Tongariro NP: The Northern Circuit

Náš kamarád Connor se po asi 8 měsících rozhodl na čas zase vrátit do Evropy, do rodného Irska. Jako poslední akci s ním sme vyrazili o víkendu do národního parku Tongariro se trochu projít.
Vyrazili sme v pátek po práci z "dab dab bý", jak se říká hostelu, ve kterým jsem poprvé Connora (ještě s Danhou) potkal někdy v květnu. Pátek odpo samozřejmě výpadovky nezejí prázdnotou a bylo to fakt hustý. Dojeli jsme asi do Waikanae a shodli se, že to už dál nejde a zapíchli vůz u obchoďáku, dokoupili zásoby (Mac's Sassy Red, Mac's White) a snědli vynikající Fish&Chips. Mezitím se setmělo, highway se uvolnila a my mohli klidněji pokračovat dál na sever. Potřebovali sme se držet #1, dojet až do Turangi, kde nás měla čekat Alison s Shaunem v jehož letním domě jsme se chystali přenocovat do soboty. Rob s Connorem sou ale hrozně ukecaní a já asi taky, takže sme minuli odbočku a dojeli až do Wanganui. Museli sme pak jet kolem řeky Wanganui a cesta se nám protáhla aspoň o sto kiláků po klikaté pomalé cestě.
V Turangi jsme pak zabloudili ještě jednou (ačkoliv sem to těm dvěma říkal, ale nevěřili mi), ale s Shaunem a s Alison sme se nakonec asi v jedenáct v noci potkali. Letní domek byl celkem fajn, ale o něm až jindy. Nastavili sme budíky na šestou, s čímž jsem nesouhlasil, ale budiž, vypili piva, oslavili Robovi narozeniny a zalehli.
Ráno v šest budíky sice zvonily, ale nevstával absolutně nikdo. V 8 ráno už mě to ale nebavilo a tak sem vstal a začal snídat a chystat se. Ostatní taky postupně vstali a asi po hodině sme vyrazili. Plán byl z Mangatepopo vyrazit přes Tongariro Crossing k Emerald Lakes, tam se rozejít s Alison a Shaunem, kteří mířili zpět, a dojít do jednoho ze dvou hutů ([hat], horská chatka) na trase Northern Circuit. Druhý den jsme už jen chtěli dokončit trasu skrz Tama Saddle do Waikatepopo village, kde měl Roba odvézt autobus k autu a on by nás pak snad vyzvedl.
Rob a Connor chtěli pokořit vrcholek Ngauruhoe, známá Hora Osudu z filmového Pána prstenů vysoká asi 2291 m a já, protože už jsem tam byl a podruhý se na tu hromadu štěrku nechtěl trmácet, sem se rozhodl pro Mt. Tongariro, která je nižší asi o 300 m.
Nakonec dopadlo vše jinak. Vstávali sme pozdě a než sme došli do Jižního kráteru pod Ngauruhoe bylo pro nás výhodnější jít severním okruhem do vzdálenějšího hutu, abychom si zkrátili druhý den. Plán sme pak ale podruhé změnili pod Tongarirem, který sme chtěli dát, ale to už nás opustila Ali s Shaunem, že pošlapou dál bez nás. Tongariro sme nakonec zkusili, ale vzdali - zatáhlo se a nebylo nic vidět a tak bylo zbytečný lézt na ten brdek. Zmatek.
Hurá k Emerald Lakes. Cesta pokračuje dál přes Red Crater do nejvyššího bodu celé trasy crossingu (1850 - 1900 m.n.m.) a pak dolů po hřebenu ze sypkého popela, ze kterého stoupá pára. Chvíli sme seděli ve vykopaných dírách, zahřívali si zadky a rozmrazovali zkřehlé ruce. Když už nám bylo fakt horko, sjeli jsme zbytek hřebene sopečným popelem až k jezerům. Obzvlášť ona jsou fakt nádherná a uprostřed sopečné pustiny naprosto neuvěřitelně vyzařují jasnými barvami. kolem byl navíc sníh (s nápisem 'SWEET ASS' z kamenů (dal nám zabrat)). Connor se zakecal s mladinkou angličankou a úplně sešel z cesty. Museli jsme po kolemjdoucích poslat zprávu, že zapomněl odbočit, ať se vrátí. Naštěstí jako správný Ir má naprosto zrzavou hlavu a není vůbec složitý ho přesně popsat.
