Výlet na Fiji I. – z Aucklandu na South Sea Island

S Dáňou jsme se rozhodli, že ještě před návratem do Evropy, zajedeme na některé z exotických ostrovů v Pacifiku. Ze Zélandu se takový výlet přímo nabízí, takže jsme uvažovali kam. Nakonec z Nuei a Fiji vyšlo vítězně Fiji, páč jsme potkali spousty lidí, kteří už tam byli a kteří si Fiji náramně pochvalovali.
V House of Travel v Aucklandu na Parnellu jsme zakoupili sedmidenní Bula Pass a 6+1 den ubytování s plnou penzí. Bulla Pass je lodní lístek na Yasawa Flyer, což je moderní katamarán, který jednou denně projede severojižní soustroví Yasawa Islands tam a zase zpátky. S naším lístkem jsme mohli libovolně nastupovat a vystupovat dokud bychom se nedokodrcali zpět do Denarau nebo dokud jednoduše nevyprší. Dopředu jsme si ještě s Danhou objednali jednotlivý rezorty, který jakože chceme navštívit a čekali jsme na 9. 6. 2008, den odletu.

V pondělí devátého jsme se pak trochu natrápili, poněvadž dostat se k Ravymu do kéru nebylo úplně snadný a my si u něj potřebovali nechat kupu zbytečností. Naštěstí se nakonec objevil a mohli sme vše vyřídit zcela legálně :o) Na letišti sme se nechali odbavit a vklouzli jsme do duty free zony. Docela příjemný ceny jsme pochopitelně využili k nákupu lihovin. Jen se dvěma malými batůžky s plavkama a se šnorchlováním nás pak příjemně uvítali na palubě Boxingu 767 společnosti Air New Zealand. Snad nejvic letušek rodu mužského co jsem kdy viděl, ale kluci byli příjemní, asi tak 4% z nich … no nic. V letadle sme seděli asi v půlce, jen dvě křesla vedle sebe, za námi sektor záchodků, čili sme se mohli ohýbat dozadu jak bylo libo. K jídlu jsme vyfasovali jehněčí s těstovinou a s bramborem a ještě čímsi, který jako jediný bylo nicmoc, zbytek jídla byl ovšem docela v pohodě. Pak zmrzka, kafíčko, pivko, čajík, klasika, znáte všichni.

Po přistání v Nadi, který nevím proč všichni čtou Nandi, do nás narazila stěna vlhkého teplého vzduchu jako někde v tropech. Hned sem se začal potit a to nás čekala fronta na batůžek, fronta na fijidolary a pak mírné Faux pas v cestovní agentuře, která nám zajistila ubytování někde jinde, než jsme chtěli. Trochu mne to vytočilo, ale nedalo se nic dělat. Naskočili jsme do starýho vanu Hyundai a jali se dokodrcat do resortíku Aquarius Pacific. Jasně, že nás už na letišti všude čekalo „Bula Bula“ čili Fiji pozdrav. Dorazili sme taknějak po čtvrthoďce na šílených cestách s nepochopitelnými pravidly jízdy, ale vcelku a bezpečně. Hostýlek byl překvapivě útulný, stál na pláži hned u moře a krom toho, že se tam chodily vysrat kočky pod houpací síť a pobíhali tam čokli, byl naprosto v pohodě. Potkali sme tam Amíka, kterej nás, teda hlavně Dáňu, naučil popíjet v houpací síti, což se jí v budoucnu bude určitě hodit. Každopádně jsme přečerpali obsah lahvinky portského, chvíli poklábosili a šli spát.

