středa 18. listopadu 2009

Podzim

A nezafouká a nezafouká, dost nepříjemný pro nás, kteří bychom rádi rozbalili kajty a trochu si zablbli. Snad bude v zimě sníh a bude fučet a mrznout až praštět. Celou zimu! Rozhodl jsem se letos vůbec nejet na hory, myšleno na sjezdovky a pisty, ale radši zůstanu v české kotlině, případně poblíž v očekávání větru. Snad příjde. Kdyžtak snad i zakoupím z bazaru běžky, pokud by jen nasněžilo.
Dal jsem na web zas pár fotek, ale fakt starý: poslední dávka ze Zélandu - černobílý obrázky z první půlky roku 2008 a pak podzimní výlet z roku 2007 do srubu u Skleného nad Oslavou na Vysočině.
Chřipku už mám naštěstí za sebou, alespoň něco pozitivního.

čtvrtek 29. října 2009

Války ve světě

Zajímalo mne, kolik je asi na světě v současné době válečných konfliktů. Inu jal jsem se hledat na webu a dospěl jsem k číslu 38, což vůbec není málo! Naprostá většina z nich jsou občanské války nebo války uvnitř státu z důvodů zcela zřejmých: rasových, náboženských nebo etnických. Je zajímavé, že třeba Čína vede války hned tři a to doma (s Ujgury) nebo poblíž své pevniny, tak Spojené státy vedou války rovnou čtyři, přičemž nejbližší je mnoho tisíc mil daleko. Zajímavý je vývoj počtu civilních obětí. Zatímco v první světové válce tvořily 5% všech obětí, nyní je to celých 75%.
Statistiky najdete zde.

pátek 9. října 2009

Ještě o Černé Hoře

Pochopitelně kajting nebyla jediná věc, kterou jsme v Ulcinu provozovali. Na Balkáně je spousta historických záležitostí a my jsme se je v tom bordelu, který všude panoval, pokusili najít.
Byli jsme ve starém Ulcinu, kde se lidi koupou na městské pláži (v hromadách odpadků), prošli jsme si pevnost a zajeli si i do rybářské osady. Druhé město, který jsme navštívili, byl Starý Bar. Naprosto famozní zbytky opevnění a vnitřního města. Samozřejmě včetně tureckých lázní, mešit a kostelů.
Proč to píšu? Dal jsem na web fotky, tak abyste věděli, co na nich můžete vidět. Tentokrát jsou rozdělený na barevný z digitálu a na černobílou filmovou klasiku.

čtvrtek 8. října 2009

Ekostopa

Před časem jsem zde zmiňoval Carbon Footprint Calculator a nyní zde je i česká verze, která ovšem nepočítá uhlíkovou stopu, ale kolik hektarů potřebujete ke svému žití. Spočítat si hektary můžete zde na webu Hra o Zemi.
A jak jsem dopadl? Nic moc, asi kvůli lítání letadlem mám spotřebu na 4,6 ha, což je sice pod českým průměrem 4,8 ha, ale vysoce nad 2,1 ha, který jsou celosvětově. Budu s tím muset něco udělat.

pátek 4. září 2009

Kajtování v Černé hoře

Jedním slovem paráda.
S Michalem a Marianou jsme byli na 13 dní kajtovat v Montenegru. Měli jsme 4 draky, ale zkusil jsem jen dva z nich, protože se řídím čtrnáctým přikázáním "Kdo neumí kajtovat ať neleze na céčko." (více zde).
Ubytovali jsme se úplně na jihu kousek od Hranic s Albánií. V celý Černý Hoře sme viděli naprosto nehoráznej bordel, hory odpadků a tak i "u nás" to nebylo jiný. Fakt nechápu, proč s tím něco neudělají. Vítr navíc všechno roznese po okolí a mají s tím o to víc práce, jestli nakonec vůbec uklidí. Bydleli jsme v privátu za velice příjemných sedm eur za osobu a noc, měli jsme kompletne zařízený 2+kk se zahradou a sušákama na vybavení. K pláži asi 10 minut autem, takže každý dopoledne jsme čekali na správný vítr a okamžitě vyráželi, abychom neztratili ani minutu. Ceny jídla v obchodech asi tak stejný jako u nás, 2l Nikšič Pivo za 1,5 eura.
Vítr fouká velmi spolehlivě - z 13 dnů nefoukalo 1 den a 2 dny foukalo špatným směrem z pevniny na moře. Jinak spolehlivě termika z moře, vítr stabilního směru i stabilní síly povětšinou dostatečné na ježdění. Ze začátku sem uvítal pomalejší, protože sem se mohl dobře učit.
Pláž je pěkně široká, písek je dobře jemnej, ale je tam spousta odpadků a různýho bodláčí a tak. Navíc jsou na pláži místa, kde je spousta lidí a mají postavený slunečníky apod. a těm je třeba se vyhnout. Naštěstí to není problém. Asi 3 kajtovací centra na 500 metrech zásobí pláž kajterama. Není problém si nechat od někoho zvednout nebo položit draka. V půlce srpna bylo ještě fakt přeplněno, ale postupně se lidi vytráceli a ke konci se jezdilo v pohodě.
Dost velkej problém je s opravou nebo náhradou vybavení. Řešili jsme pár situací a měli jsme fakt štěstí, že v jedne ze škol byl slovinec Džaba, kterej byl v opravách fakt dobrej a byl v pohodě. Nebejt něho, tak sme si moc nezajezdili, páč v celé Černé Hoře není jedinej kajtovací obchod. Džaba je z kitesfera.com.
Co draci
Jak sem už psal dřív, mám dvanáctimetrovýho Ozone Light XC 09 a na první osahání naprosto úžasnej drak. U moře se to všechno do puntíku potvrdilo. Neuvěřitelnej použitelnej rozsah síly větru, takže sem neměl problémy ani když všichni kolem jezdili na desítkách ani když vítr byl slabej a jezdilo se na čtrnáctce. To už ovšem nebyla taková zábava a propadal sem se po větru. Jezdit se ovšem dalo. Zvedání draka z vody je v pohodě, trochu problém je při slabým větru, ale to pak je problém s každým kajtem. Naprosto skvělej mi příjde depower. Je dostatečně dlouhej a vyborně a rychle reaguje. Skvěle se s ním vyrovnávají poryvy větru, kdy pracuje prakticky sám a jízda je tak pěkně plynulá. Sily je dost i když vás třeba smete vlna a nutně se potřebujete zase dostat do skluzu apod. Poslouchá na rozkazy rychle, je na svou velikost fakt obratnej. Drak je na minimální sílu ve vzduchu pěkně stabilní a visí nad hlavou, čímž umožní v pohodě se nachystat a vyjet. Vždycky bylo potřeba ho pořádně nafouknout, protože malý počet žeber se přecejen v tuhosti projeví, ale po nafouknuti je všechno úplně v pohodě. Balení a nafukovaní je vůbec hodně v pohodě a rychlovka a bag je dost prostornej, takže není problém. Co mě trochu trápí je natržená čepička od ventilku hlavního banu, ale předpokládám, že reklamace to vyřeší k mé spokojenosti.
Dál jsme měli Best Nemesis HP ročník 2008 velikosti devět metrů. Tenhle kajt je naprosto úžasnej, na svoji velikost je až překvapivě výkonnej. Mohli jsme na něm jezdit i ve slabším větru a lehounká Mariana v silným větru radši sedala na břehu (a jezdil Michal). Malej drak je pochopitelně děsně rychlej a obratnej, ale je taky perfektně stabilní a má ješte větší rozsah depoweru než Ozone - necháte bar úplně nahoře a drak je i v silným větru prakticky bez síly, ale drží ve vzduchu. Jako drak z vyšší řady je ušitej z kvalitních materiálů a vůbec bych se nebál s ním jezdit i na sněhu a semtam s ním praštit. Fakt naprosto úžasnej stroj.
No a Michal měl svoje dva skvosty - Airrush čtrnáctka a veterán Cabrinha CO2 dvanáctka. Obojí céčka a k tomu i dost starý. Já na ně nelezl, ale Michal neměl povětšinou jinou možnost. Doposavad nejezdil na jiným draku a konečne zkusil jak Besta tak i Ozona a jakoby se znovu narodil. Po třech letech trápení s Cabrinhou shání novou dvanáctku, se kterou si konečně pořádně zajezdí. No vůbec se mu nedivím, páč sme si nakonec zajezdili všichni skvěle.
Fotky z kajtovací pláže mám na webu.

středa 2. září 2009

Cesta do/z Černé Hory

14 dní kajtování v Černé Hoře u Ulcinu: naprostej mazec. Ale už cesta tam je dost šílená, hlavně proto, že jsme se chtěli vyhnout dálničním poplatkům a navíc se rozhodli pro jízdu vnitrozemím a ne po Chorvatském pobřeží. Celkem nakonec asi 1200 kilometrů, ale dvacet hodin cesty. Po cestě zpět už naštěstí nebyla objíždka před městem Foča, takže asi o hodinku kratší jízda.
Natrekoval jsem Garminem komplet trasu: zde prohlížení v Google Maps a zde ke stažení pro Google Earth. Trasa je natrekovaná cestou zpět, proto při prohlížení profilu trasy je Česko v cíli - vpravo.
Jasně musím vyzdvihnout jízdu horami, protože jsou nádherný. Kousek jižne od Černohorských hranic je přehradní nádrž ukrytá mezi kopci s naprosto modrou vodou. Nevím ale, zda-li je možné se v ní vykoupat. Na řece pod přehradou je možnost komerčního raftingu.

