Meet the Averages

Tak si v neděli dopoledne listuju včerejším vydáním The Dominion Post, což je místní plátek, který se snaží tvářit velice seriozně, ale příliš se mu to nedaří. No ale listuju si tak tímto plátkem a ve víkendové příloze jsem objevil výsledky průzkumu obyvatel, se kterými bych se s vámi teď s chutí podělil. Jednalo se o výzkum domácností a výsledkem je obraz průměrné domácnosti Nového Zélandu.
Veskrze je obraz následující: James (35) a Sarah (37), oba lehce obtloustlí, žijí v domku se třema ložnicema. Vzali se, předtím už nějakou chvíli spolu žili a pak, když bylo Sáře 28, zjistila, že jí tikají biologický hodiny. Ještě před svatbou se ovšem stihla narodit malá Emma. Emma i šestiletý Joshua se obyčejně do školy nechají vozit, oba sledují telinu několik hodin denně stejně jako jejich rodiče. Hodně oblíbený tu je pořad Sensing Murder. Chudák Joshua má lehčí astma, ale zvládá venčit čokla – labradora – Maxe, pokud ovšem nehraje hry na komplu nebo nekouká na DVD. Většinu rodinného příjmu NZ$68000 spolkne hypotéka a jídlo. Na kulturu se pak utratí víc ve Wellingtonu než v Aucklandu.

Vitální statistiky
Pan Průměrný má rád rugby a jeho kopačky jsou velikosti 10 (americká míra) zatímco slečna Průměrná má devítku (ne devítky, díkybohu). Oblečení má slečna Průměrná nejraději velikosti 10 nebo 12. Průměrná velikost podprsenky v poslední době nějakým zázrakem vzrostla z 12B na 14C. Průměrná výška je pak 163 cm, hmotnost 72 kilogramů a kolem pasu 85 cm (sic). Pan Průměrný má 176 cm, 85 kg a 95 cm kolem pasu. Košili pak nosí někde mezi 38 a 42 cm. Kratkozrakostí pak trpí, podle statistik řidičáků, celá čtvrtina obyvatel NZ. Na 100 ženských je jen 96 chlapů, takže je z čeho vybírat. Věkový medián je 36 let, ženy se standardně dožívají vyššího věku.

Co doma
Rodina Průměrných žije na Severním Ostrově, pravděpodobně v domku se třema ložnicema, který ve 33% domácností patří buď bance nebo prostě někomu jinýmu a naše rodinka jej má v nájmu. Před 15 lety to bylo jen 25 procent případů.
Skoro polovina starších 15 let je vdaná nebo ženatá, dalších 17% je rozvedených, rozejitých nebo ovdovělých. Na jednu stranu pak je 47% dětí narozeno nesezdanému páru, na stranu druhou pak stoupá množství bezdětných manželství. Ale jen 13% dětí pak žije v nesezdaném páru, takže se nakonec většinou poberou. Nejčastěji děti od Průměrných slyší na jména Jack, Joshua, Ella nebo Charlotte. Méně než polovina domácností má doma zvíře a když už, tak je to čokl – uslintaný labrador Max.

Peníze
V práci se na plný úvazek děla průměrně 38 hodin týdně (bez neplacených přesčasů :) Více než třetina pracujících pak pracuje mezi 41 a 80 hodinami týdně, uff. Samozřejmě je slečna Průměrná oškubávána průměrným platem NZ$21.94 narozdíl od chlapů, kteří dostávají NZ$24.99. Průměrná roční mzda je pak NZ$47000, ale celkový příjem rodiny je jen $68000. Nekonají se ovšem žádný luxusní dovolenky v Evropě apod., většina peněz zmizí, než se dostane ke spořícímu účtu. Týdenní útrata je NZ$956 z toho NZ$224 je na nájem nebo hypoteku, NZ$156 je na jídlo, NZ$136 je na dopravu. Nejvíc peněz za jídlo pak spolykají bananasy :) dokonce víc než mlíko a chleba. Pan Průměrný přecejen pracuje až 80 hodin týdně …