Druhý den ráno jsme si museli přivstat, protože Yasawa Flyer vyráží už v půl deváté a my se museli ještě sbalit, nasnídat a dopravit do přístavu. Snídani nám přinesla mistní kráska s parádním úsměvem, která nenechávala Dáňu klidnou ;-) Pak přistavili autobus a my nastoupili, šéfovala tomu vysoká černá stevardka Karolinia. Jo, prostě paráda. No, pomalu sme frčeli a sbírali lidi z dalších hostelů až jsme dojeli do přístavu Denarau. Cestou jsme projížděli třebas kolem školy, do které se sbíhala kvanta děcek ve školních uniformách, přičemž Dáňa byla ujetá hlavně z kravat na slečnách. Jo Fiji. Po pár procedurách nás v pohodě nalodili na Flyer a já nadšeně zjistil, že s nami jede i Karolinia. Fér. Vůbec spousta Fijianů vypadá přirozeně dobře, o čemž jsme se měli opakovaně přesvědčovat po celou dobu pobytu. Když k tomu člověk ještě přičte jejich pohodovou náturu, tak je to dovolenkový místo jak se sluší a patří.
První den jsme měli v plánu nejmenší z ostrovu South Sea Island (SSI). Cesta na něj je asi jen 30 minut. Potkali jsme dva Čechy – Lenku s Martinem – a prokecali s nimi celou trasu. Oba makají už několik let ve Welli, byli se v Čechách v prosinci nechat oddat a Lenka je březí. Na rozdíl od nás měli v plánu jen jeden resort a tam se chystali zabydlet, seznámit a vytřískat z vesničanů maximum. Vezli jim pochopitelně i něco na revanš: propisky, korálky, bonbony a cukr. Klasika.

Z Flyeru jsme se na SSI dostali s asi deseti dvanácti dalšími travelery malým motorovým člunem. Čekalo nás trochu nucené seznamování, ale vysvětlili nám, že krom chlastu a potápění je všechno na ostrově už zaplacený, takže nálada byla hodně vysoko. Rychle sme zjistili, že i chlast je docela levnej. Pivko bylo za 4 fijidolary, pohoda. SSI jako takovej je opravdu hodně malej, obešel jsem ho po čáře přílivu kolem dokola bosky za 8 minut. Roste na něm pár palem, je tam veliká dřevěná budova ke spaní v prvním patře a hospodou v přízemí. Nechybí bazén a pak provozní budovy, hlavně kuchyň a ubytování personálu.
Dáňa pochopitelně vytáhla nový bikini RipCurl a jala se hned smažit na slunci. Já si vyhlídl lehátko ve stínu a čekal sem na příležitost projet se malou plachetnicí – katamaránem asi tak pro 4 lidi. Právě ve čtyřech jsme se pak na loď dostali a hned jsme vyplachtili a bylo to parádní. Docela foukalo, takže jsme obkroužili ostrov a i kus vyjeli do moře. To mne bavilo. Následovalo šnorchlování na korálových útesech, který je teda fakt úžasný a musel jsem si ho v průběhu následujících dnů užívat kdykoliv jen jsem měl možnost. Hejna ryb, různý barvy, různý tvary, hvězdice, korály, rostliny, barvy, tvary, čistá voda. Prostě úžasný. Pak jsme se s Dáňou přežrali na obědě. Nemohli jsme chvíli pokračovat příliš aktivně. Inu zvolili jsme výlet ponorkou, ze které se nakonec vyklubala „jen“ loď s prosklenou palubou pod hladinou, ale ukázali nám zase pár výborných korálových útesů. Nebylo nač si stěžovat. Po odpočinku na ponorce jsme mohli pokračovat ve šnorchlování a poněvadž byl odliv, museli jsme odplavat kus dál, ale dostali jsme se do větších hloubek. Co k tomu dodat.

Na některé z ostrovů, které jsou blízko pevnině, jezdí na jednodenní čumendu zájezdy z hotelů apod. Na SSI pochopitelně byli taky a dost massive, teda. Směska japončíků, gangstas odněkud z LA a muslimové s manželkami. Na těchhle denních pobytovkách mají v ceně i chlast, takže si je mohou náramně užít. Vidět ovšem muslimské ženy šnorchlující v burkách je jen pro otrlé. Aspoň nejsou požahaný od medúz. Japonci si taky moc hlavu nelamou – boty přezujou za ploutve, nasadí masku a hurá do vody. Je na tom supr jedna věc, že naprosto nehledí na nic a lezou do vody si užít úplně všichni včetně tlustých starých japonek nebo australanek. Mazec, Fiji je fakt hodně relaxed a dphdy a je to hodně moc nakažlivý. Dokonce i NZ je proti tomu hodně stresful. Gangstas z LA ssebou měli svoje ladies a byla s nima fakt prdel. Málomoc tlustá černoška na kayaku unášená příbojem na skaliska, smrt v očích a personál jen zadumaně přemýšlí, jestli to dá nebo ne. Uff. Nakonec vše dphdy, všichni se navrátili a začal zápas v beachvoleyballu, který se tu mimochodem hraje fakt úplně všude. Klání dopadlo nejednoznačně, někteří Němčouři to vzali příliš vážně a černoši to vzali sportovně a lili po sobě červený víno.

