Free mapy pro Garminy

Našel jsem prima sajtnu s aktualizovaným a přehledně udělaným seznamem free map pro GPS navigace od firmy Garmin:
http://fatbozz.towerofglass.net/v2/garmin-mapy/
Užívejte.

Spousta fotek

Je to zas dlouhá doba, co jsem zveřejnil nějakou tu fotku. Teď jsou Vánoce, takže jsem se dokopal nějaký galerky zase hodit na net, abyste se mohli mrknout.
Povětšinou jsou to resty z minulosti, filmy z konce loňského roku, kdy jsem dorazil na Zéland. Nejaktuálnější jsou fotky z října z výletu do Kaikoury, o kterém jsem psal tady.

Auckland (černobíle)

ve Wellingtonu se Sojkou

cestování s Broňou a Igorom

Cape Kidnappers v létě

Auckland v zimě

výlet do Kaikoury
 

Northern Circuit do Google Earth

Víkendový výlet do Tongariro NP, o kterém píšu zde, jsem trackoval Garminem, takže pokud máte zájem, můžete se mrknout, kudy jsme to vlastně šli. Tracky jsou nachystaný pro Google Earth a jsou rozdělený na dva dny přičemž hut, ve kterém jsme přespali, je na konci prvního dne (a na začátku druhého :o).
Takže první den a druhý den.

Tracking numbers

Nemůžu si pomoct, ale pokaždý mne tahle totalní blbina naprosto dostane. V GMailu se mi zjeví vedle zobrazení mailu, ve kterým je tracking number balíčku (od USPS) přímý odkaz na sledovací stránku a já se nemusím nikam pracně probojovávat. Stačí jen kliknout.
Uff, no a je to venku, prostě Boží. Dneska si du vyzvednout zas jeden.

