku, takže pohoda.
K autu jsme došli lehce ošplíchaní. Nabízel se návrat do lodge a nebo jsme mohli zajet omrknout vodopád, který je u Ohau seal colony severně od Kaikoury. Naštěstí jsme se rozhodli pro vodopád. Je schovanej jen asi 10 minut šlapání lesem od parkoviště na pláži. Jakmile jsme k němu ovšem došli, naskytl se nám úžasný obrázek 3 malých tuleňů prohánějících se v bazénku pod vodopádem, což nikdo z nás nečekal. Našli jsme pak ještě v okolí další 3 líný tulení kusy. Mladí v bazénku byli příjemně přítulní a nechali se v pohodě fotit a kdybychom měli ryby, tak určitě i krmit. Žádný neměl víc než metr délky. Fér.
Večer sme pak nacpali pupky mexickejma tortilama a jali se opět popíjet. Ja sem doplnil zásoby pivisek (Mac's Sassy Red), zatímco se ostatní valeli ve výřivce. Večírek skončil už asi v jednu, protože brzo ráno měli ostatní zmizet na pozorování velryb, které si přeobjednali.
Ráno šici zmizli a já se mohl v klidu dospat a sbalit. Pak sem se najedl a spal sem na gauči. Z pozorování se Rob vrátil dost pozdě, někdy před dvanáctou a tak jsme museli chvátat, abychom stihli trajekt ve dvě, který jel z Pictonu asi 160 km daleko. Naštěstí jsme ho chytli a mohli se nechat převézt do Welli. Trochu škoda byla, že v neděli bylo naprosto úžasný počasí, jasno, sucho, mírný vánek. Ráno jsem pozoroval okolní hory pokryté sněhem a měl jsem velkou chuť si na některou vylézt. Bohužel musím chodit do práce.