Denní návštěvníci pak odjeli, což bylo na jednu stranu škoda, protože se vzrůstající hladinkou s nima byla čímdál větší prdel, ale aspoň se ostůvek trochu vylidnil a uklidnil. Dostali jsme bohatou večeři a započali jsme se bavit mezi sebou. Poznali jsme tam hlavní postavu celého našeho pobytu (pominu-li Karolinii) a to irského hocha Finche. Sice mám problém s jejich akcentem, ale ňják sme se vždycky dohodli. Naučil nás karetní hru shithead, kterou hrají všichni z UK a z Irska a její znalost se nám pak ještě hodila. Taky tam byla Matylda z Francie z Normandie, které stojí na zahradě zbytek německého Atlantického valu z války a prej sou z něj spíš nešťastní, protože je v ochraném režimu a nesmí na něj sáhnout. Každopádně každej, kdo k ním přijede, chce radši spát v bunkru než doma. Jo a sousedi mají prej jeden daleko větší. No nic. Taky se pořádalo sázení na kraby, což jsem nezkoušel. Zájemci se mohli nechat unášet na vlnách nápoje kava, ale prej je to spíš uspávající a navíc je to hodně hnusný, takže jsme to taktéž vynechali. Mezitím se u vedlejšího stolu zpili angláni s pár ostatníma a začali pobíhat po ostrově nazí. Přijemný povyražení, ale správce ostrova to trochu neunesl a omlouval se nám za jejich chování. Museli jsme ho následně ubezpečit, že nás to opravdu nepohoršuje. Nevím, co naháči dělali v bazénku, každopádně byl druhý den uzavřen kvůli čištění ;-)

Spaní bylo naprosto v pohodě, ráno jsme dostali bohatou snídani se spoustou ovoce. Museli jsme se nachystat na nalodění na Yasawa Flyer, který nás popostrčí dál – na Beachcomber.

Auta na Zélandu III.

Asi už poslední článeček se svými zkušenostmi kolem aut na Zélandu bych rád věnoval jejich pořizování. Čeho se vyvarovat, kde nakupovat a co si pohlídat. Přecejen když jsem dorazil do Aucklandu a chtěl jako naprostý laik auto, uvítal bych cokoliv.

Moje story je poměrně přímočaré: Camry jsem koupil v Backpackers Carmarket v East Street v Aucklandu. Je to v centru města, pořád mají v nabídce pár ojetin. Camry jsem pak prodal na nedělním trhu ojetých aut v Ellerslie v jižní části Aucklandu. Druhé auto jsme s Danou koupili přes inzerát v backpackerech. Hodně lidí nabízí auto tímto stylem, ale záleží na sezoně. Prodej jsem pak zopakoval v Ellerslie v neděli.

Co se týče Bacpackers Carmarketu, tak bych doporučil se mu vyhnout. Možná stojí za to se zajít podívat na horní hranice cen, ale jinak jsou poměrně nekorektní, ačkoliv se to na první pohled nemusí zdát. Bavil jsem se na jednom z Aucklandských trhů ojetin s maorem, který mi potvrdil, že nikdo z místních by tam určitě nešel pro auto a že jsou vyhlášení vysokými cenami. Mají v nabídce dost služeb: udělají vám za NZ$35 tzv. lemon check (dostanu se k němu později) a za NZ$140 si můžete nechat auto zkontrolovat v dílně hned naproti. Problém je, že v AA stojí lemon check NZ$25 a pro členy jen NZ$20. Technická kontrola od AA je myslím za NZ$105, ale nejsem si jist. Každopádně je dílna pravděpodobně hodně spřízněná s marketem a málokdy vám auto nedoporučí přičemž kontrola je (vzhledem k ceně) hodně povrchní a prakticky se rovná WOFce (která je za NZ$25).

