Cape Palliser a Aorangi FP

Wellington day - další public holiday. Nejsem si úplně jist oč se jedná, ale pravděpodobně má každá oblast jeden den volna. Já bydlím ve Welli, takže jsem měl volno v pondělí 19. ledna. Děcka asi moc nadšená nebyla, neb mají někdy do půlky úunora letní prázdniny, ale my pracující jsme ... vyrazili z Wellingtonu co nejdál!
Bandička se tentokrát poskládala z Roba, Barbory, z Jožka a samozřejmě ze mne. Rob a já jsme vyrazili v pátek po šichtě do Upper Huttu za tými dvoma slovákmi. Měli jsme zásoby jídla, špiritusu a tak a udělali jsme si pohodový večírek pod hvězdami.
V sobotu jsme měli v plánu dokoupit poslední zbytky výbavy a jídla a vyrazit přes Featherston na Cape Palliser. Počasí bylo ukrutně přející, úplně letní. Akorát hodně fučelo. Cesta trvala pomalu dvě hodiny. Nečekal sem takový vedro. Prohlídli sme si kemp, kde sme chtěli přespat na neděli a jeli sme dál na jih. Cesta kolem pobřeží je v tomhle místě fakt skvělá, fotogenicka, rozervaná i klidná a v pařáku jaký panoval se všechno tetelí v horkým vzduchu nebo naopak ve větru, který fičí, bije příboj do skal nebo odplavuje pláže. Vizte jednu starší fotku. Projíždí se i po útesech, které rychle erodují do moře, takže je třeba cestu čas od času postavit znova, poněvadž ta stará je strhnuta do hlubin. Výborná je malá rybářská vesnička Ngawi, na jejíž pláži jsou povytahovány spousty větších i menších lodí a je na ní spousta pásových traktorů sloužících tomuto účelu (fotka, fotka). Dojeli sme s několika zastávkami u skal, abysme zjistili stav návnady v pobřežních vodách, až na konec silnice pod maják na Cape Palliser. Maják stojí nad mořem na skále ve výšce 78 m a samotný ma asi 15 m výšky. Podle mě nejlepší maják, co jsem na Zélandu zatím viděl.
Pak sme se rozhodli zkusit rybařit. Hodně foukalo a my měli ze skalisek nasbíraný jakýsi mušle, který by měli rybám chutnat. Ačkoliv pruty sme měli dost krátký, tak sme se rozhodli chytat jen z pláže. Vítr fučel od moře a nahazování žádná sranda, navíc příboj hnal hák zpátky na mělčinu a na pláž. Všude kolem se povalovali smradlaví přežraní tuleni a tak by bylo s podivem, kdybychom vůbec něco chytli. Nic sme nechytli. Akorát sme se dost času příjemně povalovali a piknikovali.
Vyrazili sme do kempu a cestou přes Ngawi sme si jen tak pro pořádek dali fish&chips. V kempíku sme byli dost pozdě, chvíli sme popíjeli houbu a pivka a pak šli spát. V noci začalo bohužel pršet a když ráno zazvonili budíky tak byl slejvák takňják v nejlepším a my všechno odložili a spali až do devíti, kdy přestalo. Ráno nakonec pohoda zataženo, žádný velký horko a ani moc nefučelo. Pořádně sme ani neměli jasno kam půjdeme a jestli projdeme celý crossing nebo dojdeme do hutu a v ponděli stejnou cestou zpět. Na tracku je pár šestimístných hutů a tak jsme se pro jistotu rozdělili o jeden stan, kdyby v hutu bylo plno a museli sme spát třeba venku.
Track začíná výstupem na vyhlídkovou plošinu na Pinnacles - přírodní útvar vzniklý erozí dešťovou vodou. Vznikají věže ze slepeného štěrku, nahoře mají většinou nějaký kámen nebo tvrdší kus - "deštník" - a jsou vysoký i 20 m. Možná víc. Pak se jde asi hodinu po cestě pro čtyřkolky a pěkně se stoupá nahoru. Časem se track zanoří do lesa a změní se v klasickou pěšinu. Bylo nám brzo jasný, že stan táhneme zbytečně. Nejenže sme nikoho nepotkali, ale i na tracku bylo jasně vidět, že ho skoro nikdo už pěkně dlouho nepoužil, protože byl zarostlej a neudržovanej. Jediný čerstvý stopy se vysvětlili u nejvyššího bodu (716 m.n.m.), kde jsme potkali páreček asi padesátníků, kteří ten den v jednom dni došli k prvnímu hutu a vraceli se zpátky.