Zdraví
Čtyři z pěti zélanďanů zajdou k lékaři aspoň jednou do roka, median je pak dva. Ženy chodí obecně častěji, ale rozdíl se postupně smazává. Ženy pak v 10% případů zajdou kvůli antikoncepci. V Australii pak chodí lid k doktorovi průměrně pětkrát ročně (to Dominion Post zmiňuje jako důkaz hypochondrie rivalů Aussies :) Největší nemocnost je v oblastech Canterbury a Manukau. V prvním je dost kosa – je ve středu Jižáku a jsou tam hory. Druhý je pak spíš plný hypochondrů – přistěhovalecká čtvrt v Aucklandu.
Spravovaný chrup pak má polovina Kiwis. Není se čemu divit, jen půlka jich chodí pravidelně k zubaři a to hlavně ženy. Poslední detailní průzkum zubů byl v 70. letech (další bude koncem letošního roku), ale tehdy celá čtvrtina lidí neměla vůbec žádný svoje zuby a mezi 35 a 44 lety věku byl průměr 22 chybějících nebo opravovaných zubů. V roce 1988 to kleslo na 18.3 a to hlavně zubů s výplní.
Nespavostí trpí čtvrtina lidí mezi 20 a 60, u Maorů pak až 29 procent.

Píchačky
Podle firmy Durex má Kiwi sex průměrně 122 krát do roka (Aussies jen 106 krát). Spokojeno se svým sexem je ale jen 43 procent Kiwis. Místní jsou ovšem rekordmani v promiskuitě. Ženský mají průměrně 20,4 sexualních partnerů (celosvětově 7,3) a muži mají 16,8 (13,2) za život. Ztráta panenství průměrně mezi 17 a 18 rokem.

Zábava
Televize spolkne pro mne neuvěřitelných 173 minut času každý den. Na kabelovce Sky TV je asi 50 programů, z toho se dá denně koukat na 2 díly The Simpsons, což je hodina (včetně 4 bloků reklamy v každé epizodě). Pak 3 kanály s filmama, který se dost opakují, ale tak 3 dobrý filmy týdně člověk určitě najde. To mi vychází taknějak 70 minut denně (což nedávám ani zdaleka!).
Oblíbené jsou reality show Border Security (buzerace lidí, co přiletí na Zéland a mají ssebou svačinu), Animal Rescue a Medical Emergency. Dál pak Fair Go, zprávy One News (ala Nova), Sensing Murder, Coronation St.
Jen polovina lidí si pak denně aspoň 30 minut protahuje perka, nejlínější jsou ve Welli a v Aucklandu. Nejvíc cvičí na jihu, je tam holt kosa. Nejmíň pak cvičí holky mezi 15 a 24 lety – pouhých 47% na rozdíl od 63% chlapců. Osobně bych neřekl, že je to málo. V cz je to určitě horší.
Aspoň tři čtvrtiny Kiwi pak užije internetu alespoň jednou mesíčně. 43% pak provozuje sofistikovanější činnosti než jen broušení bulváru, ale například nakupují (pak roste obezita), nejčastějším artiklem jsou letenky, knihy a časopisy a boty s oblečením. Dvě třetiny uživatelů používa on-line bankovnictví a taknějak polovina má „virtual social life“ na Facebooku, Bebou, MySpaceu nebo na Old Friends. Já mam Facebook :) Co se týče konektivity, tak přrvládá ADSL, je tu i Wireless Broadband od mobilních operátorů. Nejhorší je ovšem všudypřítomný limit přenosu dat, který je neuvěřitelně nízko. Co si člověk užije s 1GB měsíčně? Na druhou stranu všechno se sem tahá pod mořem a asi to není nejlevnější.

Tak to je vše co vím z The Dominion Post. Odjinud jsem se dozvěděl, že pětina venkovanů vyzkoušela sex se zvířetem. No a ovcí už tady nemají ani 40 milionů. Taky mne dost překvapilo, že nezanedbatelné množství prodaných dobíjecích kuponů k předplaceným tarifům (jako u nás Twist), se nikdy nepoužije k dobití kreditu. Jak to bylo v cz bohužel netuším.