neděle 9. srpna 2009

Ozone Light XC 09

Dnes jsme s Igorem konečně vyzkoušeli novej nafukovací kite Light XC od Ozone. Měl by to být hybridní kite, 12 m2, čtyřlankový. A musím bez jakýchkoliv pochyb napsat, že je to zatím nejlepší kite, kterej jsem měl možnost zkusit. Sice jsme s ním jen blbli na fotbalovým hřišti, protože foukal slabý a hodně proměnlivý vítr, ale drak je to naprosto úchvatně rychlej a geniálně ovladatelnej. Nevím, možná je každej nafukovací o tolik lepší než komorový verze. Doteď sem zkusil Ozone Manta II a ještě jeden od Michala (a nepočítám malýho Pluta :), žádnýho nafukovacího.
V dodávce s ním je krom kajtu komplet bar, 25 m šňůry (ve verzích 300+500 kg), pumpa, bágl a pár záplat a dalších náhradních dílů. Další novou věc jsme měli harness Dakine Renegade a ten je prostě v pohodě ;)

neděle 12. července 2009

Větrníky

V červnu jsme si s Červem zajeli na větrnou farmu až za ohroženou obec Horní Jiřetín do maličké horské vesničky Nová Ves v Horách (GMaps). Pěkně tam fouká a taky sme zmokli. Samozřejmě sme si museli vyšplhat na jednu z turbín a musím řict, že pohled na svět ze sedmdesáti metrů je parádní. Vy můžete mrknout na fotky.
Na Mostecku jsem byl, co si vybavuju, poprvé. Je fakt škoda, že je tam hnědé uhlí, protože krajinka je to úchvatná - homole kam se podíváš. Navíc na nich vystavěli naši předci spousty hradů, ze kteých jsou jen zříceniny. Naprosto skvělý místo na delší výlet, škoda jen, že je od nás tak daleko.
Plus fotky od Červa.

středa 1. července 2009

Hostovaný fotky

máme na serveru už delší dobu fotky od Motáka a teď k nim přibyly i fotky od jeho kamaráda Martina Snášela. Zmiňuju je tady proto, že obě galerky stojí za zhlédnutí, takže doporučuju.

středa 20. května 2009

Cooks II. - Aitutaki poprvé

"Jedno z deseti míst na zemi, které musíte vidět před smrtí" - i takto se někteří vyjadřují o jednom z ostrovů z Cooks. Nezbývalo nám, než se tam holt zajet podívat.
V neděli od rána pršelo. Ve Vara's nebylo moc co dělat, ale prolízali sme starý fotky a plkali o všem možným. Bavorskej vochmelka Patrik samozřejmě popíjel. Déšť vydržel až do večera, kdy sme se přesunuli do Mattova stánku, udělali si na grillu trumpet fish, která byla naprosto vynikající. Pak sme ještě snědli regulérní večeři a nacpaní se věnovali muzice, pití a vykecávání.
V pondělí v 15:30 jsme měli letět na Aitutaki. Ráno bylo počasí zase tropický, vedro a vlhko, takže se deštivý předpovědi zatím nesplnily. Končili jsme ve Vara's, a odložili sme u Petra hromadu zbytečností, hlavně teplé oblečení, abychom toho ssebou netahali zbytečně moc.
Odpoledne bylo potřeba rozhýbat kosti. Vyrazili jsme po pláži clockwise směrem na jih na pláž Fruits of Rarotonga, která je vyhlášená jako skvělá šnorchlovací oblast. Na plavání nám zbyla hodinka a celou sme jí vydrželi ve vodě hledajíc konečně něco zajímavýho k vidění. Bohužel korály zas byly malý a nijak extra zajímavý. Bohužel. Rozloučili sme se s týpkama a došli na silnici, kde sme okamžitě stopli týpka, kterej nás měl hodit až na letiště, ačkoliv sme si ho vlastně stopli v opačným směru. Měl starou malou dodávku a rozvážel salát, kterej sám pěstoval, po hotelech. Zastavoval jenom u dvou hotelů a za necelou půlhoďku nás vyhodil hned u letiště. Stopování fakt paráda.
Nalodění do letadla opět bez problémů, ani nepoužívají rentgen. Letěli jsme malým dvojmotorovým dolnoplošníkem asi tak pro třicet lidí a nějakej náklad vzadu. Celkem nás bylo myslím 23 včetně posádky. Let sem prospal i přes slušnej randál od motorů a za hoďku sme přistávali. Pohled z okna byl parádní. Laguna Aitutaki je supr, protože ji nezaplňuje z větší části jeden velkej ostrov, ale je jich tam dost a i vody je velká plocha. Letiště je hodně malý, postavili ho Američani ještě za války v tichomoří. Hlavní budova je asi 20x20 m a je to jedna velká sedlová střecha skoro až na zem. Na letišti je pak ještě hasičský auto. Nikde není žádná ochranka, ale taky asi žádný problémy. Turisti jsou na příletu vyzvedáváni a rozváženi do svých resortů a stejnětak mě s Robem vyzvedl Kanaďan, kterej vede Matriki beach resort a dovezl nás na ubikaci. Je to maličký místo na západním pobřeží. 4 ubytovací jednotky a společný záchodky a k tomu větší společná budova s bytem správce a jeho ženy. My dostali pokoj v přízemí patrové chajdy, nad námi byl postarší pár z Německa, další chajdu obývala Monika ze Severní Karolíny a poslední chajdička patřila párku z UK. Správce byl dost špatnej ze situace na ostrově. Už se těšil až vypadne, měl to tam už 2 roky a zbývaly mu 2 měsíce. Problém je, že jak je Aitutaki malinký, tak tam je hodně úzká nabídka jídla a pokud jsou problémy se zásobováním tak třeba není benzín a nafta do lodí, aut a skůtrů, což je tragedie. No a tahle situace nastala když jsme tam byli my. Loď s nákladem se kvůli rozbouřenýmu moří nemohla dostat do laguny a cruisovala kolem ní.
Vyrazili sme si nakoupit jídlo, abychom mohli udělat večeři. Po návštěvě tří obchodů už sme byli schopni si navařit ťamanskou polívku s bramborem, sýrem a k ní přikusovat chleba. Pohoda. Cesta za nákupem se proměnila v poznávací vycházku, panovala všudypřítomná pohoda. Potkali jsme pár lidí a ti užívali odpoledne. Kolem cesty je hafo nedodělaných nebo už rozpadlých domků a je možný najít hodně pozůstalostí z natáčení Survivora - třeba hliníkovej džíp. Je teda v rozkladu a nabouranej, ale karoserie vypadá jako nová. Jako program na večer sme si pak vlezli do houpacích lehátek a lebedili si, čuměli na hvězdy a plkali. Noc byla pekelně hlučná a oba jsme spali se špuntama v uších.
V úterý zase pršelo. Dopoledne jsem se zvedl a šel šnorchlovat čekaje teplou vodu, jako v dešti na Fiji. Šeredně jsem se ovšem zmýlil. Teplá voda se v laguně dala najít, ale prolývaly jí ledové proudy. U nás doma by to asi bylo teplý jak kafe, ale na Cooks člověk prostě čeká lepší servis (i v zimě). Fučelo a voda byla dost kalná a tak ani viditelnost nebyla nijak supr. Mezitím Rob domluvil večeři v jedné hospodě, kterou nám doporučila Bonnie (byla s námi v Kaikouře). Odpoledne se počasí zlepšilo. Pro nás to bylo jasný znamení, že musíme na nejvyšší vrchol ostrova. Má sice jen 120 m, ale výzva to je. Trvalo nám to slabší půlhodinku a byli jsme nahoře. Je tam asi nejmenší BTSka, jakou sem zatím spatřil, malý majáček, kokosová palma a spousta komárů. Slunko už pražilo jak se sluší a v tom nádherným počasí nezbývalo než protáhnout výlet do vnitrozemí. Žvýkaje tabák sme si to rázovali po pěšině a co čert nechtěl, začal tropický liják. Chvíli sme se schovávali pod palmou, ale stejnak sme promokli. Nu což, postupně déšť slábl a jak sme stejně už byli mokří, šli jsme dál na sever. Prošli sme džunglí a přes široký brod jsme došli na palouk, kde byla pekelně špinavá farma s prasatama. Domorodci je krmí kokosama a oni pěkně nabírají, ale údajně jsou hodně tučný. Cesta pokračovala kolem lesa a kolem papayových stromů a všude kolem palmy a taky další plodiny a děsivě vlhko a slunko pražilo až nás úplně vysušilo. Přelezli jsme přes kopec a došli na křižovatku silnic z letiště, z lesa, z vesnice a odkudsi. Do západu nezbývalo moc času a tak padlo rozhodnutí dojít do Matriki. Kolem silnice bydlela spousta raků, kteří se před námi ukrývali v dírach vykopaných v kalužích vody. Poprvé se nám povedlo spatřit plody ara, což jsou oranžový hodně aromatický kornouty, rostoucí ve velkých trsech zavěšených na palmě. Postupně odpadávají a domordci z nich dělají voňavý náhrdelníky. Chvíli jsme se šourali po silnici, načež jsme ji vyměnili za pláž a došli až do Matriki.
V sedm pro nás přišla američanka Monika, která měla stejně jako my objednanou večeři a nasedli jsme do minibusu, kterej nás hodil až do hospody Tupuna. Jak jsme tam přes další resorty a další hosty nakonec dojeli byla tam, přesně jak Bonnie slibovala, Soda. Soda je kočka, má jen tři nohy a právě tu čtvrtou jí ufikla Bonnie :o) Bonnie je totiž veterinářka a na Aitutaki měla chvíli praxi. K večeři sme si dali výborný jídla z ryb jako wahoo nebo tuňák, k tomu spousta další mořské havěti, zeleniny, příloh a další. Pekelně sme se přecpali, zalili to pivkem a prohli se u placení. Minibus nás hodil domů a šli sme spát.
To pravý Aitutaki, aspoň podle referencí, teprve mělo přijít.

pondělí 18. května 2009

Cooks - fotky

Než sem se dokopal k napsání stórky z Aitutaki, tak mám hotovou galerku fotek z Cook Islands. Můžete omrknout zde.

