Cooks I. - dva pátky a jedna sobota

Je pátek 24. 4. 2009 a dnes já a Rob letíme z Wellingtonu na 2 týdny na Cookovy ostrovy. Někdy kolem sedmé večer do Aucklandu a tam utíkáme na mezinárodní terminál a sedáme na letadlo na Rarotongu. Zapomněl jsem doma sluneční brýlky a musel sem si je koupit v duty free (společně s nutnýma flaškama špiritusu). Air NZ mají teď ve všech letech do pacifiku fakt luxusní multimediální systémek. I když filmů není tolik, je přecejen z čeho vybírat. Dal jsem si opakování Platoon a Rob Leaving Las Vegas. Klasika.
Letiště Rarotonga je maličký, terminál je vlastně jen pro 4 fronty lidí, kytaristu s ukulele a 4 lidi, kteří razítkujou pasy. Venku pak malý průběžný parkoviště odkud se lidi vozí do resortů. Jak jsem psal - odletěli jsme 24. 4. večer a páč jsme přeletěli časovou hranici, tak jsme přiletěli opět 24. 4. tentokrát v jednu ráno a celej pátek jsme tak měli znovu před sebou. Bylo 23 stupňů, stoprocentní vlhkost a my neměli kde hlavu složit. Zorientovali jsme se podle Jižního kříže a vydali se k severu, kde bylo nejblíž moře. Je sice zakázaný spát na pláži, ale nechtěli jsme jinak. Místo jsme našli kus na západ od letiště mezi kamením na korálové plážce. Popíjeli jsme chvíli Jamesona a postupně upadli do říše snů.
Ranní ostrý sluneční svit nám otevřel oči a taky nás tak děsivě ohříval, že nic než přesun nebylo možný. Sbalili jsme fidlátka, sarongy a Jamesona a vydali se na západ po silnici do města. Cestou si Rob otevřel svůj první kokos a tak byla i snídaně. Na první pumpě měli vodu. Super, žízeň nás trápila oba. Potřebovali jsme do města a museli jsme jet busem. Zaplatili jsme nekřesťanských devět babek clockwise busákovi (jel kolem ostrova ve směru hodinových ručiček - jedna ze dvou tamních linek), aby nás zavezl až do Vara's na Muri Beach, kde jsme měli spát další 3 noci. Snad se nám podaří se tam uchytit a dostat do pucu a zbavit nákladu.
Co se týče Vara's, bydlení dopohody, velkej hostel, spousta travelerů, rozumná cena asi 25 babek za noc v pětipostelovým dormu. Na Cooks mají stejný peníze jako na Zélandu, protože jsou něco jako moderní formou kolonie. Mají k tomu navíc vlastní mince a 2 barvy třídolarovek - spíš takový suvenýrky, hlavně dvojdolarovka - trojúhelníková mince. Bylo vedro a jediná možnost se osvěžit bylo moře a šnorchlování v laguně.
arotonga je největší ostrov Cooks, kde žije asi polovic ze všech Cook ostrovanů. Kolem dokola vede silnice dlouhá 32 km a různě daleko od břehu je ještě laguna zakončená jakýmsi náspem branícím divokému oceánu proniknout dovnitř. Tedy v rámci možností, páč hurikány jsou prostě silnější. No a v laguně se právě dá velmi dobře šnorchlovat. S viditelností a se zajímavostí je to ovšem trochu horší. Hodně písku i poletujícího ve vodě, mořský okurky (vyadají jak hovna) a semtam korál, kolem kterýho jsou rybky a ryby a chobotnice a ježci a spousta další havěti. Nejlepší, co se nám povedlo spatřit byla jedovatá stonefish. Rob chvíli šťouchal do šutru, který následně odplaval. Pekelně jsem se lekl. Dost se mi mlžily brýle a tak sem to asi po hodině vzdal a mazal zpět ke břehu. Ono jenom doplavat na nějaký zajímavý místo bez ploutví je tak čtvrthodinka. Fiji má šnorchlování daleko vychytanější.
Náš pokoj byl konečně nachystanej a mohli sme se nastěhovat. Jedna postel zůstala volná, na další byl Tim z UK a na poslední byl Petr z Česka, ale to sem měl zjistit o něco později. Musel jsem se prospat a jak sem se probral, byl čas večeře. Pokud je potřeba něco koupit k jídlu, je na ostrovech dost obchodů. Bohužel hlavní sortiment tvoří trvanlivé potraviny jako konzervy, zavařeniny, těstoviny a rejže. Denně mají čerstvý chleba, prodávají i balenou vodu a další drinky. Všechno je o něco dražší než na Zélandu, poněvadž se to musí dovézt právě odtam. Proto se vyplatí zajít v sobotu ráno na market, kde domorodci prodávají spoustu čerstvýho jídla za příznivější ceny. Udělali jsme si ještě se dvěma holkama z UK - Roxy a Suzie, který Rob přifařil, těstoviny s corned beef a děsně sme se přejedli.