Lepší situace je pak na sobotním a nedělním trhu ojetin. V sobotu je menší v centru města, nevím už přesně kde, ale někde v této oblasti. Zkoušeli jsme na něm prodat Camry, bylo to v lednu. Sice bylo pěkně, ale moc zájemců nepřišlo. Na místě je přítomen mechanik (taky prodával nějaká auta ;-), můžete si zaplatit lemon check a případně si rovnou nechat auto převest na sebe. Je to opravdu daleko jednodušší, než v CZ. Převod je za NZ$15.

Největší a nejlepší aucklandský market je pak bezpochyby v Ellerslie každou neděli. Pokud kupujete, je opravdu z čeho vybírat, ceny jdou během dne dolů i o pár stovek dolarů, je tu mechanik, je tu lemon check a je tu bezproblémová možnost převodu auta. Začína kolem deváté ráno a koná se na parkovišti u závodiště. Prodal jsem tam obě auta a nejspíš bych tam i další kupoval. Vždycky jsem tam viděl aspoň 150 - 200 aut všech možných značek. Jezdí tam spousty travellerů zbavit se svých kombíku, vanů a dalších vraků, kteří vynáší ty plechovice do nebes jen proto, že musí příští týden sedět v letadle zpět do Evropy a chtějí se ho zbavit :o)

Kupování auta v bazaru jsem nezkusil, ale zkusili jsme nákup na inzerát, kterých je pořád v backpackerech spousta. Auto jsme si poprvé prohlídli, následně jsme si v AA nechali udělat lemon check a při doplňující druhé prohlídce už jsme ho koupili, protože mělo novou WOFku a Němec vypadal poměrně důvěryhodně. Měli jsme si nechat od mechanika prohlídnout celý auto, pravděpodobně by přišel na problém s přední nápravou a asi by nas i upozornil na nutnou výměnu rozvodového řemene, o které píšu v prvním článku. Taková prohlídka se údajně dá domluvit předem a příjde na něco kolem NZ$50. Další možnost je pak autorizovaná prohlídka od AA servisu, která je ovšem dvakrát dražší, ale je nejspíš i důkladnější.

Samy se každopádně můžete podívat na gumy, jestli jsou sjetý rovnoměrně, jak je sjetá rezerva, kdy byl naposledy měněn olej - podle paragonu, což je pro diesel jednou za 10 000 km a pro benzín jednou za 15 000 km. Dál se podívejte, jak je stará baterka - starší než 3 roky může kdykoliv odejít a odejde fakt nečekaně a najednou, zažil jsem to (9/11/2001). Podle najetých kilometrů pak stav rozvodového řemene, který se mění jednou za sto tisíc - pokud má před výměnou, měli byste ukecat slevu tak NZ$250. Podívejte se na víčko chladiče, jestli není od oleje a na víčko oleje v motoru, pokud je zasraný od chladící kapaliny, může být prasklá hlava motoru a to je pak oprava za cenu ojetiny. Zjistěte, jak zabírá spojka a zkuste, jak se řadí všechny stupně. U automatu je dobrý zkoušet, jak auto zabírá na brzdě na jednotlivý stupně. Určitě se svezte, řiďte a zkuste vůli řízení a jestli netáhne doleva nebo doprava. Na všechno můžete ukecat slevy případně se poohlédnout jinde, že.