reCaptcha

Objevil jsem hotový nástroj na férovou Captchu ve formulářích. Férovu proto, že má jak vizuální tak i zvukovou podobu, čili neblokuje přístup hendikepovaným. Je mi jasný, že Čáslav o něčem podobným ví už leta, ale pro mne to je příjemná novinka. Navíc pomáhá v rozpoznávání textu starých naskenovaných knížek, na kterých OCRko selhává. Nabízí totiž 2 slova najednou, význam jednoho zná a druhý se, pokud uživatel známé slovo dobře rozpozná, dozví z výsledku. Nechá jej rozpoznat vícekrát, aby si bylo jisto a je to. Simple.
Adresa je http://recaptcha.net/. Pro každou doménu je potřeba si zaregistrovat klíč, který je následně použitelný i v poddoménách. Ja si zaregistroval doměnu nasiti.cz, budu to používat nejdřív na adrese booyone.nasiti.cz, ale můžu jakoukoliv *.nasiti.cz. Tak.
Pro reCaptchu už existuje i CPANovský modul pro perlovský CGI skripty, najdete jej zde. Balíček pro instalaci do debianu vytvoříte klasicky:
wget .....url..../Captcha-reCAPTCHA-0.92.tar.gz
tar xzf Captcha-reCAPTCHA-0.92.tar.gz
dh-make-perl Captcha-reCAPTCHA-0.92
cd Captcha-reCAPTCHA-0.92
debuild
cd ..
dpkg -i libcaptcha-recaptcha-perl_0.92-1_all.deb

no a zbytek najdete v dokumentaci...

Novozélandská jména

Tak si u sobotního oběda listuju včerejším vydáním The Dominion Post, což je místní plátek označující se za seriozní, ale je tak na úrovni naší MF Dnes nebo Lidovek. Každopádně je tu článek o malé devítileté holčičce, které rodiče dali jméno Talula Does The Hula From Hawaii. Ano!! Chudák Talula Does The Hula From Hawaii byla tak frustrovaná, že svoje jméno neříkala ani kamarádům. V současnosti se nějaký rodinný právník snaží o její převod do soudního opatrovnictví aby mohlo dojít ke změně jejího jména Talula Does The Hula From Hawaii.
V článku je pak možno najít spousty dalších příkladů naprosto ujetých jmen, kterými se rodiče rozhodli zruinovat svým dětem životy. Některé z nich není možné zaregistrovat, protože nesplňují podmínky místních zákonů, jsou to např. Adolf Hitler, The Right Honourable, Satan nebo 4real. Zbývá jich ale fakt spousta, které prošly: Spiral Cicada, Kaos, Cinderella Beauty Blossom, Number 16 Bus Shelter, Violence nebo dvojčata Benson a Hedges. Další špeky jsou třebas Fish and Chips, Masport, Yeah Detroit, Stallion, Twisty Poi, Keenan Got Lucy, Sex Fruit.
Co si já pamatuju, tak v Česku máme Sluneční Bouři (nebo Sluneční Záři?), což je proti sexy ovoci jen slabý odvar.

Výlet na Fiji V. - fotky

Daniny fotky z Fiji.

Výlet na Fiji IV. – Kim’s Place a návrat do Aucklandu

Na Flyeru jsme narazili na Finche. Chudák byl v bídném stavu. Svěřil se nám, že strádá a že mu chudákovi nedají nikde pořádně najíst. Mířil do resortu Coral View. Tento je hodně vyhlášený a hodně vychvalovaný. Hodně lidí z Flyeru tam mířilo. Finch tam měl být dva dny a pak se vracel zpět přes Beachcomber. Slíbili jsme mu, že na Beachcombru během jeho dvou dnů pobytu určitě hladovět nebude. Vystupovali jsme na stejném místě. Je to taková křižovatka uprostřed spousty různých resortů. Sjíždí se sem spousty člunů a odváží si svoje klienty. My mířili na Kim’s Place a to jako jediní. Jako jediným nám nepřijel člun, uff. No nacpali nás k jednomu trochu nespokojenýmu domorodci do člunu, že jede stejnak někam poblíž a že nás má někde vyhodit a my už zbytek dojdeme… Ještě s námi jela domorodá ženská, která jela taky kamsi ke Kimovi. No, popravdě sem byl v tuto chvíli fakt zvědav, kam dojedeme. Naštěstí nám po pláži šla naproti Kimova stará. Říkala, že jsme jediní hosté u nich a že už hezkých pár týdnů nikoho neměli a byla dost vyjevená, jak jsme se o nich domákli. Pochopitelně Bula Bula. Došli jsme na konec pláže, za ní pak už byla jen malá skaliska a konec poloostrova. Kim byl od pohledu budižkničemu, ale měl dost dětí, který makaly za něj. On pobíhal kolem s hráběma a uklízel spadaný listí (na Fiji spadaný listí!). Dostali jsme ovšem luxusní čistou burku s postelí zavěšenou na špagátech, takže jsme byli zvědaví, jak se nám bude takhle spát. Bylo fakt parno. Kim měl boudu z vlnitého plechu, stejného z jakého si obestavěl ajnclíky a sprchu. V boudě bydlel on s rodinou a měli v ní i kuchyň a jídelnu pro nás. Za boudou pak byla druhá, útulnější, s Kimovým taťkou – starým sedmdesátiletým Fijianem – a s Kimovou sestrou. Byla to vlastně taková hospoda a zároveň i prodejna cetek a výrobků Kimovy dcery, která šila sárongy a košile. Pak jsme dostali chutně připravené nudle k obědu a mohli jsme se věnovat sami sobě. Já byl zprvu trochu špatnej, ale Dáňa byla opravdu nadšená, že vlastně okusíme jakože život v pravé Fijirodině (včetně budižkničemovýho otce). Vlezli jsme do burky a oba jsme rychle usnuli.