čtvrtek 14. května 2009

Cooks I. - dva pátky a jedna sobota

Je pátek 24. 4. 2009 a dnes já a Rob letíme z Wellingtonu na 2 týdny na Cookovy ostrovy. Někdy kolem sedmé večer do Aucklandu a tam utíkáme na mezinárodní terminál a sedáme na letadlo na Rarotongu. Zapomněl jsem doma sluneční brýlky a musel sem si je koupit v duty free (společně s nutnýma flaškama špiritusu). Air NZ mají teď ve všech letech do pacifiku fakt luxusní multimediální systémek. I když filmů není tolik, je přecejen z čeho vybírat. Dal jsem si opakování Platoon a Rob Leaving Las Vegas. Klasika.
Letiště Rarotonga je maličký, terminál je vlastně jen pro 4 fronty lidí, kytaristu s ukulele a 4 lidi, kteří razítkujou pasy. Venku pak malý průběžný parkoviště odkud se lidi vozí do resortů. Jak jsem psal - odletěli jsme 24. 4. večer a páč jsme přeletěli časovou hranici, tak jsme přiletěli opět 24. 4. tentokrát v jednu ráno a celej pátek jsme tak měli znovu před sebou. Bylo 23 stupňů, stoprocentní vlhkost a my neměli kde hlavu složit. Zorientovali jsme se podle Jižního kříže a vydali se k severu, kde bylo nejblíž moře. Je sice zakázaný spát na pláži, ale nechtěli jsme jinak. Místo jsme našli kus na západ od letiště mezi kamením na korálové plážce. Popíjeli jsme chvíli Jamesona a postupně upadli do říše snů.
Ranní ostrý sluneční svit nám otevřel oči a taky nás tak děsivě ohříval, že nic než přesun nebylo možný. Sbalili jsme fidlátka, sarongy a Jamesona a vydali se na západ po silnici do města. Cestou si Rob otevřel svůj první kokos a tak byla i snídaně. Na první pumpě měli vodu. Super, žízeň nás trápila oba. Potřebovali jsme do města a museli jsme jet busem. Zaplatili jsme nekřesťanských devět babek clockwise busákovi (jel kolem ostrova ve směru hodinových ručiček - jedna ze dvou tamních linek), aby nás zavezl až do Vara's na Muri Beach, kde jsme měli spát další 3 noci. Snad se nám podaří se tam uchytit a dostat do pucu a zbavit nákladu.
Co se týče Vara's, bydlení dopohody, velkej hostel, spousta travelerů, rozumná cena asi 25 babek za noc v pětipostelovým dormu. Na Cooks mají stejný peníze jako na Zélandu, protože jsou něco jako moderní formou kolonie. Mají k tomu navíc vlastní mince a 2 barvy třídolarovek - spíš takový suvenýrky, hlavně dvojdolarovka - trojúhelníková mince. Bylo vedro a jediná možnost se osvěžit bylo moře a šnorchlování v laguně.
arotonga je největší ostrov Cooks, kde žije asi polovic ze všech Cook ostrovanů. Kolem dokola vede silnice dlouhá 32 km a různě daleko od břehu je ještě laguna zakončená jakýmsi náspem branícím divokému oceánu proniknout dovnitř. Tedy v rámci možností, páč hurikány jsou prostě silnější. No a v laguně se právě dá velmi dobře šnorchlovat. S viditelností a se zajímavostí je to ovšem trochu horší. Hodně písku i poletujícího ve vodě, mořský okurky (vyadají jak hovna) a semtam korál, kolem kterýho jsou rybky a ryby a chobotnice a ježci a spousta další havěti. Nejlepší, co se nám povedlo spatřit byla jedovatá stonefish. Rob chvíli šťouchal do šutru, který následně odplaval. Pekelně jsem se lekl. Dost se mi mlžily brýle a tak sem to asi po hodině vzdal a mazal zpět ke břehu. Ono jenom doplavat na nějaký zajímavý místo bez ploutví je tak čtvrthodinka. Fiji má šnorchlování daleko vychytanější.
Náš pokoj byl konečně nachystanej a mohli sme se nastěhovat. Jedna postel zůstala volná, na další byl Tim z UK a na poslední byl Petr z Česka, ale to sem měl zjistit o něco později. Musel jsem se prospat a jak sem se probral, byl čas večeře. Pokud je potřeba něco koupit k jídlu, je na ostrovech dost obchodů. Bohužel hlavní sortiment tvoří trvanlivé potraviny jako konzervy, zavařeniny, těstoviny a rejže. Denně mají čerstvý chleba, prodávají i balenou vodu a další drinky. Všechno je o něco dražší než na Zélandu, poněvadž se to musí dovézt právě odtam. Proto se vyplatí zajít v sobotu ráno na market, kde domorodci prodávají spoustu čerstvýho jídla za příznivější ceny. Udělali jsme si ještě se dvěma holkama z UK - Roxy a Suzie, který Rob přifařil, těstoviny s corned beef a děsně sme se přejedli.
Po večeří se Roxy a Suzie snažili dostat do kokosu a já jsem konečně potkal tři Čecháčky. Byli to fajn týpci Vláďa, Kafe a Petr. Přiletěli o den dřív než my, taky spali na pláži a odletět měli o den dřív než my. Byl sem fakt rád, že sem je potkal. Chvíli sme s něma a s dalšíma 4 Němcama a ještě pár lidma popíjeli, což se dá označit za naprosto standardní noc ve Vara's. No a šlo se spát. Podruhé pro nás skončil pátek.
V sobotu ráno, jak už jsem psal, byl místní market. Ráno sme si přivstali, ale borci zjistili, že pěkně fouká a tak vytáhli kajty a šli jezdit. Jeli jsme jen já a Rob. Nejlepší doprava po Rarotonga je jasně stopovat. Není problém si za pár šupů půjčit skútr nebo za víc auto. Busy jezdí asi jen jednou za hodinu a stojí peníze. Stopování ale není vůbec problém - nejvíc jsme čekali čtvrt hodinku. Navíc sme se často vozili pikapem vzadu na korbě a ofouknutí větrem v těch vedrech fakt příjde vhod. Skoro až na market nás hodila mladá paní s červeným pikapem, která vezla ještě dítě. Fakt pohoda.
Market byl poměrně velkej, byli jsme tam v devět ráno a řekl bych, že se pořád ještě zvětšoval a nafukoval a přibývalo stánku. Zboží z některých ale už začínalo mizet a mohli ste dostat slevu na poslední kousky. Snědli sme velikej kus rohlíku se šunkou, volským vokem a pofiderní tropickou salmonela-s-houbama omáčkou. Každopádně mňamka. Prolízali jsme trh s různýma stánkama, někdy jen malej náklaďaček a prodej z korby, někdy stolek jindy stůl i se stanem no a je tam i dost postavených krámků hlavně s oblečením a suvenýrama. Koupili sme si kukuřici, karamboly, kokosovej džus a Rob přikoupil i jakousi buchtu za deset babek, která se ovšem ukázala býti ne zcela lahodnou.
Vypadli sme z marketu a loudali se zpět k Vara's. Auta nikde nebyla, protože byl ANZAC day a uzavřeli kvůli marši kus silnice. Došli jsme před vládní budovu, abychom zhlédli kus marše a několik vládních činitelů. Celkově nicmoc až na totální nepřítomnost ochranky. Jo a taky pochodující vojáčci a vojandy měli velice pofiderní uniformy - aspoň boty si mohli vzít všichni stejný ;o) O kus dál byla kavárna a my si konečně mohli dát kafíčko (asi pět babek, jako na NZ) a pokračovat dál. To už sme stopovali, protože uzavírka skončila a auta zas mohla jezdit kolem nás po hlavní okružní silnici. No a co čert nechtěl, zastavila nám uplně ta stejná paní jako ráno a poněvadž už věděla odkud jsme, tak nás v pohodě hodila až k hostelu. Prostě pohoda.
Ve Vara's všichni obdivovali kajtování Čecháčků. Do pařáků pod tropickým sluncem příjemně fučelo a pánům to fakt moc hezky jezdilo. Naštěstí nikdo z nich neslítl do vody na jeden z korálů, který končily často jen těsně pod hladinou. Já a Rob a Suzie jsme pak šli šnorchlit. Dolezli jsme po břehu kousek od ostrova, kterým se, pokud jsou malý a jsou v laguně, říká motu. Přeplavali jsme na něj a prošli po něm na jeho odvrácenou stranu a zas vlezli do vody. Bohužel to nebylo zase nic moc a moje brejle byly navíc spíš nepoužitelný. Plavali sme všude možně až sem se rozhodl to zapíchnout a vydal jsem se přes celou lagunu na břeh. Cestou mne málem přejeli jachtaří na katamaránu - fakt sem uvítal, že mezi trupama měli spoustu místa, jinak by mi ujeli šišku.
Kousek severně od Vara's je rugbyový hřiště, na kterým se ten den konal zápas nejvyšší ligy (!). Nebylo zbytí a vydali jsme se fandit. Rugby nebylo nijak supr, ale atmosférka mezi diváky, kteří kempovali kolem hřiště pod palmama, byla výborná. Blížil se večer a v sílícím větru nám začínala být kosa. Zapíchli jsme to za stavu 5:0 a opustili plácek směrem k domovu. Pak sme si ukuchtili zase se slečnama plus s Timem další véču a následoval ... obvyklý společenský program.

středa 13. května 2009

Zpět v Česku

Dnes pár chvil po půlnoci jsem opět překročil hranice a vjel jsem domů do Česka, konkretně do Mikulova. Předtím jsem byl 2 týdny na Cook Islands, takže snad se mi podaří ze zápisků vypotit nějakých pár zářezů tady. Stay tuned ...

PS: můj Carbon Footprint si radši teď ani počítat nebudu :-O

čtvrtek 26. března 2009

Nerd attacks!

Božínku:

I am nerdier than 91% of all people. Are you a nerd? Click here to take the Nerd Test, get nerdy images and jokes, and write on the nerd forum!

... a to sem si ani moc nevymýšlel.

úterý 24. března 2009

History of the World

O víkendu sme se potkali doma a po pár hodinkách si Rob vzpomněl na jeden film, o kterým sem jaktěživ neslyšel. Je to komedie History of the World a je celá na YouTube v asi devíti částech. Starší film, který mapuje dějiny a je to fakt prdel, docela se to chvilkama přibližuje Monty Pythonům, ale jen chvilkama, oui!

Pokusil sem se to sem vložit, tak snad bude YouTube správně navazovat díly (košér link):

pátek 20. března 2009

Je Facebook k něčemu?

Na Facebooku jsem necelý rok. K založení účtu jsem byl víceméně přinucen okolnostmi - všichni, kteří cestují po světě, mají účet a všechno se řeší na Facebooku. No a já s podobnými lidmi nějakou dobu žil prakticky výhradně. Nejdřív to fungovalo, ale teď bych řekl, že Facebook (bude se někdy psát s malým počátečním písmenem jako internet?) se postupně zvrhával v plkání a stupidní fan skupiny a fotky, který jsou absolutně nepoužitelný.
Minulý týden přišla nová verze s největšími změnami na homepage, která už je ale jenom o plkání mezi všema, který znáte, což mne ve většině případů zajímá minimálně. Nevím ani, jestli si to někteří vůbec uvědomují, že to všichni po nich čtou. Mám v ignore listu víc než čtvrtinu známých lidí a postupně bych tam asi nacpal všechny.
Tak nevím, na plkání je IM, na poštu je e-mail (stále nepřekonán co se týče luxusu), na diskuze nyx a na fotky mám svoje stránky a sjíždím photo.net a hlavně flickr. Facebook se mi zdá čím dál víc na prd.