Teď se ještě zmíním o lemon checku. Narozdíl od CZ je na Zélandu centrální registr vozidel daleko bohatší. Ukládají se v něm například informace o tachometru při každé WOFce, jestli je na vozidlo vázán nějaký dluh, plus samozřejmosti typu jestli je importováno nebo koupeno na NZ, jestli není kradené, jak je na tom s registrací/WOFkou/diesel tax. Všechny tyhle informace dostanete za NZ$25 v AA (členové za NZ$20) a hodně doporučuju si je pořídit. Znám případy šťastných majitelů vozidla, kterým byl jejich miláček zabaven jen roto, že s ním některý z předchozích majitelů ručil za svojí novou televizi. Jim pak zbydou jen oči pro pláč.

Tak to je ode mne všechno.

Auta na Zélandu II.

Takže co je potřeba mít vyřízeno k provozování osobáku nebo malé dodávky na Zélandu.

V první řadě si policajti všímají registrace. Je to něco jako obdoba našeho povinného ručení. Platí se z ní škody způsobené při nehodě a taky se část peněz odvádí na placení obdoby našeho invalidního důchodu, to je tady promítnuto i v cenách benzínu a nafty :o) Registraci je možno získat velice snadno skoro na každé poště. Vyplníte formulář, zvolíte si, na jak dlouho dopředu chcete zaplatit a po zaplacení dostanete štítek za sklo. Ceny se pohybují kolem NZ$90 za půl roku, jak za osobák, tak za VAN.

Další neméně důležitá věc jest Warrant of Fitness a.k.a. WOF. Odpovídá české technické prohlídce, takže se pro ni jezdí do servisu nebo do Vehicle Testing NZ (VTNZ). Cena je různá podle servisu a asi i podle typu auta. My jsme ji dělali pouze jednou na VAN a přišla nás na NZ$25. Kontroluje se toho docela dost, veskrze světla, brzdy, stěrače, pásy, gumy. Pokud něco není v pořádku, dostanete 31 dní na opravu, většinou se dá vyřídit přímo v servisu. Získávání WOFky bývá údajně snazší ve východní části Severního ostrova. My jsme ji dostali poměrně bez problémů v Otahuhu v Aucklandu. Zatím se na Zélandu vůbec neřeší emise, ale snad se to do budoucna změní, protože některá auta čadí šíleně a to i poměrně nově vypadající.

No a na rozdíl od CZ, pokud máte vůz s dieselovým pohonem, tak si musíte pravidelně platit Road User Charges a.k.a. diesel tax. Kupuje se opět skoro na každé poště a kupuje se po tzv. jednotkách, kdy jedna odpovídá 1000 km. Čím víc si jich předplatíte, tím vás jedna vyjde levněji. Ano, kupují se dopředu. My jsme kupovali jednu za asi NZ$43, pět za asi NZ$190 a deset za asi NZ$337. Přesně už nevím. Dostanete štítek za sklo, na kterém jsou vyznačeny kilometry od kdy do kdy máte předplaceno. Kontrola se provádí ke stavu tachometru, takže ...

Štítky vypadají následovně:

• registrace s diesel taxou


• WOFka

Servisů je na Zélandu opravdu mraky. V každém malilinkatém městečku jsou aspoň dva. Pokud potřebujete sehnat nějaký díl, je dobrý obvolat nebo objet vrakoviště, kterých je taky spousta a dost často se specializují třeba na jednu značku nebo na jeden typ aut. Mají toho opravdu hodně a to za vynikající ceny. Některá z nich vám díl na autě rovnou vymění a to za směšně nízkou cenu. Dělají tam sice dost sígři, ale člověk může hodně peněz ušetřit. V Yellow Pages jsou pod "Automotive dismantlers." My jsme měli dobrou zkušenost s Car Farm v Otahuhu, kde měli přesně stejný TownAce jako my :o)

Auta na Zélandu I.

