Nemůžu si pomoct, ale pokaždý mne tahle totalní blbina naprosto dostane. V GMailu se mi zjeví vedle zobrazení mailu, ve kterým je tracking number balíčku (od USPS) přímý odkaz na sledovací stránku a já se nemusím nikam pracně probojovávat. Stačí jen kliknout.
Uff, no a je to venku, prostě Boží. Dneska si du vyzvednout zas jeden.
čtvrtek 18. prosince 2008
pondělí 15. prosince 2008
Tongariro NP: The Northern Circuit
Náš kamarád Connor se po asi 8 měsících rozhodl na čas zase vrátit do Evropy, do rodného Irska. Jako poslední akci s ním sme vyrazili o víkendu do národního parku Tongariro se trochu projít.
Vyrazili sme v pátek po práci z "dab dab bý", jak se říká hostelu, ve kterým jsem poprvé Connora (ještě s Danhou) potkal někdy v květnu. Pátek odpo samozřejmě výpadovky nezejí prázdnotou a bylo to fakt hustý. Dojeli jsme asi do Waikanae a shodli se, že to už dál nejde a zapíchli vůz u obchoďáku, dokoupili zásoby (Mac's Sassy Red, Mac's White) a snědli vynikající Fish&Chips. Mezitím se setmělo, highway se uvolnila a my mohli klidněji pokračovat dál na sever. Potřebovali sme se držet #1, dojet až do Turangi, kde nás měla čekat Alison s Shaunem v jehož letním domě jsme se chystali přenocovat do soboty. Rob s Connorem sou ale hrozně ukecaní a já asi taky, takže sme minuli odbočku a dojeli až do Wanganui. Museli sme pak jet kolem řeky Wanganui a cesta se nám protáhla aspoň o sto kiláků po klikaté pomalé cestě.
V Turangi jsme pak zabloudili ještě jednou (ačkoliv sem to těm dvěma říkal, ale nevěřili mi), ale s Shaunem a s Alison sme se nakonec asi v jedenáct v noci potkali. Letní domek byl celkem fajn, ale o něm až jindy. Nastavili sme budíky na šestou, s čímž jsem nesouhlasil, ale budiž, vypili piva, oslavili Robovi narozeniny a zalehli.
Ráno v šest budíky sice zvonily, ale nevstával absolutně nikdo. V 8 ráno už mě to ale nebavilo a tak sem vstal a začal snídat a chystat se. Ostatní taky postupně vstali a asi po hodině sme vyrazili. Plán byl z Mangatepopo vyrazit přes Tongariro Crossing k Emerald Lakes, tam se rozejít s Alison a Shaunem, kteří mířili zpět, a dojít do jednoho ze dvou hutů ([hat], horská chatka) na trase Northern Circuit. Druhý den jsme už jen chtěli dokončit trasu skrz Tama Saddle do Waikatepopo village, kde měl Roba odvézt autobus k autu a on by nás pak snad vyzvedl.
Rob a Connor chtěli pokořit vrcholek Ngauruhoe, známá Hora Osudu z filmového Pána prstenů vysoká asi 2291 m a já, protože už jsem tam byl a podruhý se na tu hromadu štěrku nechtěl trmácet, sem se rozhodl pro Mt. Tongariro, která je nižší asi o 300 m.
Nakonec dopadlo vše jinak. Vstávali sme pozdě a než sme došli do Jižního kráteru pod Ngauruhoe bylo pro nás výhodnější jít severním okruhem do vzdálenějšího hutu, abychom si zkrátili druhý den. Plán sme pak ale podruhé změnili pod Tongarirem, který sme chtěli dát, ale to už nás opustila Ali s Shaunem, že pošlapou dál bez nás. Tongariro sme nakonec zkusili, ale vzdali - zatáhlo se a nebylo nic vidět a tak bylo zbytečný lézt na ten brdek. Zmatek.
Hurá k Emerald Lakes. Cesta pokračuje dál přes Red Crater do nejvyššího bodu celé trasy crossingu (1850 - 1900 m.n.m.) a pak dolů po hřebenu ze sypkého popela, ze kterého stoupá pára. Chvíli sme seděli ve vykopaných dírách, zahřívali si zadky a rozmrazovali zkřehlé ruce. Když už nám bylo fakt horko, sjeli jsme zbytek hřebene sopečným popelem až k jezerům. Obzvlášť ona jsou fakt nádherná a uprostřed sopečné pustiny naprosto neuvěřitelně vyzařují jasnými barvami. kolem byl navíc sníh (s nápisem 'SWEET ASS' z kamenů (dal nám zabrat)). Connor se zakecal s mladinkou angličankou a úplně sešel z cesty. Museli jsme po kolemjdoucích poslat zprávu, že zapomněl odbočit, ať se vrátí. Naštěstí jako správný Ir má naprosto zrzavou hlavu a není vůbec složitý ho přesně popsat.
Za chvíli se vrátil a mohli jsme pokračovat dál na východ severním okruhem.
Severní okruh jsem šel poprvé a jsem tomu rád. I oko nezkušeného snadno postřehne, že po odbočení z hlavní trasy se ztratí podstatná část lidí a trasu severního okruhu následuje sotva desetina všech turistů z přechodu. Pochod je plný naprosto úžasných výjevů, hned ze začátku pohled na neuvěřitelně rozlehlý kráter asi tak kilometr v průměru, který byl nejspíš několikrát zalitý lávou a její obrovské ztvrdlé kusy čouhající ze země jsou naprosto kulervoucí. Cesta skrz je cestou přes naprostou pustinu černošedého sopečného prachu smíchaného povětšinou s jakousi lehoučkou bílou vyvřelinou a pak dalšimi kusy hlavně červené lávy (něco jako pemza). Na konci téhle pustiny, asi hoďku hoďku a půl od Emerald Lakes, stojí první hut. Došli sme tam docela brzo a poměrně svěží (:), takže sme se rozhodli šlapat další 3 hodiny k následujícímu hutu.
Cesta dál vede přes hřbety sesuvů a lávových potoků. Hodně se stoupá a klesá a tak pořád nahoru a dolů, povrch je tvořen jemným světlým štěrkem a kamením, lávové siluety bohužel postupně vymizeli. Šlapání je poměrně příjemné, i když já už byl docela hotov vzhledem ke skutečnosti, že to byl po zimě můj první výšlap. Poslední z hřebenů, který nám ten den zbývalo překonat, je pak už pokryt lesem (beech forest), ve kterém je svěží vzduch a zpívají ptáci. Za ním pak je hut, kde sme spali.
V hutu klasika jídlo, pauza a tak. Potkali sme dvě američanky žijící na Zélandu - Cristine a ta druhá byla učitelka. Zahráli sme karty, popili vodky a Jacka Danielse a zalehli. Chudák Connor zapomněl spacák a tak asi fest vymrznul. Ja si dobře zchrupnul.