čtvrtek 12. března 2009

Z Antu na Maven v Netbeans - pohoda

Makáme s Jozefem na menším webovém projektu. Core je v Javě a frontend pochopitelně HTML+JavaScript. Před asi třemi dny jsem se rozhodl, že vzhledem k rozdílnosti vývojových prostředí a zamýšleného provozního prostředí potřebujeme nějaký auto-deployment, který bude dobře řídit různé konfigurace. Tak nějak sem zvolil Maven a Hudson. Poněvadž se Javovská část rodí v Netbeans IDE (NB), měl by být maven v pohodě. Měl by. Každopadně je to mazec. Stručná historie následuje:

10/03 - zvolil jsem maven a hudson. Instalace bez problému, v NB sem založil nový maven projekt, do kterého jsem refaktorizoval jednu ze tří částí aplikace (refaktoring sem měl v plánu, takže přišel jeho čas)

11/03 - maven si stáhne spoustu knihoven, který už jsem jednou tahal. Zabírají místo v profilu, nenašel sem konfiguraci, kde bych mohl nastavit jiné úložiště. Nedaří se mi spustit základní testy, protože ClassPathXmlApplicationContext hlásí java.io.FileNotFound. Kam si to ten maven schoval... ?

12/03 - globální nastavení Springu jsem dal do Other resources/resources a maven je přidal do buildu, hurá. Potřebuju stáhnout další Java knihovny a mezi nimi i jmxri, jmxtools a jms, které ovšem maven nemá v repo a člověk si je musí instalovat ručně, což je vzhledem k nepřehlednosti java.sun.com dost mazec. Tak všechno staženo, ale v buildu chybí pro změnu ORM konfigurační XML soubory pro Hibernate. Nechce se mi je strkat do globálního adresáře s nastavením a tak sem si v něm udělal cestu k nim a šoupnul je tam, nicméně v buildu nejsou a testy nefungují. Navíc mi přestal fungovat laptop.

13/03 - povedlo se mi rozchodit hlavní část aplikace, což je velice pozitivní. Problém pochopitelně nastal v druhém ze tří projektů. Refaktorizace v pohodě, už sem věděl kam dát a jak se odkázat na konfiguráky projektu, ale nepovedlo se mi trefit na XMLka hlavní části aplikace, kterou jsem mavenem přilinkoval (?) jako další knihovnu. V .jar fajlu mají ta XMLka jasně danou cestu, ale nedaří se mi je sdělit Springu. Co se týče mýho laptopu, tak je všem jedno, že nefunguje a firemní podpora nedělá nic. Nevím, jestli je to tím, že jsem na Zélandu, jestli je to typický pro moji firmu a nebo je to tím, že máme helpdesk offshore pěkně v Indii. Uvidíme.

14-15/03 - víkend.

16-18/03 - není čas. Akorát si přišli pro můj laptop a nechali mi náhradní. Fajn.

19/03 - všechno mi jede v pohodě. Asi je potřeba občas všechno restartovat, nevím. Už sem dostal i svůj opravený laptop - dnešek je šťastný den.

Migrace z Antu nebyla moc bolestivá. Netbeans teď používám ve verzi 6.7M2 a chyb je v nich pořád mraky, ale svět se točí.

pondělí 9. března 2009

Castlepoint po čtvrté

Jako před skoro každým víkendem ve Wellingtonu sme přemýšleli, kam vypadnout, poněvadž počasí ve Welli prostě není fajn. Celkem snadno a rychle člověk vypozoruje, že cestou na severovýchod stačí dojet do Featherstonu a je léto. Je to fakt bordel a show-stopper pro Wellington, jeho jediná chyba a naprosto neomluvitelná záležitost. No ale pryč odtam.
Do Upper Huttu sme dojeli s Robem, kterej měl v sobotu zase ňjákej ten mtbike race. Přespali sme u Jožka s Barborou a Rob ráno odjel závodit. My tři sme se sbalili a odjeli na severovýchod do Mastertonu, kde sme plánovali rozhodnout, co vlastně podnikneme. Pravidlo s počasím zafungovalo bezchybně, takže na zahrádce kinokavárny bylo parádně. Nakonec sme se shodli, že zajedeme do kempu pod Mt. Holdsworth, kde zazewlíme a druhý den pojedeme omrknout Castlepoint, kde slováci ještě nebyli.
V kempu byla naprostá pohoda, překvapivě tam skoro nebyli lidi, takže vůbec nepřipomínal letovisko půlky Wellingtonu. Dokonce ani správce nepovažoval těch pár lidí za duležitý a nevybíral peníze. Pozitivní. Zabydleli sme se v jednom koutě, kousek od nás stál malinkej náklaďáček, ze kterýho se postupně vyklubalo stanový městečko s BBQ a k němu přijelo asi 5 aut. Ale v pohodě. My sme hazeli frisbýčkem, popíjeli a pojídali a vykládali. Pohoda. Pozorovali sme naprosto úžasnej úkaz. Měsíc byl asi v první čtvrti a nádherně svítil (na severu). No a ze západu z Tararuas se valily mraky, který mizely jakmile dosáhly bodu nad jedním brdkem. Bylo to naprosto spolehlivý a fungovalo to celou dobu co sme na to koukali. Mraky valily dost rychle, nahoře asi fučelo, celý to osvětloval měsíc, prostě pecka.
Ráno sme nikam nespěchali, nasnídali se a že se zajdeme do řeky vykoupat. Slováci šli napřed, já měl něco neodkladného a že za nimi dojdu. Cestou k nim sem je zahlídl postávat samotný u rozvodněné řeky, což mne dost překvapilo, protože se tu vždycky koupalo dost lidí. Došel sem k nim a nechtělo se jim do vody. Když sem do ní skočil, bylo mi jasný proč - byla děsivě ledová! Nejspíš po několikadenních deštích kapánek vychladla. Ale jako taková byla náramně osvěžující, dokonce to přesvědčilo Jožka a taky do ní párkrát skočil. Barbora pochopitelně ne. Pak sme se zničili házením frisbee a vypadli asi v jednu na Castlepoint.
Castlepoint (wiki, GMaps) je něco naprosto úžasnýho. S kýmkoliv sem jel kolem, musel sem si tu asi 140 km zajížďku dát, protože to stojí za to. Jedná se o malý mělký záliv kompletně zanesený pískem, takže kde není voda, tam je obří pláž. Na skalisku je bilý maják a pak je tam asi 180 m vysoký útes, ze kterého je na tu krásu kolem znamenitý výhled - viz jedna starší fotka. Právě pro mělkost zálivu se používá k vytahování lodí traktorem na pláž. Taky se při ústí zálivu zvedají vlny a často je okupují surfaři. No a v neposlední řadě je tam často spousta rybářů. Slyšel sem, že za odlivu je možný zajít do jeskyně ve skále někde pod majákem, leč neměl sem to štěstí. Ani tentokrát.
Klasicky sme si prolezli skálu kolem majáku, mrkli na lodě vytažený na pláži a zkoukli jak jednu další zrovna tahali ven. Pěkně fučelo, ale Oskar smažil, takže bylo příjemně. Slováci byli, narozdíl ode mě, masivně naladění na koupání a tak sme zamířili směrem k velkému útesu, kde byli vlny, na kterých se prohánělo hejno surfařů. Došli sme tam a Barbora hned, že voda supr a že de, protože je to už na Zélandu možná naposled. Jožko šel s ní no a já nebyl úplně přesvědčenej, ale pokud by to mělo být naposled, tak sem prostě jít musel. Navíc sem se tam ještě nikdy nezkoupal a to byl velkej dluh.
No ale moře bylo fakt ledový, velký vlny nás nahazovaly a tříštily se o nás plus nás ofukoval vichr. Masakr. První odpadla Barbora, která vlastně ani ve vodě nebyla. Jožko se nechal párkrát spláchnout a taky zmizel. Já sem však znovu zjistil, jak je supr rachtat se ve velkých vlnách a náležitě sem si ono možná už poslední koupání užil. Fakt supr, asi 10-15 minut sem tam blbnul, ale pak už sem si říkal, že se asi nudí, mají hlad a chcou jít a čekají na mne a tak, takže jsem přerval nit zábavy a vylezl z vody. Každopádně jedno z nejlepších koupání.
Pak už zbývalo dojít zpět k vozu a zmizet. Dojeli sme do Tainui, kde sice taky fučelo, ale nebyl tam písek a tak sme mohli v klidu spapat svačinu aniž by nám skřípal písek mezi zubama. Bylo po páté a my vyrazili k domovu. Ještě sme se otočili v kinokavárně v Mastertonu na povinný kafe a tradá do UHuttu. Tam mne Slováci nechali na nádru, kde mi jel pohodlně vlak do Welli.
Celou dobu sem měl rangefinder Yashica M, tak snad budou i nějaký fotky, pokud mne něco nezradilo ;o)

neděle 1. března 2009

Dálkoměr (++fotka)

Koupil sem další obstarožní foťáček. Popravdě sem očekával, že bude trochu menší, tak na každodenní pohoda nošení, což se úplně nevyplnilo, ale co už. Je to kompletně manuální rangefinder Yashica M někdy z šedesátých let. Neprohnal sem ní zatím film (klasickej kinofilm 135), ale řekl bych, že v pohodě funguje všechno jak má. Stála mne jen NZ$39, což je něco málo přes čtyři stovky. Pohoda.
Obrázek:

čtvrtek 26. února 2009

Konečně fotky z Yashicy

Konečně sem dostal na web pár fotek, který sem nafotil středoformátovou Yashicou Mat. Je to starej krám, ale musím říct, že ji mám rád a slouží výborně. Inu posuďte sami:
festival One Love 2009 na velasu v Hataitai (Wellington)
výlet do Otaki, Pohangina Valley a přes Masterton zpět
10th Cuba Street Carnival ve Wellingtonu
sbírka z Wellingtonu, hlavně Newtown

Atom feed na fotky a posledních pár alb se zobrazuje tady na blogu v levým sloupci.