Probudili sme se po pár hodinách a vydali se prozkoumat okolí. Chvíli jsme podél pobřeží mířili do vnitrozemí ostrova až jsme se odpojili a vlezli na cestičku džunglí. Vedla kolem několika klecí s prasaty a pravděpodobně by nás dovedla až někam do vesnice. Kdo ví. My to ale obrátili a došli jsme zpět prozkoumat nejbližší okolí Kimova místa. Na skaliskách jsme viděli malého černobíle pruhovaného hada. Zas nás ubezpečovali, že je v pohodě. Pak jsme lezli nahoru na kopec za naší burkou. Je tam spousta obydlí a postupně se zase dá dojít až do fijivesnice, kde je údajně i kostel pro celý okolí. Následně jsme se zase vrátili a dostali od staré paní Kimové večeři. Ňjáký dva druhy zeleniny a k nim masový placičky se silnou hnědou omáčkou, která chutnala jako vybornej hustej gulášek, takže jsem si náramně pochutnal. Pak jsme se přesunuli do vedlejšího domu a pár hodin prokecali s Kimovým otcem. Je to hodně věřící člověk a nijak moc toho nenacestoval. Byl ale třeba na Zélandu dělat hudebníka. Říkal, že tam byl asi před třiceti lety přes zimu a byla mu tam hrozná kosa. Nakonec jsme se s ním dohodli, že nás ráno Kim před snídaní vezme na rybářský výlet. Měl mu to sdělit a my měli být v šest ráno nastoupení.

V šest ráno druhého dne jsme samozřejmě byli nastoupení. Dokonce byl vzhůru i Kimův tatík, ale Kim ne. Navíc byl problém ho vykopat z postele, poněvadž celou noc profičel s kavou a byl unavenej. Postupně ale nakonec vylezl, sehnal z vedlejšího resortu benzín do lodi a asi půlhodinu po sedmé jsme vyjeli. Chytali jsme jen na jednoduchou pytlačku, ale šlo nám to docela dobře. Nachytal jsem asi 5 ryb a Kim asi tak 15. Brali jsme ovšem úplně cokoliv, jakákoliv velikost. Jako návnadu používal maso z krabů a pak jsme rozřezali na kousky nejmenší chycenou rybku. Divný teda bylo, že se nezabýval jejich zabíjením, ale nechal je ve člunu leknout a pak je kuchnul. No stress.

Vrátili jsme se, vyfotili si rybky, dostali jsme snídani a šli jsme s Dáňou pochopitelně šnorchlovat. Bohužel jsme nebyli nikde u útesů, ale jen u pláže. Viděli jsme přesto spousty ryb, hodně z nich bylo z rodiny těch, který jsme ráno pochytali ;-) Taky jsme viděli takovouto rybu, co má očiska jen na jedné straně hlavy, ale vypadá, jakože je má na obou (platýz?) a hlavně jsme zase viděli rejnoka tentokrát už hodně velkého. Vrátili jsme se k obědu, na který jsme si objednali ryby. Dostali jsme je nadívaný česnekem a byly výborný. Pěkně jsme je zblajzli a pak se vyvalili na pláž. Přiběhla tam odkudsi postarší černoška páchat hygienu dosti svérázným způsobem: podřepla do vody, umyla si kartáčkem smočeným v moři zuby a pak si vydrhla píču a zmizela. No mazec.

