Cooks II. - Aitutaki poprvé

"Jedno z deseti míst na zemi, které musíte vidět před smrtí" - i takto se někteří vyjadřují o jednom z ostrovů z Cooks. Nezbývalo nám, než se tam holt zajet podívat.
V neděli od rána pršelo. Ve Vara's nebylo moc co dělat, ale prolízali sme starý fotky a plkali o všem možným. Bavorskej vochmelka Patrik samozřejmě popíjel. Déšť vydržel až do večera, kdy sme se přesunuli do Mattova stánku, udělali si na grillu trumpet fish, která byla naprosto vynikající. Pak sme ještě snědli regulérní večeři a nacpaní se věnovali muzice, pití a vykecávání.
V pondělí v 15:30 jsme měli letět na Aitutaki. Ráno bylo počasí zase tropický, vedro a vlhko, takže se deštivý předpovědi zatím nesplnily. Končili jsme ve Vara's, a odložili sme u Petra hromadu zbytečností, hlavně teplé oblečení, abychom toho ssebou netahali zbytečně moc.
Odpoledne bylo potřeba rozhýbat kosti. Vyrazili jsme po pláži clockwise směrem na jih na pláž Fruits of Rarotonga, která je vyhlášená jako skvělá šnorchlovací oblast. Na plavání nám zbyla hodinka a celou sme jí vydrželi ve vodě hledajíc konečně něco zajímavýho k vidění. Bohužel korály zas byly malý a nijak extra zajímavý. Bohužel. Rozloučili sme se s týpkama a došli na silnici, kde sme okamžitě stopli týpka, kterej nás měl hodit až na letiště, ačkoliv sme si ho vlastně stopli v opačným směru. Měl starou malou dodávku a rozvážel salát, kterej sám pěstoval, po hotelech. Zastavoval jenom u dvou hotelů a za necelou půlhoďku nás vyhodil hned u letiště. Stopování fakt paráda.
Nalodění do letadla opět bez problémů, ani nepoužívají rentgen. Letěli jsme malým dvojmotorovým dolnoplošníkem asi tak pro třicet lidí a nějakej náklad vzadu. Celkem nás bylo myslím 23 včetně posádky. Let sem prospal i přes slušnej randál od motorů a za hoďku sme přistávali. Pohled z okna byl parádní. Laguna Aitutaki je supr, protože ji nezaplňuje z větší části jeden velkej ostrov, ale je jich tam dost a i vody je velká plocha. Letiště je hodně malý, postavili ho Američani ještě za války v tichomoří. Hlavní budova je asi 20x20 m a je to jedna velká sedlová střecha skoro až na zem. Na letišti je pak ještě hasičský auto. Nikde není žádná ochranka, ale taky asi žádný problémy. Turisti jsou na příletu vyzvedáváni a rozváženi do svých resortů a stejnětak mě s Robem vyzvedl Kanaďan, kterej vede Matriki beach resort a dovezl nás na ubikaci. Je to maličký místo na západním pobřeží. 4 ubytovací jednotky a společný záchodky a k tomu větší společná budova s bytem správce a jeho ženy. My dostali pokoj v přízemí patrové chajdy, nad námi byl postarší pár z Německa, další chajdu obývala Monika ze Severní Karolíny a poslední chajdička patřila párku z UK. Správce byl dost špatnej ze situace na ostrově. Už se těšil až vypadne, měl to tam už 2 roky a zbývaly mu 2 měsíce. Problém je, že jak je Aitutaki malinký, tak tam je hodně úzká nabídka jídla a pokud jsou problémy se zásobováním tak třeba není benzín a nafta do lodí, aut a skůtrů, což je tragedie. No a tahle situace nastala když jsme tam byli my. Loď s nákladem se kvůli rozbouřenýmu moří nemohla dostat do laguny a cruisovala kolem ní.