Druhý den nám zbývalo ujít poměrně málo a nepotřebovali sme se nikam honit. V pohodě sme se najedli a jako skoro poslední jsme vyrazili směrem přes Tama Saddle do Waikatepopo village. Krajina se naprosto změnila. S příchodem lesa se objevily rostliny. Nebyl to sice les, ale trávy a keře a mezi nimi pár řek. Trochu nepříjemné byly větší kameny po cestě a asi sem si někde kapku natáhl vnitřní šlachu levého kotníku, takže mi v noze semtam lehce škublo. Dohnali sme pár lidí z hutu a pak jsme dohnali u Tama Lakes i dvě američanky, kterým jsme u oběda nad Lower Tama Lake vnuknuli plán našeho odvozu k našemu autu a Connora až do Taupa, kde měl spát. Ochotně souhlasili, čímž nám značně usnadnili dopravu. Z Tama Saddle vede trasa přes několik malých hřebenů postupně dolů do vsi. Zabočili jsme ještě trasou kolem Taranaki Falls a po asi 4 hodinách včetně oběda došli až na parkoviště k autu.
Chvíli sme se cpali dovnitř, což se zdařilo, a holky nás odvezly k Robovu Subaru. Rozloučili sme se s Connorem i s devčaty a vyrazili na jih zatímco oni na sever. Cesta domů do Wellingtonu se zastávkou na večeři pak už byla jedna velká pohoda.
Tongarira mám už docela dost - byl jsem tam potřetí. Jediné, co mi zbývá, je vylézt na Mt. Ruapehu!
Vyrazili sme v pátek po práci z "dab dab bý", jak se říká hostelu, ve kterým jsem poprvé Connora (ještě s Danhou) potkal někdy v květnu. Pátek odpo samozřejmě výpadovky nezejí prázdnotou a bylo to fakt hustý. Dojeli jsme asi do Waikanae a shodli se, že to už dál nejde a zapíchli vůz u obchoďáku, dokoupili zásoby (Mac's Sassy Red, Mac's White) a snědli vynikající Fish&Chips. Mezitím se setmělo, highway se uvolnila a my mohli klidněji pokračovat dál na sever. Potřebovali sme se držet #1, dojet až do Turangi, kde nás měla čekat Alison s Shaunem v jehož letním domě jsme se chystali přenocovat do soboty. Rob s Connorem sou ale hrozně ukecaní a já asi taky, takže sme minuli odbočku a dojeli až do Wanganui. Museli sme pak jet kolem řeky Wanganui a cesta se nám protáhla aspoň o sto kiláků po klikaté pomalé cestě.
V Turangi jsme pak zabloudili ještě jednou (ačkoliv sem to těm dvěma říkal, ale nevěřili mi), ale s Shaunem a s Alison sme se nakonec asi v jedenáct v noci potkali. Letní domek byl celkem fajn, ale o něm až jindy. Nastavili sme budíky na šestou, s čímž jsem nesouhlasil, ale budiž, vypili piva, oslavili Robovi narozeniny a zalehli.
Ráno v šest budíky sice zvonily, ale nevstával absolutně nikdo. V 8 ráno už mě to ale nebavilo a tak sem vstal a začal snídat a chystat se. Ostatní taky postupně vstali a asi po hodině sme vyrazili. Plán byl z Mangatepopo vyrazit přes Tongariro Crossing k Emerald Lakes, tam se rozejít s Alison a Shaunem, kteří mířili zpět, a dojít do jednoho ze dvou hutů ([hat], horská chatka) na trase Northern Circuit. Druhý den jsme už jen chtěli dokončit trasu skrz Tama Saddle do Waikatepopo village, kde měl Roba odvézt autobus k autu a on by nás pak snad vyzvedl.
Rob a Connor chtěli pokořit vrcholek Ngauruhoe, známá Hora Osudu z filmového Pána prstenů vysoká asi 2291 m a já, protože už jsem tam byl a podruhý se na tu hromadu štěrku nechtěl trmácet, sem se rozhodl pro Mt. Tongariro, která je nižší asi o 300 m.
Nakonec dopadlo vše jinak. Vstávali sme pozdě a než sme došli do Jižního kráteru pod Ngauruhoe bylo pro nás výhodnější jít severním okruhem do vzdálenějšího hutu, abychom si zkrátili druhý den. Plán sme pak ale podruhé změnili pod Tongarirem, který sme chtěli dát, ale to už nás opustila Ali s Shaunem, že pošlapou dál bez nás. Tongariro sme nakonec zkusili, ale vzdali - zatáhlo se a nebylo nic vidět a tak bylo zbytečný lézt na ten brdek. Zmatek.
Hurá k Emerald Lakes. Cesta pokračuje dál přes Red Crater do nejvyššího bodu celé trasy crossingu (1850 - 1900 m.n.m.) a pak dolů po hřebenu ze sypkého popela, ze kterého stoupá pára. Chvíli sme seděli ve vykopaných dírách, zahřívali si zadky a rozmrazovali zkřehlé ruce. Když už nám bylo fakt horko, sjeli jsme zbytek hřebene sopečným popelem až k jezerům. Obzvlášť ona jsou fakt nádherná a uprostřed sopečné pustiny naprosto neuvěřitelně vyzařují jasnými barvami. kolem byl navíc sníh (s nápisem 'SWEET ASS' z kamenů (dal nám zabrat)). Connor se zakecal s mladinkou angličankou a úplně sešel z cesty. Museli jsme po kolemjdoucích poslat zprávu, že zapomněl odbočit, ať se vrátí. Naštěstí jako správný Ir má naprosto zrzavou hlavu a není vůbec složitý ho přesně popsat.
Za chvíli se vrátil a mohli jsme pokračovat dál na východ severním okruhem.
Severní okruh jsem šel poprvé a jsem tomu rád. I oko nezkušeného snadno postřehne, že po odbočení z hlavní trasy se ztratí podstatná část lidí a trasu severního okruhu následuje sotva desetina všech turistů z přechodu. Pochod je plný naprosto úžasných výjevů, hned ze začátku pohled na neuvěřitelně rozlehlý kráter asi tak kilometr v průměru, který byl nejspíš několikrát zalitý lávou a její obrovské ztvrdlé kusy čouhající ze země jsou naprosto kulervoucí. Cesta skrz je cestou přes naprostou pustinu černošedého sopečného prachu smíchaného povětšinou s jakousi lehoučkou bílou vyvřelinou a pak dalšimi kusy hlavně červené lávy (něco jako pemza). Na konci téhle pustiny, asi hoďku hoďku a půl od Emerald Lakes, stojí první hut. Došli sme tam docela brzo a poměrně svěží (:), takže sme se rozhodli šlapat další 3 hodiny k následujícímu hutu.