Tongariro NP: The Northern Circuit

Náš kamarád Connor se po asi 8 měsících rozhodl na čas zase vrátit do Evropy, do rodného Irska. Jako poslední akci s ním sme vyrazili o víkendu do národního parku Tongariro se trochu projít.
Vyrazili sme v pátek po práci z "dab dab bý", jak se říká hostelu, ve kterým jsem poprvé Connora (ještě s Danhou) potkal někdy v květnu. Pátek odpo samozřejmě výpadovky nezejí prázdnotou a bylo to fakt hustý. Dojeli jsme asi do Waikanae a shodli se, že to už dál nejde a zapíchli vůz u obchoďáku, dokoupili zásoby (Mac's Sassy Red, Mac's White) a snědli vynikající Fish&Chips. Mezitím se setmělo, highway se uvolnila a my mohli klidněji pokračovat dál na sever. Potřebovali sme se držet #1, dojet až do Turangi, kde nás měla čekat Alison s Shaunem v jehož letním domě jsme se chystali přenocovat do soboty. Rob s Connorem sou ale hrozně ukecaní a já asi taky, takže sme minuli odbočku a dojeli až do Wanganui. Museli sme pak jet kolem řeky Wanganui a cesta se nám protáhla aspoň o sto kiláků po klikaté pomalé cestě.
V Turangi jsme pak zabloudili ještě jednou (ačkoliv sem to těm dvěma říkal, ale nevěřili mi), ale s Shaunem a s Alison sme se nakonec asi v jedenáct v noci potkali. Letní domek byl celkem fajn, ale o něm až jindy. Nastavili sme budíky na šestou, s čímž jsem nesouhlasil, ale budiž, vypili piva, oslavili Robovi narozeniny a zalehli.
Ráno v šest budíky sice zvonily, ale nevstával absolutně nikdo. V 8 ráno už mě to ale nebavilo a tak sem vstal a začal snídat a chystat se. Ostatní taky postupně vstali a asi po hodině sme vyrazili. Plán byl z Mangatepopo vyrazit přes Tongariro Crossing k Emerald Lakes, tam se rozejít s Alison a Shaunem, kteří mířili zpět, a dojít do jednoho ze dvou hutů ([hat], horská chatka) na trase Northern Circuit. Druhý den jsme už jen chtěli dokončit trasu skrz Tama Saddle do Waikatepopo village, kde měl Roba odvézt autobus k autu a on by nás pak snad vyzvedl.
Rob a Connor chtěli pokořit vrcholek Ngauruhoe, známá Hora Osudu z filmového Pána prstenů vysoká asi 2291 m a já, protože už jsem tam byl a podruhý se na tu hromadu štěrku nechtěl trmácet, sem se rozhodl pro Mt. Tongariro, která je nižší asi o 300 m.
Nakonec dopadlo vše jinak. Vstávali sme pozdě a než sme došli do Jižního kráteru pod Ngauruhoe bylo pro nás výhodnější jít severním okruhem do vzdálenějšího hutu, abychom si zkrátili druhý den. Plán sme pak ale podruhé změnili pod Tongarirem, který sme chtěli dát, ale to už nás opustila Ali s Shaunem, že pošlapou dál bez nás. Tongariro sme nakonec zkusili, ale vzdali - zatáhlo se a nebylo nic vidět a tak bylo zbytečný lézt na ten brdek. Zmatek.
Hurá k Emerald Lakes. Cesta pokračuje dál přes Red Crater do nejvyššího bodu celé trasy crossingu (1850 - 1900 m.n.m.) a pak dolů po hřebenu ze sypkého popela, ze kterého stoupá pára. Chvíli sme seděli ve vykopaných dírách, zahřívali si zadky a rozmrazovali zkřehlé ruce. Když už nám bylo fakt horko, sjeli jsme zbytek hřebene sopečným popelem až k jezerům. Obzvlášť ona jsou fakt nádherná a uprostřed sopečné pustiny naprosto neuvěřitelně vyzařují jasnými barvami. kolem byl navíc sníh (s nápisem 'SWEET ASS' z kamenů (dal nám zabrat)). Connor se zakecal s mladinkou angličankou a úplně sešel z cesty. Museli jsme po kolemjdoucích poslat zprávu, že zapomněl odbočit, ať se vrátí. Naštěstí jako správný Ir má naprosto zrzavou hlavu a není vůbec složitý ho přesně popsat.
Za chvíli se vrátil a mohli jsme pokračovat dál na východ severním okruhem.
Severní okruh jsem šel poprvé a jsem tomu rád. I oko nezkušeného snadno postřehne, že po odbočení z hlavní trasy se ztratí podstatná část lidí a trasu severního okruhu následuje sotva desetina všech turistů z přechodu. Pochod je plný naprosto úžasných výjevů, hned ze začátku pohled na neuvěřitelně rozlehlý kráter asi tak kilometr v průměru, který byl nejspíš několikrát zalitý lávou a její obrovské ztvrdlé kusy čouhající ze země jsou naprosto kulervoucí. Cesta skrz je cestou přes naprostou pustinu černošedého sopečného prachu smíchaného povětšinou s jakousi lehoučkou bílou vyvřelinou a pak dalšimi kusy hlavně červené lávy (něco jako pemza). Na konci téhle pustiny, asi hoďku hoďku a půl od Emerald Lakes, stojí první hut. Došli sme tam docela brzo a poměrně svěží (:), takže sme se rozhodli šlapat další 3 hodiny k následujícímu hutu.
Cesta dál vede přes hřbety sesuvů a lávových potoků. Hodně se stoupá a klesá a tak pořád nahoru a dolů, povrch je tvořen jemným světlým štěrkem a kamením, lávové siluety bohužel postupně vymizeli. Šlapání je poměrně příjemné, i když já už byl docela hotov vzhledem ke skutečnosti, že to byl po zimě můj první výšlap. Poslední z hřebenů, který nám ten den zbývalo překonat, je pak už pokryt lesem (beech forest), ve kterém je svěží vzduch a zpívají ptáci. Za ním pak je hut, kde sme spali.
V hutu klasika jídlo, pauza a tak. Potkali sme dvě američanky žijící na Zélandu - Cristine a ta druhá byla učitelka. Zahráli sme karty, popili vodky a Jacka Danielse a zalehli. Chudák Connor zapomněl spacák a tak asi fest vymrznul. Ja si dobře zchrupnul.
Druhý den nám zbývalo ujít poměrně málo a nepotřebovali sme se nikam honit. V pohodě sme se najedli a jako skoro poslední jsme vyrazili směrem přes Tama Saddle do Waikatepopo village. Krajina se naprosto změnila. S příchodem lesa se objevily rostliny. Nebyl to sice les, ale trávy a keře a mezi nimi pár řek. Trochu nepříjemné byly větší kameny po cestě a asi sem si někde kapku natáhl vnitřní šlachu levého kotníku, takže mi v noze semtam lehce škublo. Dohnali sme pár lidí z hutu a pak jsme dohnali u Tama Lakes i dvě američanky, kterým jsme u oběda nad Lower Tama Lake vnuknuli plán našeho odvozu k našemu autu a Connora až do Taupa, kde měl spát. Ochotně souhlasili, čímž nám značně usnadnili dopravu. Z Tama Saddle vede trasa přes několik malých hřebenů postupně dolů do vsi. Zabočili jsme ještě trasou kolem Taranaki Falls a po asi 4 hodinách včetně oběda došli až na parkoviště k autu.
Chvíli sme se cpali dovnitř, což se zdařilo, a holky nás odvezly k Robovu Subaru. Rozloučili sme se s Connorem i s devčaty a vyrazili na jih zatímco oni na sever. Cesta domů do Wellingtonu se zastávkou na večeři pak už byla jedna velká pohoda.
Tongarira mám už docela dost - byl jsem tam potřetí. Jediné, co mi zbývá, je vylézt na Mt. Ruapehu!