neděle 22. února 2009

Jumbo Circuit

Pohoří Tararua Forest Park je asi dvě tři hodinky autem na sever od Wellingtonu. Je to na zdejší poměry coby kamenem dohodil a tak je tam plno lidí z Welli snad každý víkend. Ale definitivně to stojí za to. Nejvyšší kopce mají skoro 1600 m a nahoru se leze z max 300 m - z různých kempíku kolem. Já osobně sem tam nebyl prvně, ale stejně sem se těšil, páč mám rád výhledy z nezalesněných kopců. No ale k tomu se dostaneme.
Měli sme před sebou víkend 7.-8. února a Rob chtěl moc moc vidět planecrash site (viz GMaps) a tak nějak to zapadalo do treku Jumbo Circuit, takže sme se pro něj rozhodli. Nakonec s námi jela i Barbora, která po šíleným treku v Aorangi FP už chodit nikdy nikam skoro nechtěla. S Robem sem vyjel hned po návratu z celodenního pátečního festivalu One Love na velodromu v Hataitai. Vyzvedli sme v Upper Huttu Jozefa i Barboru a za asi tak dvě hodinky sme dojeli do kempíku Waiohine Gorge (GMaps). Je tam asi nejdelší zavěšenej most pro pěší, kterej sem na Zélandu viděl, vede asi třicet metrů nad řekou a je úplně epesní. Prostě ho museli vidět.
Noc byla měsičná (skoro úplněk) a bylo fakt teplo, ráno supr jasno. Přesunuli sme se autem do kempu pod Mt. Holdstworth odkud sme asi v jedenáct vyrazili. První dvě hoďky vedly příjemně v lese, bylo vedro k zalknutí a to nekecám, zalknul sem se několikrát. I v lese to bylo ukrutný, ale pořád lepší než pod přímým sluncem. Došli sme k prvnímu hutu Atiwhakatu ve 470 metrech odkud mělo začít nejšílenější stoupání. Dali jsme si oběd, vykoupali sme se v řece (já a Rob) a po asi půlhodince sme vyrazili.
Cesta nahoru, pokud člověk nejde nějaký Great Walk, vede na Zélandu rovno do kopce po spádnici a s dvojdenním báglem jeden zažije často krušný chvilky. Stoupali sme do Jumbo hutu ve 1200 m, čili něco přes 700 m. Les kolem byl parádní stínitko a výborná kulisa. Cestou nahoru sme za dvě hodiny nepotkali nikoho. Až nahoře pak týpka s ženskou, kteří ovšem mířili dolů. Byl jsem každopádně fakt nadšenej, když sem do Hutu došel. Plán byl pokračovat dál na hřebeny a dojít až ke spadlýmu letadlu a pak zpět do hutu. Počítali jsme s návratem za 4 - 5 hodin a vycházelo to na devátou večer.
V hutu sme odhodili přebytečnou zátěž a připravili se na fičák, kterej měl podle lidí v hutu nahoře panovat. S Dáňou sem jeden takovej fičák zažil a byl hodně přísnej. Doplnili sme vodu a vyrazili. Cesta z Hutu na hřeben stoupá ještě asi do 1400 metrů - na vrchol Jumbo. Hut stál nad hranicí lesa a tak sme šli pěkně na sluníčku. Sice sme byli na závětrné straně hřebene, ale stejně už sme pociťovali vítr, kterej nás příjemně chladil. Barboře se zalíbil šutr cestou nahoru a usadila se na něm s tím, že na nás bude čekat. Byl sem už pěkně stahanej, ale jak sme došli nahoru a mohli se bažit výhledy tak sem věděl, že to stálo za to. Z Jumba je vidět vrcholek Mt. Holdsorth, přes kterej sme se chtěli vracet v neděli, na druhý straně je pak Angle Knob, přes kterej sme chtěli dojít k letadlu no a pak sme viděli od moře k moři, teda spíš od Tasmanova moře na západě až k Tichýmu oceanu na východě. Bylo jasno, viditelnost nekonečná kolem nás hory a hřebeny - absolutní pecka.
Na hřebenech pěkně foukalo od západu, ale dalo se to snést. Šli sme pěkně hřebenovkou na Angle Knob, který má 1510 metrů. Došli sme na něj řek bych někdy kolem sedmé večer. Zorientovali sme se, protože k letadlu nevede cesta, a zjistili jsme, že je to ještě pořád pekelná štreka a navíc před námi byl úsek přes skály, který nám mohl zabrat hodně času. Chvíli sme se bažili výhledama a pak sme se rozhodli jít zpátky.
Vítr postupně sílil a ve stínu už takhle večer byla docela kosa. Cestou sme potkali bandičku trempíku stavějících stany na rovince za zlomem hřebene, našli si zázračně neofukovaný místečko. V pohodě sme došli k Barboře a s ní pak do Hutu, kde se namnožili lidi a my začali vzpomínat, jak nám bylo skvěle samotným v "našem" oranžovým Pararaki hutu. Co už, pojedli sme a pak sme seděli venku, poslouchali Robův soundsystémek, plkali a nehorázně si užívali čajů a skvělých výhledů na východ na Masterton a všechno ostatní. Vítr zesílil, my byli v závětří hutu, ale takhle večer byla už fest kosa.
Druhý den ráno nás vzbudili poslední odcházející z hutu. Naprostá klasika - lidi dou spát v devět a vstávají aby mohli brzo vypadnout. Co nejdřív. To my se pohodově vyspali a vyrazili jakjinak než v jedenáct. Barbora vyměkla a rozhodla se jít dolů k řece a pak pohodově zpět k autu. Náš den měl být snadnější než ten první neb krom výstupů na hřeben a na Holdsworth se šlo hodně z kopce. Vyšplhali sme na Jumbo a jali se jít tentokrát na jih směrem k Mt. Holdsworth. Furt sem se musel kochat výhledama, je to fakt úžasný chodit po hřebenech kde stromy nebrání rozhledu a to všechno potkat v počasí v jakým se to poštestilo nám. No co už. Šlo se fakt pohodlně, čepice sme si přivázali k báglům, aby nám je vítr nečórnul a neposlal fuč, páč fest fičelo, ale tentokrát sem to vítal, protože Oskar pražil neskonale moc.
Na vrchol Holdsworthu sme dorazili asi po dvou hodinách, je to asi 1460 m vysoká hora nahoře s trigonometrickou pyramidou. Kousek pod vrškem je pak křížek jako památka na někoho kdo v Tararuas zahynul. Z Vrcholku nás pak už čekalo jen klesání. po asi půl hoďce sme došli do Powell Hutu, kde sme potkali nějaký lidi od nás z Jumbo hutu. Pohodově sme se naobědvali. Bylo jen potřeba dávat bacha odkud si člověk bere vodu, protože v jednom tanku byla ňjáka mršina ;o)
Z Powellu se kráčí nádherným hustým lesem k historickýmu Mountain Hutu. Je to jen takový shelter, ani nemá dveře a spíš připomíná autobusovou zastávku (uprostřed lesa ...). Dál jsme pak kráčeli znovuotevřeným Gentle Annie trekem, který nejdřív vede po náhorní plošině s nízkým porostem (asi kanuka, manuka). Byla tam šílená výheň, lísteček se nepohnul a ze mne tekly řeky potu. Nakonec sem se rozhodl zbavit trika a tak se mé tělo mohlo slušně chladit. Trek dál pokračuje mírným dlouhým stoupáním, cesta je perfektně upravená - prostě kompletně zrenovovaná a tak člověk pěkně uhání. Pořád ovšem takhle trvá asi dvě hodiny a zdá se nekonečná, takže jakmile sme došli až dolů k řece na trek, kterým sme den předtím vyráželi, tak sme si všichni oddychli, že to šílený klesání máme za sebou.
Došli sme do kempu nechali věci v autě a chtěli se zkoupat. Všude v řece bylo hafo lidí, prostě víkendovka. Jožko šel hledat Barboru a já s Robem nějakou privátní swimhole. Našli sme si parádní místo pod skálou a zkoupali se. Mezitím nás našli Jozef i Barbora a taky se zkoupali. U auta sme se pak pár hodin líně váleli, pojídali, popíjeli a užívali nedělního odpoledne venku.
Pak sme se rozhodli, že si zajedem do kina do Mastertonu dát si pořádný kafe a tak sme taky udělali a zase sme zevlovali, tentokrát v kavárně. Překvapilo mne, že Rob nezná ani nakládanej hermelín a dokonce ani tatarskej biftek. Už ale začíná mluvit, umí říct potřebuju pivo, vočipičo a na zdraví ;o)
No a to byl ámen, no. Dojeli sme do UHuttu, vyložili J&B a dojeli domů.
Každopádně další supr výlet, můžete mrknout na fotky od Roba.

neděle 8. února 2009

Trasy z Tararua FP

Takže máme zase pondělí a v práci sotva cítím nohy po dvojdenním trempováni v Tararua Forest Park. Dali jsme si Jumbo circuit, převýšení přes 1200 m a některý úseky dost fuška, aspoň pro mne. Reportík napíšu co nevidět, prozatím opět linky na mapy do Google Earth: první den a druhý den. Čáslav mi ukázal, že je možný zobrazit v pohodě trasy v browseru s Google Maps: první den a druhý den.

středa 28. ledna 2009

Fotky z Wellington cupu

Robovi fotky a moje fotky. Ty moje mají bohužel trochu slabší kvalitu, je to primárně způsobeno leností obsluhy filmového skenru ve Photo Warehouse ve Wellingtonu na Victoria Street ;o)

pondělí 26. ledna 2009

Zpráva za 16 bodů

Poslal jsem si z mého nového pracoviště do mojí osobní schránky (v doméně .cz) zazipovaný PDF tutoriálek z IBM DeveloperWorks a obratem mi poštovní system oznámil, že mluvím sprostě a tím podkopávám dobré jméno Telecom NZ

Your email message to <...@....cz> has been delivered.

However it was identified by our content filtering processes as containing language that may be considered inappropriate for business-like communication. It is possible that the recipient(s) may not have received it if they run similar filtering processes. You may want to confirm with the recipient(s) that they have received the email correctly.

A copy of this email has been redirected to an administration queue which is randomly scanned for inappropriate mail and objectionable material.

Email that fails to comply with Telecom corporate policy may result in disciplinary action being taken.