Cesta dál vede přes hřbety sesuvů a lávových potoků. Hodně se stoupá a klesá a tak pořád nahoru a dolů, povrch je tvořen jemným světlým štěrkem a kamením, lávové siluety bohužel postupně vymizeli. Šlapání je poměrně příjemné, i když já už byl docela hotov vzhledem ke skutečnosti, že to byl po zimě můj první výšlap. Poslední z hřebenů, který nám ten den zbývalo překonat, je pak už pokryt lesem (beech forest), ve kterém je svěží vzduch a zpívají ptáci. Za ním pak je hut, kde sme spali.
V hutu klasika jídlo, pauza a tak. Potkali sme dvě američanky žijící na Zélandu - Cristine a ta druhá byla učitelka. Zahráli sme karty, popili vodky a Jacka Danielse a zalehli. Chudák Connor zapomněl spacák a tak asi fest vymrznul. Ja si dobře zchrupnul.
Druhý den nám zbývalo ujít poměrně málo a nepotřebovali sme se nikam honit. V pohodě sme se najedli a jako skoro poslední jsme vyrazili směrem přes Tama Saddle do Waikatepopo village. Krajina se naprosto změnila. S příchodem lesa se objevily rostliny. Nebyl to sice les, ale trávy a keře a mezi nimi pár řek. Trochu nepříjemné byly větší kameny po cestě a asi sem si někde kapku natáhl vnitřní šlachu levého kotníku, takže mi v noze semtam lehce škublo. Dohnali sme pár lidí z hutu a pak jsme dohnali u Tama Lakes i dvě američanky, kterým jsme u oběda nad Lower Tama Lake vnuknuli plán našeho odvozu k našemu autu a Connora až do Taupa, kde měl spát. Ochotně souhlasili, čímž nám značně usnadnili dopravu. Z Tama Saddle vede trasa přes několik malých hřebenů postupně dolů do vsi. Zabočili jsme ještě trasou kolem Taranaki Falls a po asi 4 hodinách včetně oběda došli až na parkoviště k autu.
Chvíli sme se cpali dovnitř, což se zdařilo, a holky nás odvezly k Robovu Subaru. Rozloučili sme se s Connorem i s devčaty a vyrazili na jih zatímco oni na sever. Cesta domů do Wellingtonu se zastávkou na večeři pak už byla jedna velká pohoda.
Tongarira mám už docela dost - byl jsem tam potřetí. Jediné, co mi zbývá, je vylézt na Mt. Ruapehu!
úterý 9. prosince 2008
Víkend v Upper Huttu
Muselo to přijít. Potkal jsem ve Wellingtonu dva moc příjemný lidičky - Jozefa a Barboru a po několika "hospodách" jsme se dohodli, že mne pozvou na víkend k sobě do Upper Huttu, kde bydlí v domečku s jednou tlustou kočkou, jednou hubenou velkou kočkou a standardně tlustou kiwi dvojnohou "kočkou". V plánu bylo hlavně bbq a kořalička. Dohodli jsme se na víkendu šestýho sedmýho prosince nula nula osm. Já se rozhodl jet na kole celou cestu z Newtownu. Je to asi 40 kilometrů hodně po rovině a na konci velmi mírně do kopečka údolím řeky. Já ovšem na kole nemám přehazovačku a se singlespeedem jsem se tak pustil do náramnýho dobrodružství.
V sobotu ráno jsem se chvatně chystal a ještě jsem u toho dražil foťák na TradeMe, který mi už fakt moc chybí a navíc máme plnej mražák filmů. Aukci jsem vyhrál a vydal se na cestu. Sluníčko na Wellington nezvykle pražilo, vítr ani moc nefoukal, takže léto už je nejspíš neodvratně tu. Bohužel po sjetí kopce jsem se musel vrátit pro povinnou helmu, ale pak už jsem jel. Cesta začala v klidu, trochu jsem se motal kolem terminálu trajektů, ale povedlo se mi vymotat a dostat se na výpadovku pro cyklisty (auta jezdí po motorway). V tu chvíli jsem si vzpomněl, že nemám ani peněženku ani hruškovici. Jsem fakt hlava děravá, ale vracet už se mi nechtělo a pokračoval jsem v pařáku dál na sever.
Cesta vede kolem wellingtonského zálivu do Petone po highway #2, která je naštěstí příjemně široká a cyklisti se tam nemusí tlačit úplně na krajnici. Singlespeed po asfaltu uháněl jako o život a šlapalo se mi docela příjemně. V Petone jsem přejel most a dál pokračoval ulicemi města, které plynule přechází do Lower Huttu. Jak jsou kiwáci všichni hrozný násosky tak jim je taky jedno, kam pak tu flašku od piva odhodí a cyklista pak musí kličkovat, aby nepíchl. Všude ve městech je taky hodně nepříjemně drsný povrch a tenký gumy nerovnosti moc netlačí, takže se holt projeví jinde, no.
Z Lower Hutt vede dál stezka kolem silnice a, jak už jsem psal, stoupá mírně do kopce kolem řeky. V té době už se mi nesedělo moc pohodlně a k tomu jsem začal pociťovat slabost v nohou, ale jel jsem dál. Na hranicích města Upper Hutt mi zbývalo asi jen 6 km. Bohužel přišel defekt. 6 km je na dotlačení moc, rozhodl jsem se tedy vyměnit duši a v pohodě pokračoval až jsem dojel skoro k Jozefovi a k Barboře. Celá oblast přes kterou jsem měl přijet byla uzavřená pro auta kvůli slavnosti Santa's March, ale na kole jsem si mohl prohlížet všechny ty mažoretky, alegorický vozy a muscle cars naprosto bez problému projížděje se mezi nimi.
Takže jsem asi po 2,5 hodinách dojel až do cíle a byl pěkně upečenej ze slunka a unavenej z cesty. Dostal jsem fajn oběd, dali jsme pivka (Mac's Sassy Red, Steinlager) a rozhodli se jet na pláž se vyvalit. Byly tak 3 hodiny odpoledne a Slunce bylo ještě vysoko. Sedli jsme do skvěle renovovaného Fordu Laser 1.8i, nad kterým strávili obadva celý den a možná i víc. Je to na něm opravdu poznat ;o) Jeli jsme po #2 zpět k Welli a odbočili na Poriruu. V Porirua na pláži bylo poměrně větrno a tak jsme popojeli dál na sever až do Pukerua Bay.
Pláž byla náramná, lidí bylo poskrovnu a vánek skoro neznatelný naprosto nechladil pražící sluneční svit. Zkoušeli jsme se uchladit pivkem, ale nakonec jsme se museli jít do moře vykoupat a bylo to zatraceně dobrý osvěžení. Koupal jsem se tuto sezonu poprvé a shodou okolnosti skoro ve stejný den jako loni se Sojkou a s Nicem na Makara Beach. Cestou zpátky jsme vyzvedli ňjáky pivka (Monteith's Original, Monteith's Kelt) a olivy a pečivo a jeli domů. Doma už domácí (jméno mi fakt vypadlo) začala chystat jídlo, takže jsme dorazili včas. Než jsme začli s bbq museli jsme rozjet pivka a dát si kořaličku, abychom rozproudili hlad.