Týpek říkal, že k prvnímu hutu to máme tak 45 minut, obzvlášť Barbora byla úplně nadšená, protože jinak zatím moc nadšená asi nebyla ;o) Chvíli sme šli relativně v pohodě a pak začali dosti strmě a značně nepohodlně a prudce klesat. Hotova sjezdovka. Po asi dvou hodinách, co sme potkali zmíněný párek, se nám podařilo dojít až do hutu. Barbora jasně deklarovala, že dál už jí nedostaneme a že čeká na vrtulník. Potřebovali sme se rozhodnout, přespíme-li a pak půjdeme druhý den zpátky s tím, že hned začneme šíleným výstupem. Druhá možnost byla sebrat síly a pokračovat do dalšího hutu s tím, že v něm přespíme a druhý den dojdeme na konec tracku. Problém byl kopec mezi námi a dalším hutem - stejně vysoký a stejně prudký a to celé nahoru a dolů. Vršek byl 500 m nad námi. Barbora se po svačině vzchopila a svolila s pokračováním. Naplnili sme flašky v řece a jali se stoupat. Byla to fakt fuška a začínalo docela fučet, takže semtam dost kosa. Rob si dal u hutu práska a šlapalo se mu neuvěřitelně lehce.
Nakonec sme k druhýmu hutu došli a ten byl naprosto skvělý. Mnohem lepší než první. Jmenuje se Pararaki Hut a je celý natřený na oranžovo, je v něm supr krb, 3 patrové postele, kuchyňský stůl, zopár židlí a někdo nám i nechal dost dřeva. Samozřejmě jsme v něm byli sami. Rozdělali jsme oheň, udělali si spoustu jídla a k tomu čaje a šroubováka (vitacit sme našli v prvním hutu). Zfičeli sme se a pohodově odpočívali poslouchajíce muziku z Robova iPodovýho soundsystémku. Naprosto skvělý večer ve vytopeným hutu.
Další den začal prudkým slejvákem, asi jen tak pro pořádek, aby všechna tráva a všechno listí bylo nepříjemně mokré. Track vedl jakjinak než do kopce. Zpočátku byl zase pekelně prudkej, ale naštěstí se to netáhlo zdaleka tak dlouho - postupně jsme nastoupali do 430 m.n. (asi 230m nad hutem) a pomalu začali klesat k poslednímu Kawakawa hutu. Cesta byla pohodlná, klesli jsme poměrně rychle k soutoku dvou potoků, nabrali vodu a údolím se v pohodě (ve srovnání s předchozími šílenostmi) protloukali do širšího ůdolí řeky kde stál hut. Byl na výborným místě, kousek od řeky na plošině kam pražilo slunko. Dali sme si pořádnou svačinu, já se vykoupal v řece a mezitím jsme zjistili, že k hutu vede lesní cesta pro auta vedoucí údolím řeky přímo k silnici. S ohledem na potřebu stopovat zpátky k autům a potřebě dostat se zpět do Welli v rozumnou dobu jsme se přiklonili jít po cestě, která vedla kamenitým korytem řeky. Bylo supr počasí, my se trchu zfičeli a pěkně se nám šlo. Narazili sme na pár farmiček, ovcí i lidí.
V jedné zatáčce sem najisto spatřil jeskyni nad řekou a vydal se k ní. Nebyla to jeskyně, ale hned u ní byla supr tůňka a nezbývalo jinak, než se pěkně zkoupat. Chvíli sme se ještě váleli na kamenech a sušili a pak sme vyrazili, abychom dorazili k silnici. Těsně před koncem sme došli k širšímu údolí plnýmu štěrku, řeka skoro zmizela, ale bylo nám jasný, že se semtam slušně rozvodní, poněvadž na levém břehu byli naskládaný kvanta zrezivělých vraků aut spláchnutých jednou z povodní. Mohlo jich tam být dobrých dvacet a zjevně se o ně pár let už nikdo nezajímal.
Došli sme na severojižní silnici na západě poloostrova. Hned u mostu nad řekou sme se svalili do rygolu a nechali stopovat Barboru. Zastavilo jí hnedka úplně první auto a poslali jsme Roba pro jeho Legacy. V pauze mezi čekáním nám ještě Barbora uklohnila nudlovou čínskou se sýrem a pak už přijel Rob, my se nskládali do auta a odfrčeli do kempu, kde sme se přeskládali a přebalili do našich dvou aut a vyrazili do Upper Huttu a do Wellingtonu.
Fer víkend, jencoje pravda. Jen bude asi problém dostat zase Barboru někam na trampovací výlet ;o)