Za chvíli se vrátil a mohli jsme pokračovat dál na východ severním okruhem.
Severní okruh jsem šel poprvé a jsem tomu rád. I oko nezkušeného snadno postřehne, že po odbočení z hlavní trasy se ztratí podstatná část lidí a trasu severního okruhu následuje sotva desetina všech turistů z přechodu. Pochod je plný naprosto úžasných výjevů, hned ze začátku pohled na neuvěřitelně rozlehlý kráter asi tak kilometr v průměru, který byl nejspíš několikrát zalitý lávou a její obrovské ztvrdlé kusy čouhající ze země jsou naprosto kulervoucí. Cesta skrz je cestou přes naprostou pustinu černošedého sopečného prachu smíchaného povětšinou s jakousi lehoučkou bílou vyvřelinou a pak dalšimi kusy hlavně červené lávy (něco jako pemza). Na konci téhle pustiny, asi hoďku hoďku a půl od Emerald Lakes, stojí první hut. Došli sme tam docela brzo a poměrně svěží (:), takže sme se rozhodli šlapat další 3 hodiny k následujícímu hutu.
Cesta dál vede přes hřbety sesuvů a lávových potoků. Hodně se stoupá a klesá a tak pořád nahoru a dolů, povrch je tvořen jemným světlým štěrkem a kamením, lávové siluety bohužel postupně vymizeli. Šlapání je poměrně příjemné, i když já už byl docela hotov vzhledem ke skutečnosti, že to byl po zimě můj první výšlap. Poslední z hřebenů, který nám ten den zbývalo překonat, je pak už pokryt lesem (beech forest), ve kterém je svěží vzduch a zpívají ptáci. Za ním pak je hut, kde sme spali.
V hutu klasika jídlo, pauza a tak. Potkali sme dvě američanky žijící na Zélandu - Cristine a ta druhá byla učitelka. Zahráli sme karty, popili vodky a Jacka Danielse a zalehli. Chudák Connor zapomněl spacák a tak asi fest vymrznul. Ja si dobře zchrupnul.
Druhý den nám zbývalo ujít poměrně málo a nepotřebovali sme se nikam honit. V pohodě sme se najedli a jako skoro poslední jsme vyrazili směrem přes Tama Saddle do Waikatepopo village. Krajina se naprosto změnila. S příchodem lesa se objevily rostliny. Nebyl to sice les, ale trávy a keře a mezi nimi pár řek. Trochu nepříjemné byly větší kameny po cestě a asi sem si někde kapku natáhl vnitřní šlachu levého kotníku, takže mi v noze semtam lehce škublo. Dohnali sme pár lidí z hutu a pak jsme dohnali u Tama Lakes i dvě američanky, kterým jsme u oběda nad Lower Tama Lake vnuknuli plán našeho odvozu k našemu autu a Connora až do Taupa, kde měl spát. Ochotně souhlasili, čímž nám značně usnadnili dopravu. Z Tama Saddle vede trasa přes několik malých hřebenů postupně dolů do vsi. Zabočili jsme ještě trasou kolem Taranaki Falls a po asi 4 hodinách včetně oběda došli až na parkoviště k autu.
Chvíli sme se cpali dovnitř, což se zdařilo, a holky nás odvezly k Robovu Subaru. Rozloučili sme se s Connorem i s devčaty a vyrazili na jih zatímco oni na sever. Cesta domů do Wellingtonu se zastávkou na večeři pak už byla jedna velká pohoda.
Tongarira mám už docela dost - byl jsem tam potřetí. Jediné, co mi zbývá, je vylézt na Mt. Ruapehu!