Na jídlo toho bylo fakt hodně, ale jasně se ukázalo, že je prostě nesmysl kupovat marinovaný stejky, ale je naprosto nutný si je namarinovat vlastními silami. Jak Jozefovi a Barbořiny tak i moje stejky byly mnohem lepší než ty od domácí, která je lenivě koupila v supermarketu. Z našich úplně dýchala ta láska, se kterou jsme je vybírali, připravovali a vmasírovávali do nich koření v tajných poměrech léta předávaných z generace na generaci. Koupený kusy byly naprosto hnusný, naložený v něčem k poblití sladkým a plný kostí a k tomu se navíc připalovali jako o závod, asi karameloval med nebo já nevím. Dokázali jsme se přes to však přenést pomocí výborného slovenského calvadosu, který byl servírován podchlazený. Domácí po pár flaškách šampusu přešla na Fernet. Mazec. Skončili jsme naprosto nabouchaní asi tak v jednu v noci.
Spal jsem asi do jedenácti a probudil se do sluncem prozářeného dopoledne. Bylo fakt parno a mne čekala cesta zpět. Dostal jsem výbornou snídani a chvíli jsme plkali v baráku snad aby se vzduch trochu zchladil, což ovšem ukázalo se býti v nedohlednu a já musel sednout na kolo a jet. Měl jsem jen $7,50, což je na vlak z Upper Huttu do Welli málo a tak jsem jel na kole.
Bylo fakt vedro. Jel sem po highwayi, protože povrch byl asi tak milionkrát lepší než ve městě a některé tělesné partie to prostě potřebovaly. Cesta vedla z velice mírného kopce a tak kolo jelo skoro samo. Singlespeed mám s poměrně lehkým převodem (do kopce pro změnu těžkým) a tak jsem si často připadal spíš jako na spinningu než na normálním výšlapu. Dojel jsem až do Petone, kde jsem už mohl sednout na vlak a nechat se odvézt domů. Naštěstí jsem svou hrst dolarů utratil za muesli tyčinky a pití a jel dál na kole. Cesta totiž vedla po příjemné, rovné a prázdné cyklostezce a i v tom parnu příjemně ubíhala. Škoda, že jsem ji nevyužil cestou do Upper Huttu.
Domů jsem ale stejně dojel pěkně zničen. Pozitivní je, že jsem měl během těch skoro 80 km jen jeden defekt. K tomu musím přičíst koupání v moři a výbornej večírek a vyjde mi opravdu parádní víkend.
V sobotu ráno jsem se chvatně chystal a ještě jsem u toho dražil foťák na TradeMe, který mi už fakt moc chybí a navíc máme plnej mražák filmů. Aukci jsem vyhrál a vydal se na cestu. Sluníčko na Wellington nezvykle pražilo, vítr ani moc nefoukal, takže léto už je nejspíš neodvratně tu. Bohužel po sjetí kopce jsem se musel vrátit pro povinnou helmu, ale pak už jsem jel. Cesta začala v klidu, trochu jsem se motal kolem terminálu trajektů, ale povedlo se mi vymotat a dostat se na výpadovku pro cyklisty (auta jezdí po motorway). V tu chvíli jsem si vzpomněl, že nemám ani peněženku ani hruškovici. Jsem fakt hlava děravá, ale vracet už se mi nechtělo a pokračoval jsem v pařáku dál na sever.
Cesta vede kolem wellingtonského zálivu do Petone po highway #2, která je naštěstí příjemně široká a cyklisti se tam nemusí tlačit úplně na krajnici. Singlespeed po asfaltu uháněl jako o život a šlapalo se mi docela příjemně. V Petone jsem přejel most a dál pokračoval ulicemi města, které plynule přechází do Lower Huttu. Jak jsou kiwáci všichni hrozný násosky tak jim je taky jedno, kam pak tu flašku od piva odhodí a cyklista pak musí kličkovat, aby nepíchl. Všude ve městech je taky hodně nepříjemně drsný povrch a tenký gumy nerovnosti moc netlačí, takže se holt projeví jinde, no.
Z Lower Hutt vede dál stezka kolem silnice a, jak už jsem psal, stoupá mírně do kopce kolem řeky. V té době už se mi nesedělo moc pohodlně a k tomu jsem začal pociťovat slabost v nohou, ale jel jsem dál. Na hranicích města Upper Hutt mi zbývalo asi jen 6 km. Bohužel přišel defekt. 6 km je na dotlačení moc, rozhodl jsem se tedy vyměnit duši a v pohodě pokračoval až jsem dojel skoro k Jozefovi a k Barboře. Celá oblast přes kterou jsem měl přijet byla uzavřená pro auta kvůli slavnosti Santa's March, ale na kole jsem si mohl prohlížet všechny ty mažoretky, alegorický vozy a muscle cars naprosto bez problému projížděje se mezi nimi.
Takže jsem asi po 2,5 hodinách dojel až do cíle a byl pěkně upečenej ze slunka a unavenej z cesty. Dostal jsem fajn oběd, dali jsme pivka (Mac's Sassy Red, Steinlager) a rozhodli se jet na pláž se vyvalit. Byly tak 3 hodiny odpoledne a Slunce bylo ještě vysoko. Sedli jsme do skvěle renovovaného Fordu Laser 1.8i, nad kterým strávili obadva celý den a možná i víc. Je to na něm opravdu poznat ;o) Jeli jsme po #2 zpět k Welli a odbočili na Poriruu. V Porirua na pláži bylo poměrně větrno a tak jsme popojeli dál na sever až do Pukerua Bay.
Pláž byla náramná, lidí bylo poskrovnu a vánek skoro neznatelný naprosto nechladil pražící sluneční svit. Zkoušeli jsme se uchladit pivkem, ale nakonec jsme se museli jít do moře vykoupat a bylo to zatraceně dobrý osvěžení. Koupal jsem se tuto sezonu poprvé a shodou okolnosti skoro ve stejný den jako loni se Sojkou a s Nicem na Makara Beach. Cestou zpátky jsme vyzvedli ňjáky pivka (Monteith's Original, Monteith's Kelt) a olivy a pečivo a jeli domů. Doma už domácí (jméno mi fakt vypadlo) začala chystat jídlo, takže jsme dorazili včas. Než jsme začli s bbq museli jsme rozjet pivka a dát si kořaličku, abychom rozproudili hlad.