Byl čas přesunout se zase na Flyer. Tentokrát nás měl odvézt Kim, takže jsme se pomalu naskládali do člunu a vyrazili. Nijak jsme nespěchali a mohli pozorovat hejna létajících ryb, která před člunem mizela v dáli, čuměli jsme na dno mělké průzračné vody a sledovali párádní věci, který se tam všudemožně vyskytovali. Na Flyer se sjelo zase mimořádné množství lidí ve člunech a hodně jich samozřejmě zase člunama zmizelo do resortů. My jsme naskočili a protože byl nádherný slunný den a my měli asi 5 hodin plavby až do Denarau, usadili jsme se na prostřední vyhlídkové palubě, slunili se a utráceli poslední fijidolary za pivko, zmrzku a další dobroty. Cesta kolem všech známých míst nám zjitřila vzpomínky, taky jsme zase potkali pár starých známých (vč. Karolinie). V Denarau jsme naskočili na shuttle bus, který nás zadarmiko hodil až na letiště.

Trochu mne překvapili celníci, kteří mne nechtěli pustit zpět na Zéland. Měl jsem ssebou jen svůj pas s razítkem imigračního, který jsem považoval za dostatečný. Oni však chtěli vidět letenku ze Zélandu do Evropy, uff. Proč, kurva??? Nakonec jsem jim mailem z kiosku poslal elektronickou letenku Eva Air a mohl jsem se vrátit. Trochu nás to s Dáňou vystreslo. Chudák Dáňa to má se mnou nelehký. Ona byla samozřejmě na tuhle situaci připravena, protože si přečetla podmínky Working Holiday Visa, na rozdíl ode mne….

Let do Aucklandu byl v pohodě. Zase nebyly letušky, ale chlapi, holt Air New Zealand. K jídlu bylo buďto lahodné pečené kuřátko se salátem nebo hnusná mletá obalovaná ryba. V Akl jsme byli až po půlnoci, musel jsem zahodit veškerý biologický materiál, který jsem si z Fiji vezl jinak bych ho musel nechat za $30 nechat deaktivovat (?). Airbus do města ještě nejezdil, takže jsme zalehli na letišti pod naše sárongy od Kimovy dcery – já pod modrý, Dana pod červený – a spali až do rána. Pak jsme se vosprchli v letištní sprše, dali pár čajů, káviček a snídaní a dojeli do města zpátky do New Zealand Backapckers hostelu v Nixon Street.

Fiji výlet naprostá pecka a doporučuje 10 z deseti.

Výlet na Fiji III. – Korovou a Long Beach

Cestou člunem na flyer sme na kost promokli. Moře bylo maximálně rozbouřený a na Flyeru to bylo znát: rozdávali se pytlíky, lidi pobíhali po lodi kolebajíc se ze strany na stranu a posádka (s Karolinií) se na všechny pohodově usmívala a pomáhala jim zvracet spíš do moře než na loď. Na palubě byl náhodou i Finch a ještě větší náhodou jel zrovna taky do Korovou resortu jako my. Korovou je velikej resort, nechybí v něm (drahý) připojení k netu, bazén a spousta větších či menších burek. S Dáňou jsme jednu takovou dostali, měli jsme i vlastní koupelnu. Pak nám dali oběd, ale ten byl teda hodně slabej. Ovocná pizza a trochu salátu, fakt jsem byl zklamán a chudák Finch jakbysmet. Bylo vidět, že strádá s čímž se nám měl za pár dní osobně svěřit. Po obědě jsme se rozhodli sníst náš vlastní kokos. Nejsme ale takoví profíci jako Nessie, dostávali jsme se do něj aspoň půlhodinu, ale nakonec jsme uspěli. Dáňa zase zalehla, jako každý den, a já šel zkoumat, je-li někde něco k podniknutí. Kus od naší bury hráli domorodci beach, takže jsem přitáhl Dáňu a ničili jsme se s nimi až do večeře. Dáně to fakt šlo, přecejen léta tréninku a odříkání na ní něco zanechala.