The Telecom corporate email policy can be found at
http://......html

The content which caused this to happen was
List: Reputation Protection Keywords Found the expression "sex" 8 times, at 2 points each, for an expression score of 16 points.
=============================================================
Total Message Score: 16 points.

Takže mne nejspíš brzo vyhodí :o)
Mimochodem, zpráva za 16 bodů vypadá takto: "N-joy"

sobota 24. ledna 2009

Wellington Cup

Wellington Cup - asi hlavní rovinový dostih celé sezony a k tomu všemu hlavně obrovská společenská událost na dostihovém závodišti v Trenthamu v Upper Huttu. Přiznám se, že věechny dostihy sem nadšeně sledoval, fandil jak najmutej, ale nevsadil sem si a ani nevím kdo vyhrál. Wellington Cup vyhrála myslím Megatins (cenu předával ministerský předseda John Key). Každopádně sem se skvěle bavil. Ale postupně.
Tentokrát jsme měli možnost koupit za dvacet babek lístek a k němu za babek pět zpáteční lístek na vlak až na závody, takže jsme podpořili přírodu a koupili si lístek i s jízdenkou. Ráno v sobotu sme s Robem vyrazili naložení kompletní piknikovou výbavičkou (včetně židlí!) na vlak na desátou. Věděli sme, že budou čekovat, jestli nemáme alkohol a tak sme chtěli udělat šroubováka, protože vodka nesmrdí. Hned na nádraží bylo jasný, že bude na co koukat. Dostihy sou pro ženy možnost se vystavit v kloboucích a slibované horké počasí je svedlo k lehkým šatům. Prostě paráda. Spousta holek už ve vlaku. Cesta vlakem trvala asi třičtvrtě hodiny a v tom horku jsme prostě první litr šroubováka vypili jak nic. Druhej sme udělali silnější, aby nám chvíli vydržel. Dojeli sme k závodišti. Přijeli sme hodně brzo, takže sme nezažili fronty u vstupů způsobené hlavně kontrolou tašek. Paní si čuchla k naší vodce s džusem, trochu se zamračila a pak nám s úsměvem popřála pěkný den. A měla pravdu.
Vyvalili jsme se před hlavní tribunou v mírném svážku s dobrým výhledem na cílovou rovinku. Na Zélandu se nekrade, takže sme všechny věci nechali na místě, lapli foťáky a vyrazili obhlídnout terén. Ja sem noc předtím konečně došil futrálek na mojí TLRkovou Yashicu a odvážil sem se jí vzít i se stativem ssebou. Poflakovali sme se kolem dokola, fotili, dlabali a čekali na dostihy, který měli začít po dvanácté hodině. Všude byla spousta stánků s ruzným fastfoodem a pitím, vyhrávaly kapely. Celá oblast se postupně zaplňovala lidičkama mnohdy v dosti bizarním oblečení. Slečinky a paničky vystavovali na odiv fakt hodně, hlavně pérový klobouky ;o)
První dostih sme s Robem sjeli zpod střechy tribuny, kam za námi dorazili opoždění Jožko s Barborou. Samozřejmě si přitáhli kompletní piknikovou výbavu. Usádlili sme se na našem fleku, já vytáhl propašovaný zledovatělý pivko a slunili sme se. Jožko měl brčko zabalený ve speciálním papírku, který má údajně zamaskovat typický odérek. Musím říct, že speciální papírek vůbec nefungoval.
Vrchol návštěvnosti začínal asi ve dvě, kdy už byla všude hlava na hlavě, fronty na dámských toaletách dosahovaly olbřímých rozměru a skandování zpitého davu při každém dostihu se stávalo čímdál víc ekstatické. Atmosféra houstla, zásoby piv v chladích boxech se tenčily a přišel na řadu Wellington cup. Hlavní dostih s asi 23 koňmi na startu, takže slušný stádo splašených ušlechtilých salámů. Běžel se na 2400 m a koně před tribunou projely hned dvakrát. Strhující finiš, skandování, supr.
Po hlavním dostihu dostihový program pokračoval dál, ale lidi se postupně začali vytrácet. Přecejen už bylo kolem šesté hodiny. Já s Robem sem vypadl vlakem v sedm. Byl nacpanej k prasknutí a hlavně v něm byl děsnej hic. Asi sem si na slunku naočkoval nějakej úpal nebo co a cesta ve vlaku sebrala víc než hodinu. Než jsem v tom vedru dojel domů, bylo devět hodin a já vůbec neměl náladu na koncík, na kterej sme se dohodli s Jožkom a s Barborou, kteří se z UHuttu mezitím doštrachali do Welli do Mighty Mighty. Prostě to nešlo. Šel jsem spát...

Cape Palliser a Aorangi FP

Wellington day - další public holiday. Nejsem si úplně jist oč se jedná, ale pravděpodobně má každá oblast jeden den volna. Já bydlím ve Welli, takže jsem měl volno v pondělí 19. ledna. Děcka asi moc nadšená nebyla, neb mají někdy do půlky úunora letní prázdniny, ale my pracující jsme ... vyrazili z Wellingtonu co nejdál!
Bandička se tentokrát poskládala z Roba, Barbory, z Jožka a samozřejmě ze mne. Rob a já jsme vyrazili v pátek po šichtě do Upper Huttu za tými dvoma slovákmi. Měli jsme zásoby jídla, špiritusu a tak a udělali jsme si pohodový večírek pod hvězdami.
V sobotu jsme měli v plánu dokoupit poslední zbytky výbavy a jídla a vyrazit přes Featherston na Cape Palliser. Počasí bylo ukrutně přející, úplně letní. Akorát hodně fučelo. Cesta trvala pomalu dvě hodiny. Nečekal sem takový vedro. Prohlídli sme si kemp, kde sme chtěli přespat na neděli a jeli sme dál na jih. Cesta kolem pobřeží je v tomhle místě fakt skvělá, fotogenicka, rozervaná i klidná a v pařáku jaký panoval se všechno tetelí v horkým vzduchu nebo naopak ve větru, který fičí, bije příboj do skal nebo odplavuje pláže. Vizte jednu starší fotku. Projíždí se i po útesech, které rychle erodují do moře, takže je třeba cestu čas od času postavit znova, poněvadž ta stará je strhnuta do hlubin. Výborná je malá rybářská vesnička Ngawi, na jejíž pláži jsou povytahovány spousty větších i menších lodí a je na ní spousta pásových traktorů sloužících tomuto účelu (fotka, fotka). Dojeli sme s několika zastávkami u skal, abysme zjistili stav návnady v pobřežních vodách, až na konec silnice pod maják na Cape Palliser. Maják stojí nad mořem na skále ve výšce 78 m a samotný ma asi 15 m výšky. Podle mě nejlepší maják, co jsem na Zélandu zatím viděl.
Pak sme se rozhodli zkusit rybařit. Hodně foukalo a my měli ze skalisek nasbíraný jakýsi mušle, který by měli rybám chutnat. Ačkoliv pruty sme měli dost krátký, tak sme se rozhodli chytat jen z pláže. Vítr fučel od moře a nahazování žádná sranda, navíc příboj hnal hák zpátky na mělčinu a na pláž. Všude kolem se povalovali smradlaví přežraní tuleni a tak by bylo s podivem, kdybychom vůbec něco chytli. Nic sme nechytli. Akorát sme se dost času příjemně povalovali a piknikovali.
Vyrazili sme do kempu a cestou přes Ngawi sme si jen tak pro pořádek dali fish&chips. V kempíku sme byli dost pozdě, chvíli sme popíjeli houbu a pivka a pak šli spát. V noci začalo bohužel pršet a když ráno zazvonili budíky tak byl slejvák takňják v nejlepším a my všechno odložili a spali až do devíti, kdy přestalo. Ráno nakonec pohoda zataženo, žádný velký horko a ani moc nefučelo. Pořádně sme ani neměli jasno kam půjdeme a jestli projdeme celý crossing nebo dojdeme do hutu a v ponděli stejnou cestou zpět. Na tracku je pár šestimístných hutů a tak jsme se pro jistotu rozdělili o jeden stan, kdyby v hutu bylo plno a museli sme spát třeba venku.
Track začíná výstupem na vyhlídkovou plošinu na Pinnacles - přírodní útvar vzniklý erozí dešťovou vodou. Vznikají věže ze slepeného štěrku, nahoře mají většinou nějaký kámen nebo tvrdší kus - "deštník" - a jsou vysoký i 20 m. Možná víc. Pak se jde asi hodinu po cestě pro čtyřkolky a pěkně se stoupá nahoru. Časem se track zanoří do lesa a změní se v klasickou pěšinu. Bylo nám brzo jasný, že stan táhneme zbytečně. Nejenže sme nikoho nepotkali, ale i na tracku bylo jasně vidět, že ho skoro nikdo už pěkně dlouho nepoužil, protože byl zarostlej a neudržovanej. Jediný čerstvý stopy se vysvětlili u nejvyššího bodu (716 m.n.m.), kde jsme potkali páreček asi padesátníků, kteří ten den v jednom dni došli k prvnímu hutu a vraceli se zpátky.
Týpek říkal, že k prvnímu hutu to máme tak 45 minut, obzvlášť Barbora byla úplně nadšená, protože jinak zatím moc nadšená asi nebyla ;o) Chvíli sme šli relativně v pohodě a pak začali dosti strmě a značně nepohodlně a prudce klesat. Hotova sjezdovka. Po asi dvou hodinách, co sme potkali zmíněný párek, se nám podařilo dojít až do hutu. Barbora jasně deklarovala, že dál už jí nedostaneme a že čeká na vrtulník. Potřebovali sme se rozhodnout, přespíme-li a pak půjdeme druhý den zpátky s tím, že hned začneme šíleným výstupem. Druhá možnost byla sebrat síly a pokračovat do dalšího hutu s tím, že v něm přespíme a druhý den dojdeme na konec tracku. Problém byl kopec mezi námi a dalším hutem - stejně vysoký a stejně prudký a to celé nahoru a dolů. Vršek byl 500 m nad námi. Barbora se po svačině vzchopila a svolila s pokračováním. Naplnili sme flašky v řece a jali se stoupat. Byla to fakt fuška a začínalo docela fučet, takže semtam dost kosa. Rob si dal u hutu práska a šlapalo se mu neuvěřitelně lehce.
Nakonec sme k druhýmu hutu došli a ten byl naprosto skvělý. Mnohem lepší než první. Jmenuje se Pararaki Hut a je celý natřený na oranžovo, je v něm supr krb, 3 patrové postele, kuchyňský stůl, zopár židlí a někdo nám i nechal dost dřeva. Samozřejmě jsme v něm byli sami. Rozdělali jsme oheň, udělali si spoustu jídla a k tomu čaje a šroubováka (vitacit sme našli v prvním hutu). Zfičeli sme se a pohodově odpočívali poslouchajíce muziku z Robova iPodovýho soundsystémku. Naprosto skvělý večer ve vytopeným hutu.
Další den začal prudkým slejvákem, asi jen tak pro pořádek, aby všechna tráva a všechno listí bylo nepříjemně mokré. Track vedl jakjinak než do kopce. Zpočátku byl zase pekelně prudkej, ale naštěstí se to netáhlo zdaleka tak dlouho - postupně jsme nastoupali do 430 m.n. (asi 230m nad hutem) a pomalu začali klesat k poslednímu Kawakawa hutu. Cesta byla pohodlná, klesli jsme poměrně rychle k soutoku dvou potoků, nabrali vodu a údolím se v pohodě (ve srovnání s předchozími šílenostmi) protloukali do širšího ůdolí řeky kde stál hut. Byl na výborným místě, kousek od řeky na plošině kam pražilo slunko. Dali sme si pořádnou svačinu, já se vykoupal v řece a mezitím jsme zjistili, že k hutu vede lesní cesta pro auta vedoucí údolím řeky přímo k silnici. S ohledem na potřebu stopovat zpátky k autům a potřebě dostat se zpět do Welli v rozumnou dobu jsme se přiklonili jít po cestě, která vedla kamenitým korytem řeky. Bylo supr počasí, my se trchu zfičeli a pěkně se nám šlo. Narazili sme na pár farmiček, ovcí i lidí.
V jedné zatáčce sem najisto spatřil jeskyni nad řekou a vydal se k ní. Nebyla to jeskyně, ale hned u ní byla supr tůňka a nezbývalo jinak, než se pěkně zkoupat. Chvíli sme se ještě váleli na kamenech a sušili a pak sme vyrazili, abychom dorazili k silnici. Těsně před koncem sme došli k širšímu údolí plnýmu štěrku, řeka skoro zmizela, ale bylo nám jasný, že se semtam slušně rozvodní, poněvadž na levém břehu byli naskládaný kvanta zrezivělých vraků aut spláchnutých jednou z povodní. Mohlo jich tam být dobrých dvacet a zjevně se o ně pár let už nikdo nezajímal.
Došli sme na severojižní silnici na západě poloostrova. Hned u mostu nad řekou sme se svalili do rygolu a nechali stopovat Barboru. Zastavilo jí hnedka úplně první auto a poslali jsme Roba pro jeho Legacy. V pauze mezi čekáním nám ještě Barbora uklohnila nudlovou čínskou se sýrem a pak už přijel Rob, my se nskládali do auta a odfrčeli do kempu, kde sme se přeskládali a přebalili do našich dvou aut a vyrazili do Upper Huttu a do Wellingtonu.
Fer víkend, jencoje pravda. Jen bude asi problém dostat zase Barboru někam na trampovací výlet ;o)