Na jídlo toho bylo fakt hodně, ale jasně se ukázalo, že je prostě nesmysl kupovat marinovaný stejky, ale je naprosto nutný si je namarinovat vlastními silami. Jak Jozefovi a Barbořiny tak i moje stejky byly mnohem lepší než ty od domácí, která je lenivě koupila v supermarketu. Z našich úplně dýchala ta láska, se kterou jsme je vybírali, připravovali a vmasírovávali do nich koření v tajných poměrech léta předávaných z generace na generaci. Koupený kusy byly naprosto hnusný, naložený v něčem k poblití sladkým a plný kostí a k tomu se navíc připalovali jako o závod, asi karameloval med nebo já nevím. Dokázali jsme se přes to však přenést pomocí výborného slovenského calvadosu, který byl servírován podchlazený. Domácí po pár flaškách šampusu přešla na Fernet. Mazec. Skončili jsme naprosto nabouchaní asi tak v jednu v noci.
Spal jsem asi do jedenácti a probudil se do sluncem prozářeného dopoledne. Bylo fakt parno a mne čekala cesta zpět. Dostal jsem výbornou snídani a chvíli jsme plkali v baráku snad aby se vzduch trochu zchladil, což ovšem ukázalo se býti v nedohlednu a já musel sednout na kolo a jet. Měl jsem jen $7,50, což je na vlak z Upper Huttu do Welli málo a tak jsem jel na kole.
Bylo fakt vedro. Jel sem po highwayi, protože povrch byl asi tak milionkrát lepší než ve městě a některé tělesné partie to prostě potřebovaly. Cesta vedla z velice mírného kopce a tak kolo jelo skoro samo. Singlespeed mám s poměrně lehkým převodem (do kopce pro změnu těžkým) a tak jsem si často připadal spíš jako na spinningu než na normálním výšlapu. Dojel jsem až do Petone, kde jsem už mohl sednout na vlak a nechat se odvézt domů. Naštěstí jsem svou hrst dolarů utratil za muesli tyčinky a pití a jel dál na kole. Cesta totiž vedla po příjemné, rovné a prázdné cyklostezce a i v tom parnu příjemně ubíhala. Škoda, že jsem ji nevyužil cestou do Upper Huttu.
Domů jsem ale stejně dojel pěkně zničen. Pozitivní je, že jsem měl během těch skoro 80 km jen jeden defekt. K tomu musím přičíst koupání v moři a výbornej večírek a vyjde mi opravdu parádní víkend.
středa 3. prosince 2008
Carbon Footprint
Na internetu jsem narazil na Carbon Footprint Calculator. Stránka s možností spočítat si, jak moc škodíme životnímu prostředí a jak moc přispíváme ke globálnímu oteplení. Vzhledem k mé nedávné návštěvě Evropy jsem se dostal hodně nad průměr Nového Zélandu právě díky dvěma letům. Alibisticky musím napsat, že bez zmíněného výletu by to bylo v pohodě, takhle jsem se dostal na ohromných 5.91 tuny emisí CO2 za poslední necelý půlrok. Nevím přesně údaj o mnou spotřebovaném proudu, ale ten by s výsledkem příliš nezamával.
středa 29. října 2008
Víkend v Kaikouře
V pondělí 27. 11. 2008 měli na Zélandu volno, slaví totiž „Svátek práce“ tedy Labour day. Rob se dohodl s lidma, který zná z Rotorui, na setkání v Kaikouře, kam jeli kvůli pozorování velryb. Já se k němu s chutí přidal.
Rob chtěl původně vyrazit už v pátek večer trajektem do Pictonu a ještě dojet skoro 160 km do Kaikoury a přespat v hostelu. To jsem zavrhl s tím, že to z práce nedám a že přespíme doma a ušetříme za hostel. Naštěstí ještě byly lístky na brzký ranní trajekt a mohli jsme být v cíli poměrně brzy. Aspoň jsme v to doufali.
Předpověď počasí neslibovala bohužel nijak krásný víkend. Ale prakticky cokoliv je lepší než další víkend ve Wellingtonu. Ráno v sobotu ještě ve Welli pršelo a byla kosa a fičák, jak je tady ostatně naprosto pořád. Na trajektu jsem po kafíčku a pivku (latte a Sassy Red) už jenom spal v baru a probudil se až při zajíždění do Pictonského přistavu. Cestou na jih do Kaikoury sme se stavili pro zásobu pivisek v Blenheimském New Worldu (Mac's White, Heineken, Stella Artois) a pak už frčeli parádní silnicí po tichomořském pobřeží s výhledem na tyrkysově modrý pacifik. Naprosto úžasný.
Sice pořád pršelo a byla kosa, ale cesta příjemně ubíhala. Stavili jsme se vyfotit pár desítek tuleňů asi 30 km před Kaikourou v Ohau Seal colony a pak dojeli až do Kaikoury, kde jsme chytli cestou z New Worldu Jenny, Bonnie, Claire a Matthewa – Robovi kámoše. Všichni jsou z UK až na Bonnie, která je z Bermud. Vzali jsme jim tašky s nákupem, že jim je mrsknem do Dusky Lodge, kde jsme všichni spali a zmizeli jsme do města.
Kaikoura sama o sobě je dost díra, kde není nicmoc k vidění. Dobrá je přímořská promenáda a vyhlášený je poloostrov s hnízdištěm ptáků a s tulení kolonií. Žije z turistického ruchu, typicky whale watching, plavání s tuleněma a s delfínama, hospody, mořský kayaky a podobně. Maorská osada tu byla ještě před příchodem bílých osadníků, kteří odsud rozjeli velkej kšeft s velrybama.
Rob shání všude možně pro kamošku z Ameriky, která přijede v listopadu, stříhání ovcí. Je úplně posedlá ideou si stříhání vyzkoušet, takže jí nestačí klasický ukázky, ale značně neobvyklé a těžko objevitelné stříhaní turistama. Proto jsme zamířili do visitor’s centra se optat a tam jsme narazili na podivného mladíka, kterej nejspíš zrovna přiletěl z měsíce přímo do Kaikoury a měl v ruce seznam tracků, který chce za 2 měsíce na Zélandu dát a nic víc. Aspoň bych to takhle tipoval, protože furt opakoval, že nebude nosit moc věcí a jestli je na tom a tom několikadenním tracku obchod s potravinami, kde by si je mohl průběžně doplňovat. Mazec. Rob přiznal, že podle přízvuku to byl nejspíš bratr Američan. No nic.
Volali nám hladovějící kamarádi a tak jsme jeli zpět i s jídlem. Ubytovali jsme se v Dusky Lodge. Naprosto výborný velký pokoje s dřevěnýma postelema, spoustou společných prostor a obří hromadou videokazet se zásobou filmů tak na půlroční pobyt. Cena navíc velice dobrých 23 doláčů.
Po ubytování jsme vyrazili na výšlap na pláž a zevlovali jsme asi dvě hoďky. Narazili jsme na mrtvýho žraloka, ale měl asi jen půl metru, chudák. Jak ale nemá kosti a celkově je jinej, tak je jeho mršina podivně vláčná, rozpadá se jinak a vůbec je jiná než mršina rybí. Dorazili jsme velkým obloukem až zpátky do lodge a všichni až na mne naskákali do venkovní výřivky (neměl sem plavky).