Měl jsem na Zélandu už dvě auta, obě byly Toyoty a obě byly supr. Samozřejmě to nebyly nový kusy, takže jsem s nimi měl nějaký ty problémy.
První byla naprosto vychytaná Toyota Camry GS Wagon z roku 1994. Měla třílitrový šestiválec, 24 ventilů, automatickou převodovku a jako správný kombík vyšší třídy obrovský kufr. V kufru jsem měl plnohodnotnou matračku a v pohodě jsem v něm spal. Jezdil jsem tehdy s Broňou a s Igorem a ve třech jsme neměli problém. Najel jsem s ní kolem 5 000 km.
Hliníková kola s gumou 235/45R17 se nakonec ukázala jako jediný problém. Jezdil jsem s ní víc než měsíc a v průběhu onoho měsíce se mi začaly přední gumy rozpadat dosti podivným způsobem. Musel jsem je okamžitě vyměnit za $420 a za pár dni nato sem musel měnit i zadní. Chyba byla v zadních blatnících - guma se do nich nevešla a odírala se z boku. Věc, které si člověk při nákupu jentak nevšimne. Safra. Nakonec jsem se Camry zbavil 6. ledna, když přijela Danha. Jednak měla problém gum, spotřeba kolem 12l je při rostoucích cenách taky šílená a v neposlední řadě jsme chtěli mnohem pohodlnější VAN. Prodal jsem ji v Aucklandu v Ellerslie na nedělním car marketu. Měl jsem spousty zájemců ;-)
Druhé auto už jsme měli společně s Danhou. Malý spolehlivý VAN Toyota TownAce DX opět z roku 1994. Koupili jsme ho od Němce v Aucklandu. Měl vyvěšený inzeráty různě po hostelech. Měl super-úsporný a super-líný dvojlitrový klasický diesel, takže sme si pomaloučku hrkali po Zélandu a vozili si svůj nový domov všude ssebou. Najeli jsme s ním asi 15 000 km.
Pár dní po koupi začala svítit kontrolka nutné výměny rozvodového řemene. Chytlo nás to uprostřed Forgotten World v centrální části severního Ostrova. Je to fakt díra, kde jsou jen farmy. Naštěstí jsme ještě dojeli do městečka Taumarunui a objednali se k servisu přímo u Toyoty. Strávili jsme v blízkem kempu 3 dny čekání - utekl nám bohužel Levin Organic Festival, ale nakonec nám Fandu dali do kupy za $274. Dál už jezdil skoro bez problému až jsme přišli na problém s ... gumama. Bylo to na Jižním Ostrově u Christchurch. Přední náprava byla naprosto šejdrem a obě gumy byly sjetý na vnitřní straně. Koupili sme nový, lehce jetý a nechali vyladit geometrii celkem asi za $200. To vydrželo dlouho, ale za dva měsíce nám v Taupo při výměně oleje řekli, že přední pravá je zase uvnitř sjetá. Prostě náprava nebyla úplně v pořádku. Nechali jsme zas udělat geometrii a frčeli dál. nakonec v květnu vyměnili předni gumu za rezervu, vyladili auto, koupili nový zadní gumy za $80 (hnaná náprava, takže už byly normálně sjetý) a po prodloužení/koupení WOFky prodali dál spokojenému majiteli - kiwimu z Aucklandu.
Každopádně asi do auta jen tak nepůjdu. Šílená díra na peníze. Nejenže závratně stoupají ceny ropy a ropných produktů, ale i ten věčný servis a poplatky ... tfuj! Dobrým řešením zdá se mi býti vozidlo služební ;o)

DJ Krush ve Welli

Tak jsme byli včera s Danhou na HipHopový akci, takže malý rprt následuje :o)

Konala se ve Wellingtonu v klubu Sandwiches. Pěkně nás naštvali, páč hned u vchodu chtěli po všech ID a Danha zvyklá z cz, jako slečinka, šla jen s dvackou v zadní kapse. No nic, bydlíme kousek, tak se vydala pro pas, já zalezl do díry.