Večeře byla naštěstí už zase plnohodnotná a nacpali jsme si břicha. Po ní byl obligátní program pro turisty jako limbo dancing a bula dancing. K tomu vyhrávala strašná muzika z nakřáplého repráku. Opravdu se to nedalo. Stáhli jsme se s Finchem, dvěma welšanama z Cardiffu a dvěma pohodovejma holanďanama Robem a Miriam ke karetnímu stolku a hrali až do zavíračky baru. Rob se následně ukázal být nadšeným fanouškem fotbalu, protože se rozhodl vstávat brzo ráno, aby mohl sledovat přenos z Eura na netu.

Druhý den ráno šla Dáňa s Finchem v sedm potrénovat kosti kickboxem, kterého jest Finch velkým nadšeným propagátorem a praktikem, já osobně jsem si radši přispal, abych se následně mohl na snídani přecpat ;-) Pak sme s Robem, Miriam, Finchem a pár dalšíma hráli beach. Miriam se naučila podle Dáni pokřikovat “Dobrý, Maro!”, což se mi moc líbilo. Vykoupali jsme se pak ještě v bazénku a vykecávali s fešnou peruánkou o Mikulášovi, Ježíškovi a cestování obecně. S Dáňou jsme pak ještě špiclovali snad největšího pavouka, kterýho jsem viděl mimo terarium. Měl vakovitý, citronově žlutý tělo asi tak jako velkej palec na noze. K tělu pak bylo připojeno 8 černých tenkých nechlupatých nohou. Celkově velkej asi jako veliká dlaň a houpal se v síti dolu ze stromu. Prej není nebezpečnej, ale moc bych tomu teda nedal. Každopádně jsme ho pak měli v Long Beach resortu v rožku naší burky ;o)

Na Yasawa flyeru už tolik nehoupalo. Potkali jsme na něm dva pražáky, kteří asi půl roku žili v Australii a studovali angličtinu a taky dost znechucení navštěvovali i nějaký počítačový kurzy. Nějak nám s Dáňou přišli, že bohužel nejsou moc spokojení se životem, k čemuž určitě nepřispělo ani to, že si spletli odlet letadla (AM vs PM) a museli přiletět na Fiji až o týden později jen asi na tři dny z původních desíti. Jeli jsme asi hodinu než nám katamarán zastavil v zátoce vedle naprosto fenomenálního Australského oplachtěného katamaranu. Byli jsme v našem resortu Long Beach.

Resortík byl na opravdu dlouhé pláži, byl ovšem hodně malý a hned vedle byla fijivesnice. Bylo v něm pár klasických burek a pak bouda sloužící jako jídelna a kuchyň. Dostali jsme s Dáňou burku (i s pavoukem). Záchodky tentokrát byli i se sprchama společný pro celej resort, ale v pohodě. Cestičky v džungli kokosových palem a dalších stromů byly úhledně vyzametané a všechen bordel byl na hranici pláže a lesa. Radost pohledět. Taky tam bylo pár skvělých koček, turistů nijak moc a povětšinou ani nijak zvlášť zajímavých. Pořád ještě trochu pršelo, tak jsme se s Dáňou vyvalili v burce a odpočívali. K obědu jsme pak dostali zase curry rýži se zeleninkou. Pomalu déšť ustávala a tak jsem opustil spící Dáňu a šel se projít po dlouhé pláži. Na ostrově jsou oplocené kokosové plantáže s dlouhými řadami vysokých štíhlých kokosových palem táhnoucích se až ke kopcům na obzoru. Plantáže od pláží odděluje vlastně jen řada křovin a plot. Po asi půl hodince jsem došel skoro až do vzdálenější vesnice, ale měli tam dost bordel a moc se mi ani nechtělo, takže jsem to stočil zpátky. Dorazil jsem zpět ve chvíli odpoledního čaje s buchtou.