Holky si přivezli z minulý štace poměrně slušnou zásobu tvrdýho alkoholu, kterej dostali od ňjákýho barmana či co. Plán byl teda jasnej. Venku pršelo a bylo potřeba se zahřát. Taky jsme dostali hlad a tak jsme se vydali v šíleným slejváku vedle do fish&chips, ale už měli bohužel zavřeno. Museli jsme dál do picérky, kde jsme objednali 3 pizzy. V „čekárně“ měli sadu her a já zjistil, že se v USA, na Bermudách a v Česku hraje dáma dost jinak. Na pravidlech jsme se nestihli shodnout, protože nám stydla pizza. Večírek pokračoval výborně až jsme skončili u Robovi záliby ve starých muzikálových hitech. Uff.
Ráno asi v devět sem se vykopal z betle a po snídani jsme s Jenny, Bonnie a s Robem vyrazili na skok omrknout seal colony než se přiblíží čas pozorování velryb, který si objednali den předem. Ještě jsme chteli projít vápencové jeskyně, ale nestihli jsme čas prohlídky a museli jsme se už vrátit. Po návratu do lodge bohužel vyšlo najevo, že dneska velryby k vidění nejsou a tak si bandička přeobjednala výpravu na pondělní brzké ráno a vyrazili jsme zpátky do jeskyně. Nahrnul se do ní ovšem spolek milovníku historických funkčních amerických bouráku a všechny zbylé prohlídky byly vyprodány. Bouráky na parkovišti byly ovšem naprosto ukrutný. Starý Fordy, Chevrolety, Chryslery a podobná nenažraná havěť vyleštěná do maximálního lesku. My jsme ale chtěli přírodu ;o)
Vrátili jsme se na poloostrov s tulení kolonií. Byl zrovna vrcholící příliv a všechna normálně přístupná místa byla pod vodou. Okružní trasa asi na 3 hodiny nebyla možná ale vyrazili jsme. Počasí bylo dost šílený: chcalo, fučelo a byla kosa. Semtam nechcalo tak moc, takže bylo vlastně docela hezky. Vyrazili jsme. Cesta vede po vysokém útesu nad kamenitými plážemi, o které se drtí mohutné vlny ledově chladného tyrkysového pacifiku. Kolem se prohání tuny racků a ptáků, ve vodě se líně válí smradlaví tuleni a semtam zahlídnete splašeného turistu. Jako třeba nás.
Na několika místech je možný sestoupit z útesu dolů na pláž. Jednoho takového místa jsme využili. Bylo to asi v půlce cesty jedním směrem (cesta zpět vede právě po pláži a kolem útesů, proto je nutný odliv) a kvůli počasí jsme se museli rozdělit. Blaire a Jenny nesnášeli nápory větru a deště a rozhodli se vrátit. Zbytek se vydal dolů na parádní maličký bílý poloostrov z vápencových skal a kamenů na němž se tyčila vysoká vápencová homole, na kterou se dalo poměrně snadno vylézt i když byla po deštích sakra kluzká. Z homole jsem pak přeběhl na konec poloostrova, kde se Rob kamarádil s kvantama racků. Bylo to úžasný chodit mezi něma a nechat si od nich nadávat, navíc masivně srali ze vzduchu a člověk jen tak tak uhýbal projektilům. Udělali jsme pár fotek a jali se vydat na cestu po pláži zpět doufaje, že příliv ustoupil dost na to, abychom došli až k autu. Starej fotograf s dlouhým sklem nám s Robem ještě stihl vynadat poskakujíc a ukazujíc na ceduli se zákazem vstupu na místa, kde hnízdí ptáci. Ani jeden z nás si té cedule předtím nevšiml, fakt ne, přísahám!
Cesta zpátky byla v pohodě dokud jsme nedošli na konec pláže k útesům, do kterých se náležitě opíral divoký příboj a přílivová vlna se v bohaté bílé pěně tříštila o skaliska. Auto bylo asi 500 m daleko. Byla to nakonec dobrá prolízačka, kdy sme museli dávat bacha na kluzkém vápenci, aby nás vlna nesmetla. V jednom místě jsme pak došli k tuleňovi, kterého bychom měli obejít ve vzdálenosti 10 m, plavat se nikomu nechtělo, takže jsme ten den porušili druhý zákaz. Tuleň spokojeně spal a neprobudily ho ani naše kroky kolem jeho čumáku, takže pohoda.
K autu jsme došli lehce ošplíchaní. Nabízel se návrat do lodge a nebo jsme mohli zajet omrknout vodopád, který je u Ohau seal colony severně od Kaikoury. Naštěstí jsme se rozhodli pro vodopád. Je schovanej jen asi 10 minut šlapání lesem od parkoviště na pláži. Jakmile jsme k němu ovšem došli, naskytl se nám úžasný obrázek 3 malých tuleňů prohánějících se v bazénku pod vodopádem, což nikdo z nás nečekal. Našli jsme pak ještě v okolí další 3 líný tulení kusy. Mladí v bazénku byli příjemně přítulní a nechali se v pohodě fotit a kdybychom měli ryby, tak určitě i krmit. Žádný neměl víc než metr délky. Fér.
Večer sme pak nacpali pupky mexickejma tortilama a jali se opět popíjet. Ja sem doplnil zásoby pivisek (Mac's Sassy Red), zatímco se ostatní valeli ve výřivce. Večírek skončil už asi v jednu, protože brzo ráno měli ostatní zmizet na pozorování velryb, které si přeobjednali.
Ráno šici zmizli a já se mohl v klidu dospat a sbalit. Pak sem se najedl a spal sem na gauči. Z pozorování se Rob vrátil dost pozdě, někdy před dvanáctou a tak jsme museli chvátat, abychom stihli trajekt ve dvě, který jel z Pictonu asi 160 km daleko. Naštěstí jsme ho chytli a mohli se nechat převézt do Welli. Trochu škoda byla, že v neděli bylo naprosto úžasný počasí, jasno, sucho, mírný vánek. Ráno jsem pozoroval okolní hory pokryté sněhem a měl jsem velkou chuť si na některou vylézt. Bohužel musím chodit do práce.
Rob chtěl původně vyrazit už v pátek večer trajektem do Pictonu a ještě dojet skoro 160 km do Kaikoury a přespat v hostelu. To jsem zavrhl s tím, že to z práce nedám a že přespíme doma a ušetříme za hostel. Naštěstí ještě byly lístky na brzký ranní trajekt a mohli jsme být v cíli poměrně brzy. Aspoň jsme v to doufali.
Předpověď počasí neslibovala bohužel nijak krásný víkend. Ale prakticky cokoliv je lepší než další víkend ve Wellingtonu. Ráno v sobotu ještě ve Welli pršelo a byla kosa a fičák, jak je tady ostatně naprosto pořád. Na trajektu jsem po kafíčku a pivku (latte a Sassy Red) už jenom spal v baru a probudil se až při zajíždění do Pictonského přistavu. Cestou na jih do Kaikoury sme se stavili pro zásobu pivisek v Blenheimském New Worldu (Mac's White, Heineken, Stella Artois) a pak už frčeli parádní silnicí po tichomořském pobřeží s výhledem na tyrkysově modrý pacifik. Naprosto úžasný.