Bylo už ke dvanáctý a hlavní star měla dorazit v jednu. Hral ňjákej místní kašpar, neuměl míXat, neuměl scratchit, ale hrál starý dobrý vály z východního i západního pobřeží, hrál i Snoopa, hral songy, který žeru už dlouho, slyšel jsem je jednou dávno a nemůžu je vymazat z paměti, jako třebas

Baby, I've got your money
(-> youtube.com)

nebo

Hey hey hey hey
You don't love me
And I know now
(-> youtube.com)

dobrej heat up. No ale amatér. Zdíkovi by se určitě líbil jeho styl, je dost podobnej tomu jeho :o)

Každopádně pak přišel jeden z průkopníků turntablismu, japončík, kterej vydal víc desek než mají moje ruce prstů a je narozen už v roce 1962 - DJ Krush. Kvůli němu jsme tam šli!! Věděl jsem, že je to jinej stajl hopu a věděl jsem, že je to ten stajl, co mám rád, protože ho mám trochu naposlouchanýho. Hrál naprosto fenomenálně (z Final Scratche nebo podobnýho systemu). Vypadal jak tvrdej kolík z Nipponu a do maorský kultury přivál Božský vítr. Hrál v klóbrcu s brejličkama a hrál naprosto špičkově asi hodinu a půl. Plac se samozřejmě naplnil až po strop, všude byla tma a kouř, kterej prořezávaly scany a semtam se mi snažili strobáčem navodit epi záchvat, což se jim naštěstí nepovedlo (strobo na mě moc nefachčí :) Vůbec příjemný tady je, že kalí všichni bez rozdílu - chlapy, žencký, indiáni, indi, maoři, černí, bílý, tlustí , supertlustí, hubení. Všichni sme se svíjeli na parketu. Taky je supr, že se nesmí kouřit, takže nesmrdím teď jako popelník. Uff.

Pak přestal Krush a měli jsme žízeň. V klubu stálo pivko NZ$8.5 takže jsme vykličkovali ven a zamířili do non-stopáče pro dávku redbullu. Šli jsme downtownem, kterej byl ovšem naprosto přeplněnej lidma. Všechny žencký, fakt všechny, mají vytažený kozy skoro ven. Výstřihy proklatě nízko a naducaný až pod bradu, ufff!!

Není tu už úplně teplo, ale slečinky chodí v šatičkách, maso. Lítal tu i Batman (supr vohoz se slipama na punčocháčích, tak jak to má bejt!). Na ulici hrají kapely, klubíky mají pozotvíraný vokna, takže randál se valí odevšad a můžeš si vybrat jak je libo.

Pak jsme se vrátili do Sandwiches, ale ňjaký místní NZ hopový hvězdy rozjížděli svoji supr produkci, která ovšem byla dosti plytká, špatná i na Letovickou diskotéku a bylo zřejmý, že lidi houfně opouští klubík a zůstávají jen skalní příznivci posedávání v klubu. Byla tam jedna blonďatá kancelářská štětule, která se teda prsila ze všech nejvíc, ale každá maorka starši patnácti, by ji svým výstřihem spolehlivě udusila. Chvíli jsme seděli a pozorovali ten šrumec, jedna slečinka, dosti tlustá, byla oblečená jako Dorotka ze Země (k)Oz a měla málomoc krutý vysoký kožený okovaný boty na supervysoký platformě, ovšem bílý :o)

Tak jsme šli.

No ale Krush naprosto fenomenální. Vyladil do plusu.

PS: neznáte někdo animovaný klip od Sly&Robie?

Moje přístupné fotky

Vyrobil jsem konečně stránku s odkazy na některé moje fotky. Najdete ji na adrese maaya.nasiti.cz. Jsou tam kousky od roku 2005, ale je to dost jednoduše roztříděné. Pokochejte se.

Flexaret od Svobodníka se bohužel odebral do věčných lovišť. Závěrka, která je přímo v objektivu, se zasekla. Stačilo by ji vyčistit a promazat. V servisu mě nabádali ke koupi dalšího kusu, údajně je to o mnoho levnější. V Praze u Pazdery mi ale opravu ocenili na 400 – 600 Kč. Vrátil jsem foťák Svobodníkovi, říkal, že si ho opraví sám. Jsem zvědav ;-)

Ještě před smrtí jsem s ním naexponoval pár kousků na výletě do Rudky. Projít si je můžete zde. Musím uznat, že středoformát mě nadchnul. Fotky jsou hodně detailní a mají jinou atmosféru než kinofilm (nebo digitál, že). Ještě jim dám šanci.