pondělí 19. ledna 2009

Trasy z Aorangi FP

Během víkendu jsem byl s Robem, Barborou a Jožkom trempovat v Aorangi Forest Park. Byla to celkem fuška. Zatím jsem dal na net soubor pro Google Earth s naším dvoudenním pochodem. Jestli napíšu report, tak až se dostanu zo svalovice ;o)

středa 7. ledna 2009

Novoroční kempovací trip II.

Motueka byla jenom nějakých 50 km od místa party. Je to malé městečko na západě Golden Bay, které je výchozím bodem pro výpravy do Abel Tasman NP. Nás ovšem zajímal hlavně obchoďák, kde sme si dokoupili piva (Stella Artois a Heineken) a k nim led, aby se v chill binu pěkně uvelebila. Kempovací flek je kousek jižně od Motueky. Cestou jsme se ještě stavili u dvou kámošů našich průvodců. Týpci bydlí v baráku na kraji Motueky, mají parádní kočku (čtyřnohou) a v napohled zvenčí dosti neudržovaném domku mají zařízený moc pohodlný mládenecký doupě. Jo a taky pěstují kaktusy a to hodně kaktusů a nejspíš taky rádi loví, protože se po venku válelo dost vybělených lebek.
Naše kempovací místo je na poloostrově Kina, konkrétně tady a krom suchých záchodků je tam jen památník muže, který žil se stromy. Nevím moc o co jde, ale je vidět na jihozápadním konci louky. Postavili sme si stany a rozdělali oheň. Začali sme popíjet a ti tři dostali hlad, takže odfrčeli do Motueky. Já s Michalem sme snědli zase něco z našich kempovacích pochutin a museli sme si přesunout stan, protože vítr hnal nesnesitelný množství kouře rovnou do stanu. Pak dorazili Peter, Jessica a Link zpátky z Motueky s kvantem hranolků, rajčatovou omáčkou (trochu chudší kečup) a toastovým chlebem. Náramně jim tahle kombinace vyhovovala. Seděli sme u ohně a vykecávali o všem možným. Z Link vypadlo, že ve svých pětadvaceti už má za sebou dva a půl roku v krimu za dvě podpálení školy a vloupačku :o) Ale jinak v pohodě ženská. Šel sem docela brzo spát, neb sem byl dosti znaven ještě z párty a taky život v letním parnu mi moc nesedí.
Ráno foukal vítr z opačné strany, ale jinak bylo furt jasno a hrozivý vedro. Taknějak to k téhle oblasti patří. S Michaelem jsme se vzbudili o dost dřív, než se ze stanu vyklubala trojice kiwiků, takže sme dorazili skoro všechna pivka a ještě se u toho stihli i nasnídat. Ze zbylýho ledu sme si pak udělali náramný ledový kafe a bylo nám hej.
Chtěli jsme ovšem odstopovat zase o kus dál a tak sme se rozhodli rozloučit a vyrazit. Naštěstí nám nabídli, že nás hodí až na hlavní cestu do Nelsonu, která byla sice jen asi hodinku daleko, ale jak sem už psal, bylo vedro k zalknutí a s báglama by to nebylo moc fajn. Vyplivli nás u hospody a šli se najíst. My mezitím začali stopovat a ačkoliv jezdila kvanta aut, nechtěli stavět. Pak Michaela poznali jeho kámoši z Welli, kteří se vraceli ze severu s mohutným karavanem. Bohužel byli napráskaní až postřechu a nevešli sme se k nim. Za chvíli zastavili dva týpci, co jeli rodičovským autem na jih a popovezli nás asi dvacet kilometrů z celkových 40, který nám zbývali do Nelsonu. Další kus nás popovezl horolezec s OZ. Taktak sme se do jeho auta namačkali, protože ho měl jednak malý a druhak totálně naplněný vybavením od peřin na spaní až po mačky a cepíny k lezení. Hodil nás na křižovatku #6 a #60 v Richmondu. Jel na západ my na východ.
V Richmondu se z Michaela stal exhibicionistický metrosexuál. Pomalu polonahý zkoušel stopovat. Je pravda, že nám auta moc nechtěla stavět a byla dost nuda, takže sme se začínali nudit a tohle byla taková forma povyražení. Zastavila nám slečna z Christchurche (jj, na lidi z Chch byl tenhle víkend docela bohatej) s tím, že si myslela, že jsme (heterosexuální) páreček. Docela mne potěšilo, že já sem byl za chlapa a Michael za ženskou. Slečna se vyjádřila, že máme kliku, poněvadž dvěma týpkům by určitě nezastavila. No ale vzala nás. Nevěděli jsme popravdě, kam až chceme dojet. Původní plán bylo dojet do Pictonu a tam přespat v některém z hostelů a strávit neděli někde na výletě. Slečna jela někam do kempu v Nelsonu a hrozně ho vychvalovala, říkala největší kemp na jižní polokouli, hned u moře apod. Já teda nebyl z něčeho podobnýho úplně u vytržení, ale frikulínek Michael se přikláněl k možností strávit čas v podobném zařízení, tak sme se rozodli tam přenocovat.
Na Zélandu se tvrdší alkohol než víno prodává jen ve specializovaných obchodech a mají to dotažený tak daleko, že jsou tu drive-in liquer shopy. Zajedete autem skoro do lednice s pivama. Do něčeho podobnýho sme se nechali odvézt a dokoupili si pivka, tentokrát Steinlager Pure a Mac's Sassy Red. Pak sme se přesunuli do kempu, který je tady. Byl fakt naprosto šíleně velikej. Noc nás stála každýho patnáct babek, což není nijak moc. Dostali sme ale flek někde mezi chatkama s důchodcema. Je pravda, že kemp je sice mega, ale žádná supr místa tam stejnak nejsou. Aspoň sme neměli extrémně daleko na záchod a do kuchyně, kde byla lednička s pivem. V kempu je hafo různých klasických vymožeností a krom nich je tam třeba pojízdná picérka nebo pojízdná kavárna. Taky je tam "přírodní amfiteátr", ve kterém je program. Zachytili jsme zrovna karaoke a bylo to dost hrozný. My sme se náležitě vyblbli na šlapacích autíčkách, který půjčujou za pět babek. Měli jsme vychytanou tříkolku a teránní čtyřkolku. Po asi půl hodině sme byli náležitě vyčerpaní a mohli se plně věnovat ... pivkům.
V neděli ráno sme před sebou měli jediný úkol: dostat se včas na trajekt do Pictonu, ale ten jel až v deset večer, čili naprosto v pohodě. Pomalu sme se sbalili a dopili posledních pár lahváču a jali se stopovat na sever s tím, že dáme zastávku v Nelsonu. Zastavili nám dvě holky, který vezly vzadu asi tak půlroční dítě, ale zřejmě jim to vůbec nevadilo, nám teda taky ne, protože mladá nehlučně spala. Holky nás hodily do centra Nelsonu. Michael trpěl hlady a tak si v Burger Kingu dal rovnou tři burgery. Zrovna probíhal jazz festival a na ulicích různě vyhrávaly jazzový kapely, což bylo moc příjemný. Zasedli jsme do kavárny na pivko a zaposlouchali se do jazzových melodií.
Asi v jednu sme se přesunuli na hlavní tah z Nelsonu do Pictonu a stopovali jsme kousek od racecourse. Stopovali s náma dva týpci, chtěli taky do Pictonu. Měl jsem pocit, že taknějak snižují naše šance chytnout stopa. Ale v pohodě. Nakonec sme chytli mladýho borca z Dunedinu, kterej jel náhodou rovnou do Pictonu vyzvednout svojí kámošku z trajektu. Myslím, že to byl buzík. Měli jsme fúru času, takže nebylo kam spěchat. Jeli jsme fakt v pohodě a ještě cestou se vykoupali u Pelorus Bridge, kde je naprosto úžasný místo ke koupání v řece. Michael tam potkal dvě kámošky z Welli, který mířily na dovolenku na jih. Brian, tak se jmenoval náš řidič, měl vystudovanou keramiku na polytechnice, takže se s ním dalo pohodově vykládat o jeho řemesle. Poslouchali jsme elektro disko hity z let osmdesátých a cesta příjemně ubíhala.
Před pátou jsme dorazili do Pictonu a tak nám zbývalo dost času. Zasedli sme do příbřežního parku s nákladem lahůdek z tamního obchoďáku a pěkně se nadlábli. Pozorovali jsme víkendový ruch a bylo nám hej. Přitočily se k nám dvě němky a ukecanej Michael, protože je to původem Němec, s něma začal klábosit jako o život. Protože sem jim moc nerozuměl, prošel sem si tu díru Picton. Mají tam vystavenou devátou nejstarší dochovanou loď na světě. Je to spíš už jen značně ohlodaný trup, na délku asi 50 m, takže pořádnej macek. Pozoroval sem ruch v přístavu, ale jinak nic supr extra.
Trajekt jel v deset večer, byl totálně narvanej - tolik lidí jsem na něm ještě nezažil. Prakticky celou cestu sem ale prospal. Do Welli jsme dorazili v jednu ráno a Michaleova přítelkyně Truly nás vyzvedla a hodila mne až do Newtownu. Fajn.
No a to je konec.