Sice pořád pršelo a byla kosa, ale cesta příjemně ubíhala. Stavili jsme se vyfotit pár desítek tuleňů asi 30 km před Kaikourou v Ohau Seal colony a pak dojeli až do Kaikoury, kde jsme chytli cestou z New Worldu Jenny, Bonnie, Claire a Matthewa – Robovi kámoše. Všichni jsou z UK až na Bonnie, která je z Bermud. Vzali jsme jim tašky s nákupem, že jim je mrsknem do Dusky Lodge, kde jsme všichni spali a zmizeli jsme do města.
Kaikoura sama o sobě je dost díra, kde není nicmoc k vidění. Dobrá je přímořská promenáda a vyhlášený je poloostrov s hnízdištěm ptáků a s tulení kolonií. Žije z turistického ruchu, typicky whale watching, plavání s tuleněma a s delfínama, hospody, mořský kayaky a podobně. Maorská osada tu byla ještě před příchodem bílých osadníků, kteří odsud rozjeli velkej kšeft s velrybama.
Rob shání všude možně pro kamošku z Ameriky, která přijede v listopadu, stříhání ovcí. Je úplně posedlá ideou si stříhání vyzkoušet, takže jí nestačí klasický ukázky, ale značně neobvyklé a těžko objevitelné stříhaní turistama. Proto jsme zamířili do visitor’s centra se optat a tam jsme narazili na podivného mladíka, kterej nejspíš zrovna přiletěl z měsíce přímo do Kaikoury a měl v ruce seznam tracků, který chce za 2 měsíce na Zélandu dát a nic víc. Aspoň bych to takhle tipoval, protože furt opakoval, že nebude nosit moc věcí a jestli je na tom a tom několikadenním tracku obchod s potravinami, kde by si je mohl průběžně doplňovat. Mazec. Rob přiznal, že podle přízvuku to byl nejspíš bratr Američan. No nic.
Volali nám hladovějící kamarádi a tak jsme jeli zpět i s jídlem. Ubytovali jsme se v Dusky Lodge. Naprosto výborný velký pokoje s dřevěnýma postelema, spoustou společných prostor a obří hromadou videokazet se zásobou filmů tak na půlroční pobyt. Cena navíc velice dobrých 23 doláčů.
Po ubytování jsme vyrazili na výšlap na pláž a zevlovali jsme asi dvě hoďky. Narazili jsme na mrtvýho žraloka, ale měl asi jen půl metru, chudák. Jak ale nemá kosti a celkově je jinej, tak je jeho mršina podivně vláčná, rozpadá se jinak a vůbec je jiná než mršina rybí. Dorazili jsme velkým obloukem až zpátky do lodge a všichni až na mne naskákali do venkovní výřivky (neměl sem plavky).
Holky si přivezli z minulý štace poměrně slušnou zásobu tvrdýho alkoholu, kterej dostali od ňjákýho barmana či co. Plán byl teda jasnej. Venku pršelo a bylo potřeba se zahřát. Taky jsme dostali hlad a tak jsme se vydali v šíleným slejváku vedle do fish&chips, ale už měli bohužel zavřeno. Museli jsme dál do picérky, kde jsme objednali 3 pizzy. V „čekárně“ měli sadu her a já zjistil, že se v USA, na Bermudách a v Česku hraje dáma dost jinak. Na pravidlech jsme se nestihli shodnout, protože nám stydla pizza. Večírek pokračoval výborně až jsme skončili u Robovi záliby ve starých muzikálových hitech. Uff.
Ráno asi v devět sem se vykopal z betle a po snídani jsme s Jenny, Bonnie a s Robem vyrazili na skok omrknout seal colony než se přiblíží čas pozorování velryb, který si objednali den předem. Ještě jsme chteli projít vápencové jeskyně, ale nestihli jsme čas prohlídky a museli jsme se už vrátit. Po návratu do lodge bohužel vyšlo najevo, že dneska velryby k vidění nejsou a tak si bandička přeobjednala výpravu na pondělní brzké ráno a vyrazili jsme zpátky do jeskyně. Nahrnul se do ní ovšem spolek milovníku historických funkčních amerických bouráku a všechny zbylé prohlídky byly vyprodány. Bouráky na parkovišti byly ovšem naprosto ukrutný. Starý Fordy, Chevrolety, Chryslery a podobná nenažraná havěť vyleštěná do maximálního lesku. My jsme ale chtěli přírodu ;o)
Vrátili jsme se na poloostrov s tulení kolonií. Byl zrovna vrcholící příliv a všechna normálně přístupná místa byla pod vodou. Okružní trasa asi na 3 hodiny nebyla možná ale vyrazili jsme. Počasí bylo dost šílený: chcalo, fučelo a byla kosa. Semtam nechcalo tak moc, takže bylo vlastně docela hezky. Vyrazili jsme. Cesta vede po vysokém útesu nad kamenitými plážemi, o které se drtí mohutné vlny ledově chladného tyrkysového pacifiku. Kolem se prohání tuny racků a ptáků, ve vodě se líně válí smradlaví tuleni a semtam zahlídnete splašeného turistu. Jako třeba nás.
Na několika místech je možný sestoupit z útesu dolů na pláž. Jednoho takového místa jsme využili. Bylo to asi v půlce cesty jedním směrem (cesta zpět vede právě po pláži a kolem útesů, proto je nutný odliv) a kvůli počasí jsme se museli rozdělit. Blaire a Jenny nesnášeli nápory větru a deště a rozhodli se vrátit. Zbytek se vydal dolů na parádní maličký bílý poloostrov z vápencových skal a kamenů na němž se tyčila vysoká vápencová homole, na kterou se dalo poměrně snadno vylézt i když byla po deštích sakra kluzká. Z homole jsem pak přeběhl na konec poloostrova, kde se Rob kamarádil s kvantama racků. Bylo to úžasný chodit mezi něma a nechat si od nich nadávat, navíc masivně srali ze vzduchu a člověk jen tak tak uhýbal projektilům. Udělali jsme pár fotek a jali se vydat na cestu po pláži zpět doufaje, že příliv ustoupil dost na to, abychom došli až k autu. Starej fotograf s dlouhým sklem nám s Robem ještě stihl vynadat poskakujíc a ukazujíc na ceduli se zákazem vstupu na místa, kde hnízdí ptáci. Ani jeden z nás si té cedule předtím nevšiml, fakt ne, přísahám!