Po večeří se Roxy a Suzie snažili dostat do kokosu a já jsem konečně potkal tři Čecháčky. Byli to fajn týpci Vláďa, Kafe a Petr. Přiletěli o den dřív než my, taky spali na pláži a odletět měli o den dřív než my. Byl sem fakt rád, že sem je potkal. Chvíli sme s něma a s dalšíma 4 Němcama a ještě pár lidma popíjeli, což se dá označit za naprosto standardní noc ve Vara's. No a šlo se spát. Podruhé pro nás skončil pátek.
V sobotu ráno, jak už jsem psal, byl místní market. Ráno sme si přivstali, ale borci zjistili, že pěkně fouká a tak vytáhli kajty a šli jezdit. Jeli jsme jen já a Rob. Nejlepší doprava po Rarotonga je jasně stopovat. Není problém si za pár šupů půjčit skútr nebo za víc auto. Busy jezdí asi jen jednou za hodinu a stojí peníze. Stopování ale není vůbec problém - nejvíc jsme čekali čtvrt hodinku. Navíc sme se často vozili pikapem vzadu na korbě a ofouknutí větrem v těch vedrech fakt příjde vhod. Skoro až na market nás hodila mladá paní s červeným pikapem, která vezla ještě dítě. Fakt pohoda.
Market byl poměrně velkej, byli jsme tam v devět ráno a řekl bych, že se pořád ještě zvětšoval a nafukoval a přibývalo stánku. Zboží z některých ale už začínalo mizet a mohli ste dostat slevu na poslední kousky. Snědli sme velikej kus rohlíku se šunkou, volským vokem a pofiderní tropickou salmonela-s-houbama omáčkou. Každopádně mňamka. Prolízali jsme trh s různýma stánkama, někdy jen malej náklaďaček a prodej z korby, někdy stolek jindy stůl i se stanem no a je tam i dost postavených krámků hlavně s oblečením a suvenýrama. Koupili sme si kukuřici, karamboly, kokosovej džus a Rob přikoupil i jakousi buchtu za deset babek, která se ovšem ukázala býti ne zcela lahodnou.
Vypadli sme z marketu a loudali se zpět k Vara's. Auta nikde nebyla, protože byl ANZAC day a uzavřeli kvůli marši kus silnice. Došli jsme před vládní budovu, abychom zhlédli kus marše a několik vládních činitelů. Celkově nicmoc až na totální nepřítomnost ochranky. Jo a taky pochodující vojáčci a vojandy měli velice pofiderní uniformy - aspoň boty si mohli vzít všichni stejný ;o) O kus dál byla kavárna a my si konečně mohli dát kafíčko (asi pět babek, jako na NZ) a pokračovat dál. To už sme stopovali, protože uzavírka skončila a auta zas mohla jezdit kolem nás po hlavní okružní silnici. No a co čert nechtěl, zastavila nám uplně ta stejná paní jako ráno a poněvadž už věděla odkud jsme, tak nás v pohodě hodila až k hostelu. Prostě pohoda.
Ve Vara's všichni obdivovali kajtování Čecháčků. Do pařáků pod tropickým sluncem příjemně fučelo a pánům to fakt moc hezky jezdilo. Naštěstí nikdo z nich neslítl do vody na jeden z korálů, který končily často jen těsně pod hladinou. Já a Rob a Suzie jsme pak šli šnorchlit. Dolezli jsme po břehu kousek od ostrova, kterým se, pokud jsou malý a jsou v laguně, říká motu. Přeplavali jsme na něj a prošli po něm na jeho odvrácenou stranu a zas vlezli do vody. Bohužel to nebylo zase nic moc a moje brejle byly navíc spíš nepoužitelný. Plavali sme všude možně až sem se rozhodl to zapíchnout a vydal jsem se přes celou lagunu na břeh. Cestou mne málem přejeli jachtaří na katamaránu - fakt sem uvítal, že mezi trupama měli spoustu místa, jinak by mi ujeli šišku.
Kousek severně od Vara's je rugbyový hřiště, na kterým se ten den konal zápas nejvyšší ligy (!). Nebylo zbytí a vydali jsme se fandit. Rugby nebylo nijak supr, ale atmosférka mezi diváky, kteří kempovali kolem hřiště pod palmama, byla výborná. Blížil se večer a v sílícím větru nám začínala být kosa. Zapíchli jsme to za stavu 5:0 a opustili plácek směrem k domovu. Pak sme si ukuchtili zase se slečnama plus s Timem další véču a následoval ... obvyklý společenský program.