Víkend v Upper Huttu

Muselo to přijít. Potkal jsem ve Wellingtonu dva moc příjemný lidičky - Jozefa a Barboru a po několika "hospodách" jsme se dohodli, že mne pozvou na víkend k sobě do Upper Huttu, kde bydlí v domečku s jednou tlustou kočkou, jednou hubenou velkou kočkou a standardně tlustou kiwi dvojnohou "kočkou". V plánu bylo hlavně bbq a kořalička. Dohodli jsme se na víkendu šestýho sedmýho prosince nula nula osm. Já se rozhodl jet na kole celou cestu z Newtownu. Je to asi 40 kilometrů hodně po rovině a na konci velmi mírně do kopečka údolím řeky. Já ovšem na kole nemám přehazovačku a se singlespeedem jsem se tak pustil do náramnýho dobrodružství.

V sobotu ráno jsem se chvatně chystal a ještě jsem u toho dražil foťák na TradeMe, který mi už fakt moc chybí a navíc máme plnej mražák filmů. Aukci jsem vyhrál a vydal se na cestu. Sluníčko na Wellington nezvykle pražilo, vítr ani moc nefoukal, takže léto už je nejspíš neodvratně tu. Bohužel po sjetí kopce jsem se musel vrátit pro povinnou helmu, ale pak už jsem jel. Cesta začala v klidu, trochu jsem se motal kolem terminálu trajektů, ale povedlo se mi vymotat a dostat se na výpadovku pro cyklisty (auta jezdí po motorway). V tu chvíli jsem si vzpomněl, že nemám ani peněženku ani hruškovici. Jsem fakt hlava děravá, ale vracet už se mi nechtělo a pokračoval jsem v pařáku dál na sever.

Cesta vede kolem wellingtonského zálivu do Petone po highway #2, která je naštěstí příjemně široká a cyklisti se tam nemusí tlačit úplně na krajnici. Singlespeed po asfaltu uháněl jako o život a šlapalo se mi docela příjemně. V Petone jsem přejel most a dál pokračoval ulicemi města, které plynule přechází do Lower Huttu. Jak jsou kiwáci všichni hrozný násosky tak jim je taky jedno, kam pak tu flašku od piva odhodí a cyklista pak musí kličkovat, aby nepíchl. Všude ve městech je taky hodně nepříjemně drsný povrch a tenký gumy nerovnosti moc netlačí, takže se holt projeví jinde, no.

Z Lower Hutt vede dál stezka kolem silnice a, jak už jsem psal, stoupá mírně do kopce kolem řeky. V té době už se mi nesedělo moc pohodlně a k tomu jsem začal pociťovat slabost v nohou, ale jel jsem dál. Na hranicích města Upper Hutt mi zbývalo asi jen 6 km. Bohužel přišel defekt. 6 km je na dotlačení moc, rozhodl jsem se tedy vyměnit duši a v pohodě pokračoval až jsem dojel skoro k Jozefovi a k Barboře. Celá oblast přes kterou jsem měl přijet byla uzavřená pro auta kvůli slavnosti Santa's March, ale na kole jsem si mohl prohlížet všechny ty mažoretky, alegorický vozy a muscle cars naprosto bez problému projížděje se mezi nimi.

