Novoroční kempovací trip II.

Motueka byla jenom nějakých 50 km od místa party. Je to malé městečko na západě Golden Bay, které je výchozím bodem pro výpravy do Abel Tasman NP. Nás ovšem zajímal hlavně obchoďák, kde sme si dokoupili piva (Stella Artois a Heineken) a k nim led, aby se v chill binu pěkně uvelebila. Kempovací flek je kousek jižně od Motueky. Cestou jsme se ještě stavili u dvou kámošů našich průvodců. Týpci bydlí v baráku na kraji Motueky, mají parádní kočku (čtyřnohou) a v napohled zvenčí dosti neudržovaném domku mají zařízený moc pohodlný mládenecký doupě. Jo a taky pěstují kaktusy a to hodně kaktusů a nejspíš taky rádi loví, protože se po venku válelo dost vybělených lebek.
Naše kempovací místo je na poloostrově Kina, konkrétně tady a krom suchých záchodků je tam jen památník muže, který žil se stromy. Nevím moc o co jde, ale je vidět na jihozápadním konci louky. Postavili sme si stany a rozdělali oheň. Začali sme popíjet a ti tři dostali hlad, takže odfrčeli do Motueky. Já s Michalem sme snědli zase něco z našich kempovacích pochutin a museli sme si přesunout stan, protože vítr hnal nesnesitelný množství kouře rovnou do stanu. Pak dorazili Peter, Jessica a Link zpátky z Motueky s kvantem hranolků, rajčatovou omáčkou (trochu chudší kečup) a toastovým chlebem. Náramně jim tahle kombinace vyhovovala. Seděli sme u ohně a vykecávali o všem možným. Z Link vypadlo, že ve svých pětadvaceti už má za sebou dva a půl roku v krimu za dvě podpálení školy a vloupačku :o) Ale jinak v pohodě ženská. Šel sem docela brzo spát, neb sem byl dosti znaven ještě z párty a taky život v letním parnu mi moc nesedí.
Ráno foukal vítr z opačné strany, ale jinak bylo furt jasno a hrozivý vedro. Taknějak to k téhle oblasti patří. S Michaelem jsme se vzbudili o dost dřív, než se ze stanu vyklubala trojice kiwiků, takže sme dorazili skoro všechna pivka a ještě se u toho stihli i nasnídat. Ze zbylýho ledu sme si pak udělali náramný ledový kafe a bylo nám hej.
Chtěli jsme ovšem odstopovat zase o kus dál a tak sme se rozhodli rozloučit a vyrazit. Naštěstí nám nabídli, že nás hodí až na hlavní cestu do Nelsonu, která byla sice jen asi hodinku daleko, ale jak sem už psal, bylo vedro k zalknutí a s báglama by to nebylo moc fajn. Vyplivli nás u hospody a šli se najíst. My mezitím začali stopovat a ačkoliv jezdila kvanta aut, nechtěli stavět. Pak Michaela poznali jeho kámoši z Welli, kteří se vraceli ze severu s mohutným karavanem. Bohužel byli napráskaní až postřechu a nevešli sme se k nim. Za chvíli zastavili dva týpci, co jeli rodičovským autem na jih a popovezli nás asi dvacet kilometrů z celkových 40, který nám zbývali do Nelsonu. Další kus nás popovezl horolezec s OZ. Taktak sme se do jeho auta namačkali, protože ho měl jednak malý a druhak totálně naplněný vybavením od peřin na spaní až po mačky a cepíny k lezení. Hodil nás na křižovatku #6 a #60 v Richmondu. Jel na západ my na východ.
V Richmondu se z Michaela stal exhibicionistický metrosexuál. Pomalu polonahý zkoušel stopovat. Je pravda, že nám auta moc nechtěla stavět a byla dost nuda, takže sme se začínali nudit a tohle byla taková forma povyražení. Zastavila nám slečna z Christchurche (jj, na lidi z Chch byl tenhle víkend docela bohatej) s tím, že si myslela, že jsme (heterosexuální) páreček. Docela mne potěšilo, že já sem byl za chlapa a Michael za ženskou. Slečna se vyjádřila, že máme kliku, poněvadž dvěma týpkům by určitě nezastavila. No ale vzala nás. Nevěděli jsme popravdě, kam až chceme dojet. Původní plán bylo dojet do Pictonu a tam přespat v některém z hostelů a strávit neděli někde na výletě. Slečna jela někam do kempu v Nelsonu a hrozně ho vychvalovala, říkala největší kemp na jižní polokouli, hned u moře apod. Já teda nebyl z něčeho podobnýho úplně u vytržení, ale frikulínek Michael se přikláněl k možností strávit čas v podobném zařízení, tak sme se rozodli tam přenocovat.