Vyrazili sme si nakoupit jídlo, abychom mohli udělat večeři. Po návštěvě tří obchodů už sme byli schopni si navařit ťamanskou polívku s bramborem, sýrem a k ní přikusovat chleba. Pohoda. Cesta za nákupem se proměnila v poznávací vycházku, panovala všudypřítomná pohoda. Potkali jsme pár lidí a ti užívali odpoledne. Kolem cesty je hafo nedodělaných nebo už rozpadlých domků a je možný najít hodně pozůstalostí z natáčení Survivora - třeba hliníkovej džíp. Je teda v rozkladu a nabouranej, ale karoserie vypadá jako nová. Jako program na večer sme si pak vlezli do houpacích lehátek a lebedili si, čuměli na hvězdy a plkali. Noc byla pekelně hlučná a oba jsme spali se špuntama v uších.
V úterý zase pršelo. Dopoledne jsem se zvedl a šel šnorchlovat čekaje teplou vodu, jako v dešti na Fiji. Šeredně jsem se ovšem zmýlil. Teplá voda se v laguně dala najít, ale prolývaly jí ledové proudy. U nás doma by to asi bylo teplý jak kafe, ale na Cooks člověk prostě čeká lepší servis (i v zimě). Fučelo a voda byla dost kalná a tak ani viditelnost nebyla nijak supr. Mezitím Rob domluvil večeři v jedné hospodě, kterou nám doporučila Bonnie (byla s námi v Kaikouře). Odpoledne se počasí zlepšilo. Pro nás to bylo jasný znamení, že musíme na nejvyšší vrchol ostrova. Má sice jen 120 m, ale výzva to je. Trvalo nám to slabší půlhodinku a byli jsme nahoře. Je tam asi nejmenší BTSka, jakou sem zatím spatřil, malý majáček, kokosová palma a spousta komárů. Slunko už pražilo jak se sluší a v tom nádherným počasí nezbývalo než protáhnout výlet do vnitrozemí. Žvýkaje tabák sme si to rázovali po pěšině a co čert nechtěl, začal tropický liják. Chvíli sme se schovávali pod palmou, ale stejnak sme promokli. Nu což, postupně déšť slábl a jak sme stejně už byli mokří, šli jsme dál na sever. Prošli sme džunglí a přes široký brod jsme došli na palouk, kde byla pekelně špinavá farma s prasatama. Domorodci je krmí kokosama a oni pěkně nabírají, ale údajně jsou hodně tučný. Cesta pokračovala kolem lesa a kolem papayových stromů a všude kolem palmy a taky další plodiny a děsivě vlhko a slunko pražilo až nás úplně vysušilo. Přelezli jsme přes kopec a došli na křižovatku silnic z letiště, z lesa, z vesnice a odkudsi. Do západu nezbývalo moc času a tak padlo rozhodnutí dojít do Matriki. Kolem silnice bydlela spousta raků, kteří se před námi ukrývali v dírach vykopaných v kalužích vody. Poprvé se nám povedlo spatřit plody ara, což jsou oranžový hodně aromatický kornouty, rostoucí ve velkých trsech zavěšených na palmě. Postupně odpadávají a domordci z nich dělají voňavý náhrdelníky. Chvíli jsme se šourali po silnici, načež jsme ji vyměnili za pláž a došli až do Matriki.
V sedm pro nás přišla američanka Monika, která měla stejně jako my objednanou večeři a nasedli jsme do minibusu, kterej nás hodil až do hospody Tupuna. Jak jsme tam přes další resorty a další hosty nakonec dojeli byla tam, přesně jak Bonnie slibovala, Soda. Soda je kočka, má jen tři nohy a právě tu čtvrtou jí ufikla Bonnie :o) Bonnie je totiž veterinářka a na Aitutaki měla chvíli praxi. K večeři sme si dali výborný jídla z ryb jako wahoo nebo tuňák, k tomu spousta další mořské havěti, zeleniny, příloh a další. Pekelně sme se přecpali, zalili to pivkem a prohli se u placení. Minibus nás hodil domů a šli sme spát.
To pravý Aitutaki, aspoň podle referencí, teprve mělo přijít.