Takže jsem asi po 2,5 hodinách dojel až do cíle a byl pěkně upečenej ze slunka a unavenej z cesty. Dostal jsem fajn oběd, dali jsme pivka (Mac's Sassy Red, Steinlager) a rozhodli se jet na pláž se vyvalit. Byly tak 3 hodiny odpoledne a Slunce bylo ještě vysoko. Sedli jsme do skvěle renovovaného Fordu Laser 1.8i, nad kterým strávili obadva celý den a možná i víc. Je to na něm opravdu poznat ;o) Jeli jsme po #2 zpět k Welli a odbočili na Poriruu. V Porirua na pláži bylo poměrně větrno a tak jsme popojeli dál na sever až do Pukerua Bay.

Pláž byla náramná, lidí bylo poskrovnu a vánek skoro neznatelný naprosto nechladil pražící sluneční svit. Zkoušeli jsme se uchladit pivkem, ale nakonec jsme se museli jít do moře vykoupat a bylo to zatraceně dobrý osvěžení. Koupal jsem se tuto sezonu poprvé a shodou okolnosti skoro ve stejný den jako loni se Sojkou a s Nicem na Makara Beach. Cestou zpátky jsme vyzvedli ňjáky pivka (Monteith's Original, Monteith's Kelt) a olivy a pečivo a jeli domů. Doma už domácí (jméno mi fakt vypadlo) začala chystat jídlo, takže jsme dorazili včas. Než jsme začli s bbq museli jsme rozjet pivka a dát si kořaličku, abychom rozproudili hlad.

Na jídlo toho bylo fakt hodně, ale jasně se ukázalo, že je prostě nesmysl kupovat marinovaný stejky, ale je naprosto nutný si je namarinovat vlastními silami. Jak Jozefovi a Barbořiny tak i moje stejky byly mnohem lepší než ty od domácí, která je lenivě koupila v supermarketu. Z našich úplně dýchala ta láska, se kterou jsme je vybírali, připravovali a vmasírovávali do nich koření v tajných poměrech léta předávaných z generace na generaci. Koupený kusy byly naprosto hnusný, naložený v něčem k poblití sladkým a plný kostí a k tomu se navíc připalovali jako o závod, asi karameloval med nebo já nevím. Dokázali jsme se přes to však přenést pomocí výborného slovenského calvadosu, který byl servírován podchlazený. Domácí po pár flaškách šampusu přešla na Fernet. Mazec. Skončili jsme naprosto nabouchaní asi tak v jednu v noci.

Spal jsem asi do jedenácti a probudil se do sluncem prozářeného dopoledne. Bylo fakt parno a mne čekala cesta zpět. Dostal jsem výbornou snídani a chvíli jsme plkali v baráku snad aby se vzduch trochu zchladil, což ovšem ukázalo se býti v nedohlednu a já musel sednout na kolo a jet. Měl jsem jen $7,50, což je na vlak z Upper Huttu do Welli málo a tak jsem jel na kole.

Bylo fakt vedro. Jel sem po highwayi, protože povrch byl asi tak milionkrát lepší než ve městě a některé tělesné partie to prostě potřebovaly. Cesta vedla z velice mírného kopce a tak kolo jelo skoro samo. Singlespeed mám s poměrně lehkým převodem (do kopce pro změnu těžkým) a tak jsem si často připadal spíš jako na spinningu než na normálním výšlapu. Dojel jsem až do Petone, kde jsem už mohl sednout na vlak a nechat se odvézt domů. Naštěstí jsem svou hrst dolarů utratil za muesli tyčinky a pití a jel dál na kole. Cesta totiž vedla po příjemné, rovné a prázdné cyklostezce a i v tom parnu příjemně ubíhala. Škoda, že jsem ji nevyužil cestou do Upper Huttu.

Domů jsem ale stejně dojel pěkně zničen. Pozitivní je, že jsem měl během těch skoro 80 km jen jeden defekt. K tomu musím přičíst koupání v moři a výbornej večírek a vyjde mi opravdu parádní víkend.

Carbon Footprint

Na internetu jsem narazil na Carbon Footprint Calculator. Stránka s možností spočítat si, jak moc škodíme životnímu prostředí a jak moc přispíváme ke globálnímu oteplení. Vzhledem k mé nedávné návštěvě Evropy jsem se dostal hodně nad průměr Nového Zélandu právě díky dvěma letům. Alibisticky musím napsat, že bez zmíněného výletu by to bylo v pohodě, takhle jsem se dostal na ohromných 5.91 tuny emisí CO₂ za poslední necelý půlrok. Nevím přesně údaj o mnou spotřebovaném proudu, ale ten by s výsledkem příliš nezamával.