Popíjeli jsme čaj a mezitím dorazila i dospaná Dáňa a hlavně Lenka s Martinem, které jsme potkali hned první den na Flyeru. Měli Long Beach už náležitě prozkoumán, vesničani už je vzali do rodiny, byli s nimi na spoustě výletů a udělali i pár průserů. Každopádně působili stále velmi nadšeným dojmem. Bylo fajn si s nima pokecat. Vesničani vytáhli pohublý děti a naskládali před ně korálky a cenovky, abychom podlehli a nakupovali za turistickou tvrdou měnu jejich cetky a tak projevili náš soucit s těmi nebohými dětmi, jejichž zjevná chudoba měla být do nebe volající. Dáňa pochopitelně neodolala a zakoupila se štědrým spropitným nějakou tu cetku, načež se Lenka přiznala, že má přesně tu samou už taky koupenou. Děcka si polonahé a bosé hrály opodál přičemž jedno z nich mělo olbřímí lví blonďatou hřívu. Na malém černouškovi to vypadá hodně exoticky. Prej je to pozůstatek nějakého námořníka a samotný děcko je po okolí vyhlášený natolik, že si pro jeho fotky jezdí turisté zdaleka. Pak jsme klábosili s ženou náčelníka a dozvěděli se něco o politické situaci Fiji, jenž je vedeno vojenskou juntou až do slibovaných voleb, který podle posledních zpráv jentak nebudou, což v té době ještě málokdo věděl. Tohle se na Fiji děje poměrně pravidelně už pěkných pár let. Náčelník sám je pak nějaký oblastní vůdce opozice a proto je i s rodinou uklizen na Long Beach. K večeři jsme dostali rýži s vaječným salátem. Po ní už byla venku tma a my jsme začali hrát v karty s jednim anglickým párečkem – Maiou a Ryanem. Klasicky jsme dávali shithead, kterej, jak už jsem psal, hrají z UK všichni. Po našem hraní jsme sledovali dvě nadšený francouzský karbanice hrajíci pokr (podle Casino Royale pravidel) o hromadu mušliček. No a šli sme se vyvalit do burky.

V neděli 15. června ráno si Dáňa šla zaběhat a potkala Lenku s Martinem mířící na nedělní bohoslužbu s domorodci kamsi na jiný ostrov. K snídaní jsme dostali porridge kaši a prokecali jsme ji zase s Ryanem a s Maiou. Sloužila tam domoroda slečinka děsivě podobná zpěvačce z bývalých Liquid Harmony. Jo a zapomněl jsem napsat, že tady měli všechny ženy vylitý místo mezi horníma jedničkami zlatem, takže měly fakt zářivý úsměvy ;o)

Venku bylo slunečno a vedro a nebylo zbytí – museli jsme do vody. Bohužel byl zrovna odliv a nebylo snadný najít si flek ke koupání. S Dáňou jsme se tak vydali opačným směrem než vedla dlouhá pláž a klopýtali jsme po skaliskách docela dlouhou štreku, protože jsem chtěl šnorchlit někde v dalším z korálových rájů. Dáňa prahla spíše po nějakým klidným pohodlným místečku ke slunění. Doškobrtali jsme se na malou plážičku uprostřed skalisek a Dáňa se rozhodla dál nejít a vyvalit se na ní. Ja tušil, že podmořský svět je ještě daleko a klopýtal jsme dál pobřežními skalisky za doprovodu ukrývajících se krabů asi další čtvtrhoďku než jsem usoudil, že mohu vodou dojít až k okraji útesu. Postupně jsem se prodíral až jsem se konečně mohl volně ponořit a plně se věnovat té podmořské nádheře. Je to fakt úžasný a maximálně to každýmu doporučuju. Dáňa pochopitelně nevydržela a vydala se mým směrem. Potkali jsme se zase zpátky u skalisek, neb jsem se jí vydal naproti. Kolem nás poklidně proplul barevný rejnok, nádhera. Pak jsme se škobrtali dál a viděli ještě asi metrového mořského hada, kterýmu jsme se teda raději obloukem vyhnuli.

Dojít zpět do resortu teda byla fuška a navíc po nás hned chtěli se nalodit na Flyer a frčet dál. Inu naskákali jsme do člunu a vydali se zátokou k místu setkání s Flyerem. Pozdravili jsme ještě šnorchlujícího Martina se šnorchlující Lenkou a musím uznat, že lituju, že nemám na ně žádný kontakt, poněvadž to byli příjemní společníci. Ve vodě pak kolem nás ještě profičel velký rejnok a pak už jsme naskočili na Yasawa Flyer.