pondělí 5. ledna 2009

Novoroční kempovací trip I.

Letos vyšly Vánoce i Nový rok tak dobře, že i bez dovolené byly 4 dny volna v kuse a to hned dvakrát za sebou a i my zaměstnanci bez zbylé dovolené jsme si mohli náležitě užít zaslouženého volna. Koupil sem si jízdenku na trajekt do Pictonu hned na středeční večer, abych tam byl na Silvestra. Zpáteční pak v neděli 4. 1. večer. Můj kolega Michael to zjistil a hned se ke mně přidal - koupil si teda jízdenku až na novoroční trajekt, aby mohl slavit ve Welli. Původní plán byl Nydia track u Havelocku, pak jsme to změnili na Queen Charlotte track u Pictonu, ale nakonec se všechno semlelo úplně jinak... Našel jsem totiž malou hippie party kus na jih od Nelsonu a tam jsme se rozhodli jet.
V Pictonu sem na Silvestra vypil pár pivisek (skotský značky, ale hodně špatný), užil si koncertu na pobřeží uprostřed města a sledoval pak ohňostroj nad mořem. Fajn bylo, když se na trávníku mezi lidma nastartovaly přesně o půlnoci zavlažovací sprinklery. Jo to potěší, ale bylo poměrně teplo, takže žádná tragedie.
Ráno sem musel vypadnout poměrně brzo z hostelu neb v deset je klasicky checkout. Michael mi napsal, že zaspal trajekt a dorazí rovnou do Nelsonu letecky. Nezbývalo mi, než jet do Nelsonu. Po asi hodince jsem chytnul stopa do Havelocku. Starší párek od Blenheimu jel jachtit a tak mne přibrali. První generace Fordu Falcon, kterým jsme jeli, má fakt hnusnej interiér a navíc mi v těch serpentýnách bylo na zadním sedadle za chvilku pěkně šoufl. No nic, ale v pohodě mne dovezli až kam sem chtěl. Z Havelocku sem jel s mladým týpkem zase z Blenheimu. Vzal mě rovnou až do Nelsonu, takže cesta byla vyřešená fakt snadno. Byl to v pohodě mladík zažranej do dNb a sjížděl sebe a party po celým Zélandu. Jinak dělal instalatéra nebo makal v hospodě u rodičů. Jak zjistil, že frčím na psysko, hned odkudsi vyhrabal CD a svištěli jsme přes Marlborough za tlukotu progresivního full-onu od Skaziho. Dost diskoška, ale potěší.
V Nelsonu jsem byl asi v jednu (aspoň o hoďku dřív než busem z Pictonu) a tak mi zbývalo 3 a půl hodiny času do Michaelova příletu. Dal jsem kafe, pivko (točený Mac's White) a meat pie a vydal se pěšky na letiště. Je to docela štreka, páč je až za městem, ale je ve směru kterým sme pak chtěli stopovat na party. Po asi hoďce a půl jsem dorazil ke křižovatce letiště x highway #6 a tam v hospodě u pivka (Mac's Sassy Red) se jal čekat na Michaela.
Michael dorazil včas a hned sme začli chytat stopa dál na jih. Zastavil nám párek v off-roadu - moc fajn maorka a kiwi za volantem. Hodili nás do Richmondu (asi 6 km :) a jeli dál do Motueky. Dál nám pak zastavila slečna (sama dvěma borcům!) co si moc přála najít někoho kdo by jel do Motueky, aby mohla jet za kámošem. Zklamali jsme ji, že tam nejedem, ale hodila nás až na konec silnice, kde už začínala cesta do Wairoa Gorge, kde vlastně byla naše hippie akcička. Zbývalo nám posledních 15 km. Vyvstal před námi ovšem problém poslední míle, poněvadž tam prakticky nic nejelo. Naštěstí asi po půl hodince jel na party fajn mladej maorskej týpek ve svým starým kombíku mazda a poněvadž tušil, že máme stejnou cestu a sám nevěděl, jak se tam dostat, tak nás naložil. Jmenoval se Rama, studoval umění v Nelsonu a měl se na party potkat s bandičkou kámošů. Dojeli jsme asi po půl hoďce na kamenité cestě až na místo, zaplatili $40 a byli v tom.
Akce byla tady na té louce. Kolem tekla nádherná řeka s pitnou vodou (fakt) a všude kolem dokola se vypínaly strmé svahy asi tak 100-150 m vysokých hřebenů. Místo na organickou akcičku zvolený naprosto skvěle. Lidí bylo poměrně málo, počasí bylo náležitě vypečený a všude kolem lítala hejna krvežíznivých sandflies. Postavili jsme si stan, udělali si chálku a pak si hodili chvilku frisbee. Seznamili jsme se s trojicí z Christchurche. 2 holky - Link a Jessica - a týpek Peter. Na party byli už druhý den a byli náležitě vyčerpaní. Čerpali ovšem nové síly ze svých zásob na další večer. Muzika hrála z apecu poskládanýho jako na freečku do dvou malých věží. Odhadem do 10 kW, pohon Behringer, všichni hráli z CD ať už šlo o psysko, dNb, reggae, metálek, dub nebo něco jinýho. Nechyběly dvě diskokoule a laser, pak dvě ubohý UV plachty a jedna UV zářivka.
Dost dlouho muzika fičela v různých stylech, potěšila mne Pantera a hodně dubu. Postupně přišel jungle a na psysko se dostalo asi o půlnoci. Hrál DJ, kterýho sem poznal ve Welli ve Valves, ale zapomněl jsem jméno. Psytrance nezklamal: asi tak hodinu to bylo supr, další hodinu to bylo furt dokola a jak se blížila třetí ráno, už mě moc nechytal a ospalej jsem šel ve tři spát. Prostě fullonek.
Výborný věci se ovšem děli kolem ohně, asi i proto, že byla docela kosa a lidi se nestíhali ohřát na place. Týpek Donovan z JARu celej večer nosil ukrutně veliký sluneční brejle a všichni ostatní pokuřovali, popíjeli (celej festival byl kompletně BYO). Semtam někdo zmizel si na chvíli skočit a celkově vládla fakt pohoda. Hodně lidí bylo různě odevšad ze světa - izraelci, frantíci, švýcaři a i hodně němců třeba. Když jsme se ptali Izraelce, co říká na vývoj v Gaze když si tady tak pohodově užívá, tak nám odpověděl "It's on my dick". Škoda, že si to nepamatuju hebrejsky ;o)
Ráno nás vyrvalo ze stanu vedro, protože slunko pražilo jak najmutý. Muzika ještě bušila, ale kromě DJ už snad nikdo netrsal. Posnídali jsme a šli se zchladit do řeky načež jsme se namazali repelentama a slunečníma krémama abychom v tom nebezpečném prostředí přežili. Chvíli jsme uvažovali o nějakém výšlapu, ale vedro nás od toho totálně odradilo, takže sme se zas přifařili k trojce z Christchurch a líně travili den s frisbee, jidlem, pivkem (dost hrozný Export Bitter, ale darovanýmu koni ... znáte to) a koupáním v řece. Muzika přestala hrát a musím uznat, že jsme ticho fakt přivítali. Ti tři cestovali přes léto po Zélandu a užívali si. Byli dosti potrhlý, cpali se vším možným a vyrobili si na svůj výlet dost šílenej seznam věcí, který musí udělat. Dost šílenej píšu proto, že tam měli věci jako fingovaný únos, předstírat na letišti, že mají bombu, sníst naoko na ulici hovno, který si tam předtím připraví nebo sníst něco z odpadkáče. Takových uchyláren bylo v seznamu asi padesát a splněných teda moc nebylo, pamatuju si jednu - běhat nahatí ve stádu ovcí. To že si prej náležitě užívali ;o)
Plánovali jsme zůstat do dalšího dne a byli jsme domluveni s Ramou, že nás zase hodí někam do civilizace, odkud bychom mohli odstopovat směrem k Pictonu. Trojka z Christchurch chtěla původně zůstat taky, ale nakonec změnili názor a nabídli nám přesun na kempovací flek u Motueky, kde bychom mohli v pohodě zakalit. Bylo to rozhodnutí hodně narychlo, ale přidali sme se k nim. V pěti lidech sme se museli naškopkovat do kupéčka od mazdy se spoustou krámu, protože i oni byli na výletě na několik týdnů.
... zbytek příště.