Na Zélandu se tvrdší alkohol než víno prodává jen ve specializovaných obchodech a mají to dotažený tak daleko, že jsou tu drive-in liquer shopy. Zajedete autem skoro do lednice s pivama. Do něčeho podobnýho sme se nechali odvézt a dokoupili si pivka, tentokrát Steinlager Pure a Mac's Sassy Red. Pak sme se přesunuli do kempu, který je tady. Byl fakt naprosto šíleně velikej. Noc nás stála každýho patnáct babek, což není nijak moc. Dostali sme ale flek někde mezi chatkama s důchodcema. Je pravda, že kemp je sice mega, ale žádná supr místa tam stejnak nejsou. Aspoň sme neměli extrémně daleko na záchod a do kuchyně, kde byla lednička s pivem. V kempu je hafo různých klasických vymožeností a krom nich je tam třeba pojízdná picérka nebo pojízdná kavárna. Taky je tam "přírodní amfiteátr", ve kterém je program. Zachytili jsme zrovna karaoke a bylo to dost hrozný. My sme se náležitě vyblbli na šlapacích autíčkách, který půjčujou za pět babek. Měli jsme vychytanou tříkolku a teránní čtyřkolku. Po asi půl hodině sme byli náležitě vyčerpaní a mohli se plně věnovat ... pivkům.
V neděli ráno sme před sebou měli jediný úkol: dostat se včas na trajekt do Pictonu, ale ten jel až v deset večer, čili naprosto v pohodě. Pomalu sme se sbalili a dopili posledních pár lahváču a jali se stopovat na sever s tím, že dáme zastávku v Nelsonu. Zastavili nám dvě holky, který vezly vzadu asi tak půlroční dítě, ale zřejmě jim to vůbec nevadilo, nám teda taky ne, protože mladá nehlučně spala. Holky nás hodily do centra Nelsonu. Michael trpěl hlady a tak si v Burger Kingu dal rovnou tři burgery. Zrovna probíhal jazz festival a na ulicích různě vyhrávaly jazzový kapely, což bylo moc příjemný. Zasedli jsme do kavárny na pivko a zaposlouchali se do jazzových melodií.
Asi v jednu sme se přesunuli na hlavní tah z Nelsonu do Pictonu a stopovali jsme kousek od racecourse. Stopovali s náma dva týpci, chtěli taky do Pictonu. Měl jsem pocit, že taknějak snižují naše šance chytnout stopa. Ale v pohodě. Nakonec sme chytli mladýho borca z Dunedinu, kterej jel náhodou rovnou do Pictonu vyzvednout svojí kámošku z trajektu. Myslím, že to byl buzík. Měli jsme fúru času, takže nebylo kam spěchat. Jeli jsme fakt v pohodě a ještě cestou se vykoupali u Pelorus Bridge, kde je naprosto úžasný místo ke koupání v řece. Michael tam potkal dvě kámošky z Welli, který mířily na dovolenku na jih. Brian, tak se jmenoval náš řidič, měl vystudovanou keramiku na polytechnice, takže se s ním dalo pohodově vykládat o jeho řemesle. Poslouchali jsme elektro disko hity z let osmdesátých a cesta příjemně ubíhala.
Před pátou jsme dorazili do Pictonu a tak nám zbývalo dost času. Zasedli sme do příbřežního parku s nákladem lahůdek z tamního obchoďáku a pěkně se nadlábli. Pozorovali jsme víkendový ruch a bylo nám hej. Přitočily se k nám dvě němky a ukecanej Michael, protože je to původem Němec, s něma začal klábosit jako o život. Protože sem jim moc nerozuměl, prošel sem si tu díru Picton. Mají tam vystavenou devátou nejstarší dochovanou loď na světě. Je to spíš už jen značně ohlodaný trup, na délku asi 50 m, takže pořádnej macek. Pozoroval sem ruch v přístavu, ale jinak nic supr extra.
Trajekt jel v deset večer, byl totálně narvanej - tolik lidí jsem na něm ještě nezažil. Prakticky celou cestu sem ale prospal. Do Welli jsme dorazili v jednu ráno a Michaleova přítelkyně Truly nás vyzvedla a hodila mne až do Newtownu. Fajn.
No a to je konec.