Cesta zpátky byla v pohodě dokud jsme nedošli na konec pláže k útesům, do kterých se náležitě opíral divoký příboj a přílivová vlna se v bohaté bílé pěně tříštila o skaliska. Auto bylo asi 500 m daleko. Byla to nakonec dobrá prolízačka, kdy sme museli dávat bacha na kluzkém vápenci, aby nás vlna nesmetla. V jednom místě jsme pak došli k tuleňovi, kterého bychom měli obejít ve vzdálenosti 10 m, plavat se nikomu nechtělo, takže jsme ten den porušili druhý zákaz. Tuleň spokojeně spal a neprobudily ho ani naše kroky kolem jeho čumáku, takže pohoda.
K autu jsme došli lehce ošplíchaní. Nabízel se návrat do lodge a nebo jsme mohli zajet omrknout vodopád, který je u Ohau seal colony severně od Kaikoury. Naštěstí jsme se rozhodli pro vodopád. Je schovanej jen asi 10 minut šlapání lesem od parkoviště na pláži. Jakmile jsme k němu ovšem došli, naskytl se nám úžasný obrázek 3 malých tuleňů prohánějících se v bazénku pod vodopádem, což nikdo z nás nečekal. Našli jsme pak ještě v okolí další 3 líný tulení kusy. Mladí v bazénku byli příjemně přítulní a nechali se v pohodě fotit a kdybychom měli ryby, tak určitě i krmit. Žádný neměl víc než metr délky. Fér.
Večer sme pak nacpali pupky mexickejma tortilama a jali se opět popíjet. Ja sem doplnil zásoby pivisek (Mac's Sassy Red), zatímco se ostatní valeli ve výřivce. Večírek skončil už asi v jednu, protože brzo ráno měli ostatní zmizet na pozorování velryb, které si přeobjednali.
Ráno šici zmizli a já se mohl v klidu dospat a sbalit. Pak sem se najedl a spal sem na gauči. Z pozorování se Rob vrátil dost pozdě, někdy před dvanáctou a tak jsme museli chvátat, abychom stihli trajekt ve dvě, který jel z Pictonu asi 160 km daleko. Naštěstí jsme ho chytli a mohli se nechat převézt do Welli. Trochu škoda byla, že v neděli bylo naprosto úžasný počasí, jasno, sucho, mírný vánek. Ráno jsem pozoroval okolní hory pokryté sněhem a měl jsem velkou chuť si na některou vylézt. Bohužel musím chodit do práce.
úterý 7. října 2008
Poplašná zpráva
V srpnu roku 2004 řádila ve Wellingtonu a vůbec v jižní části Severního ostrova Nového Zélandu pořádná bouřka, která způsobila ve Wellingtonu velké škody na infrastruktuře. Sesunulo se několik ulic a domů, moře spláchlo pár silnic, bylo poškozeno letiště. Policie dokonce kvůli záplavám evakuovala některé oblasti (např. Riverside Drive South, Waiwhetu) a některé oblasti byly odříznuty. Více se můžete dozvědět třeba zde.
Teď proč o této události píšu nyní v roce 2008? Dnes nám tady ve Wellingtonu totiž taky pekelně foukalo, což není nic zvláštního, fouká tu pořád. Foukalo a pršelo půlku noci a ještě hodně dlouho dopoledne. V práci nám okna našeho "mrakodrapu" povážlivě vibrovala v rámech a nápory deště se hrnuly jeden za druhým, prostě peklo i na Wellington, ale před čtyřmi roky to bylo nejspíš ještě horší. No ale někdo si vzpomněl, že v roce 2004 vydal wellingtonský magistrát zprávu, ve které upozorňuje na nebezpečí a vyjmenovává poškozená a uzavřená místa. No a ten někdo pojedl k snídani vtipnou kaši a v počasí, které ráno panovalo, poslal zprávu znovu do oběhu.
Zpráva začína taknějak:
a pokračuje dlouhými seznamy. Na původní zprávu se můžete mrknout tady. Musím se přiznat, že jsem se taky "podíval", jestli mám po práci kam jít spát, ale protože bydlím na kopci, zjistil jsem, že je vše OK, dům nejspíš stojí a elektrika funguje.
To bylo v půl druhé po obědě. Za necelou hodinku zareagoval i magistrát a rozeslal vysvětlující zprávu uvádějící vše na pravou míru.
Musím přiznat, že mě to celé náramně pobavilo. Celý hoax si můžete vystopovat i na zpravodajských serverech ze Zélandu.
Prostě dobrej fór ... ;o)
Teď proč o této události píšu nyní v roce 2008? Dnes nám tady ve Wellingtonu totiž taky pekelně foukalo, což není nic zvláštního, fouká tu pořád. Foukalo a pršelo půlku noci a ještě hodně dlouho dopoledne. V práci nám okna našeho "mrakodrapu" povážlivě vibrovala v rámech a nápory deště se hrnuly jeden za druhým, prostě peklo i na Wellington, ale před čtyřmi roky to bylo nejspíš ještě horší. No ale někdo si vzpomněl, že v roce 2004 vydal wellingtonský magistrát zprávu, ve které upozorňuje na nebezpečí a vyjmenovává poškozená a uzavřená místa. No a ten někdo pojedl k snídani vtipnou kaši a v počasí, které ráno panovalo, poslal zprávu znovu do oběhu.
Zpráva začína taknějak:
Read this and see if you still have a home or can get home!!!
Subject: WELLINGTON WEATHER WARNINGS
a pokračuje dlouhými seznamy. Na původní zprávu se můžete mrknout tady. Musím se přiznat, že jsem se taky "podíval", jestli mám po práci kam jít spát, ale protože bydlím na kopci, zjistil jsem, že je vše OK, dům nejspíš stojí a elektrika funguje.
To bylo v půl druhé po obědě. Za necelou hodinku zareagoval i magistrát a rozeslal vysvětlující zprávu uvádějící vše na pravou míru.
NEWS RELEASE
1.30PM - 7 October 2008
Bogus storm-damage report - please ignore
A bogus storm-damage report is circulating today on email groups around Wellington - containing information from a storm in August 2004.
Advice from Wellington City Council is to ignore the email - a copy of which is attached below.
The email contains extensive lists of streets closed by slips around Wellington, reports of damage at Wellington Airport, details of extensive delays to trains and buses, school closures, and 'huge seas' blocking Moa Point Road.
The City Council has received a number of calls from people anxious about the emailed report - headed WELLINGTON WEATHER WARNINGS - however we stress that the information is entirely incorrect.
While there have been strong northerly winds in the Wellington region today, and heavy rain - none of the incidents on the email being circulated have occurred. They all occurred during a fierce southerly storm in August 2004.
The City Council will attempt to find out how and why the email was initially circulated - but in the meantime our advice is please ignore it.
For further details please contact:
Richard MacLean - Wellington City Council Communications, tel 04 801 3578 or 021 227 8180.
Musím přiznat, že mě to celé náramně pobavilo. Celý hoax si můžete vystopovat i na zpravodajských serverech ze Zélandu.
Prostě dobrej fór ... ;o)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
