Wellington Cup

Wellington Cup - asi hlavní rovinový dostih celé sezony a k tomu všemu hlavně obrovská společenská událost na dostihovém závodišti v Trenthamu v Upper Huttu. Přiznám se, že věechny dostihy sem nadšeně sledoval, fandil jak najmutej, ale nevsadil sem si a ani nevím kdo vyhrál. Wellington Cup vyhrála myslím Megatins (cenu předával ministerský předseda John Key). Každopádně sem se skvěle bavil. Ale postupně.
Tentokrát jsme měli možnost koupit za dvacet babek lístek a k němu za babek pět zpáteční lístek na vlak až na závody, takže jsme podpořili přírodu a koupili si lístek i s jízdenkou. Ráno v sobotu sme s Robem vyrazili naložení kompletní piknikovou výbavičkou (včetně židlí!) na vlak na desátou. Věděli sme, že budou čekovat, jestli nemáme alkohol a tak sme chtěli udělat šroubováka, protože vodka nesmrdí. Hned na nádraží bylo jasný, že bude na co koukat. Dostihy sou pro ženy možnost se vystavit v kloboucích a slibované horké počasí je svedlo k lehkým šatům. Prostě paráda. Spousta holek už ve vlaku. Cesta vlakem trvala asi třičtvrtě hodiny a v tom horku jsme prostě první litr šroubováka vypili jak nic. Druhej sme udělali silnější, aby nám chvíli vydržel. Dojeli sme k závodišti. Přijeli sme hodně brzo, takže sme nezažili fronty u vstupů způsobené hlavně kontrolou tašek. Paní si čuchla k naší vodce s džusem, trochu se zamračila a pak nám s úsměvem popřála pěkný den. A měla pravdu.
Vyvalili jsme se před hlavní tribunou v mírném svážku s dobrým výhledem na cílovou rovinku. Na Zélandu se nekrade, takže sme všechny věci nechali na místě, lapli foťáky a vyrazili obhlídnout terén. Ja sem noc předtím konečně došil futrálek na mojí TLRkovou Yashicu a odvážil sem se jí vzít i se stativem ssebou. Poflakovali sme se kolem dokola, fotili, dlabali a čekali na dostihy, který měli začít po dvanácté hodině. Všude byla spousta stánků s ruzným fastfoodem a pitím, vyhrávaly kapely. Celá oblast se postupně zaplňovala lidičkama mnohdy v dosti bizarním oblečení. Slečinky a paničky vystavovali na odiv fakt hodně, hlavně pérový klobouky ;o)
První dostih sme s Robem sjeli zpod střechy tribuny, kam za námi dorazili opoždění Jožko s Barborou. Samozřejmě si přitáhli kompletní piknikovou výbavu. Usádlili sme se na našem fleku, já vytáhl propašovaný zledovatělý pivko a slunili sme se. Jožko měl brčko zabalený ve speciálním papírku, který má údajně zamaskovat typický odérek. Musím říct, že speciální papírek vůbec nefungoval.
Vrchol návštěvnosti začínal asi ve dvě, kdy už byla všude hlava na hlavě, fronty na dámských toaletách dosahovaly olbřímých rozměru a skandování zpitého davu při každém dostihu se stávalo čímdál víc ekstatické. Atmosféra houstla, zásoby piv v chladích boxech se tenčily a přišel na řadu Wellington cup. Hlavní dostih s asi 23 koňmi na startu, takže slušný stádo splašených ušlechtilých salámů. Běžel se na 2400 m a koně před tribunou projely hned dvakrát. Strhující finiš, skandování, supr.
Po hlavním dostihu dostihový program pokračoval dál, ale lidi se postupně začali vytrácet. Přecejen už bylo kolem šesté hodiny. Já s Robem sem vypadl vlakem v sedm. Byl nacpanej k prasknutí a hlavně v něm byl děsnej hic. Asi sem si na slunku naočkoval nějakej úpal nebo co a cesta ve vlaku sebrala víc než hodinu. Než jsem v tom vedru dojel domů, bylo devět hodin a já vůbec neměl náladu na koncík, na kterej sme se dohodli s Jožkom a s Barborou, kteří se z UHuttu mezitím doštrachali do Welli do Mighty Mighty. Prostě to nešlo. Šel jsem spát...