Výlet na Fiji IV. – Kim’s Place a návrat do Aucklandu

Na Flyeru jsme narazili na Finche. Chudák byl v bídném stavu. Svěřil se nám, že strádá a že mu chudákovi nedají nikde pořádně najíst. Mířil do resortu Coral View. Tento je hodně vyhlášený a hodně vychvalovaný. Hodně lidí z Flyeru tam mířilo. Finch tam měl být dva dny a pak se vracel zpět přes Beachcomber. Slíbili jsme mu, že na Beachcombru během jeho dvou dnů pobytu určitě hladovět nebude. Vystupovali jsme na stejném místě. Je to taková křižovatka uprostřed spousty různých resortů. Sjíždí se sem spousty člunů a odváží si svoje klienty. My mířili na Kim’s Place a to jako jediní. Jako jediným nám nepřijel člun, uff. No nacpali nás k jednomu trochu nespokojenýmu domorodci do člunu, že jede stejnak někam poblíž a že nás má někde vyhodit a my už zbytek dojdeme… Ještě s námi jela domorodá ženská, která jela taky kamsi ke Kimovi. No, popravdě sem byl v tuto chvíli fakt zvědav, kam dojedeme. Naštěstí nám po pláži šla naproti Kimova stará. Říkala, že jsme jediní hosté u nich a že už hezkých pár týdnů nikoho neměli a byla dost vyjevená, jak jsme se o nich domákli. Pochopitelně Bula Bula. Došli jsme na konec pláže, za ní pak už byla jen malá skaliska a konec poloostrova. Kim byl od pohledu budižkničemu, ale měl dost dětí, který makaly za něj. On pobíhal kolem s hráběma a uklízel spadaný listí (na Fiji spadaný listí!). Dostali jsme ovšem luxusní čistou burku s postelí zavěšenou na špagátech, takže jsme byli zvědaví, jak se nám bude takhle spát. Bylo fakt parno. Kim měl boudu z vlnitého plechu, stejného z jakého si obestavěl ajnclíky a sprchu. V boudě bydlel on s rodinou a měli v ní i kuchyň a jídelnu pro nás. Za boudou pak byla druhá, útulnější, s Kimovým taťkou – starým sedmdesátiletým Fijianem – a s Kimovou sestrou. Byla to vlastně taková hospoda a zároveň i prodejna cetek a výrobků Kimovy dcery, která šila sárongy a košile. Pak jsme dostali chutně připravené nudle k obědu a mohli jsme se věnovat sami sobě. Já byl zprvu trochu špatnej, ale Dáňa byla opravdu nadšená, že vlastně okusíme jakože život v pravé Fijirodině (včetně budižkničemovýho otce). Vlezli jsme do burky a oba jsme rychle usnuli.

Probudili sme se po pár hodinách a vydali se prozkoumat okolí. Chvíli jsme podél pobřeží mířili do vnitrozemí ostrova až jsme se odpojili a vlezli na cestičku džunglí. Vedla kolem několika klecí s prasaty a pravděpodobně by nás dovedla až někam do vesnice. Kdo ví. My to ale obrátili a došli jsme zpět prozkoumat nejbližší okolí Kimova místa. Na skaliskách jsme viděli malého černobíle pruhovaného hada. Zas nás ubezpečovali, že je v pohodě. Pak jsme lezli nahoru na kopec za naší burkou. Je tam spousta obydlí a postupně se zase dá dojít až do fijivesnice, kde je údajně i kostel pro celý okolí. Následně jsme se zase vrátili a dostali od staré paní Kimové večeři. Ňjáký dva druhy zeleniny a k nim masový placičky se silnou hnědou omáčkou, která chutnala jako vybornej hustej gulášek, takže jsem si náramně pochutnal. Pak jsme se přesunuli do vedlejšího domu a pár hodin prokecali s Kimovým otcem. Je to hodně věřící člověk a nijak moc toho nenacestoval. Byl ale třeba na Zélandu dělat hudebníka. Říkal, že tam byl asi před třiceti lety přes zimu a byla mu tam hrozná kosa. Nakonec jsme se s ním dohodli, že nás ráno Kim před snídaní vezme na rybářský výlet. Měl mu to sdělit a my měli být v šest ráno nastoupení.

V šest ráno druhého dne jsme samozřejmě byli nastoupení. Dokonce byl vzhůru i Kimův tatík, ale Kim ne. Navíc byl problém ho vykopat z postele, poněvadž celou noc profičel s kavou a byl unavenej. Postupně ale nakonec vylezl, sehnal z vedlejšího resortu benzín do lodi a asi půlhodinu po sedmé jsme vyjeli. Chytali jsme jen na jednoduchou pytlačku, ale šlo nám to docela dobře. Nachytal jsem asi 5 ryb a Kim asi tak 15. Brali jsme ovšem úplně cokoliv, jakákoliv velikost. Jako návnadu používal maso z krabů a pak jsme rozřezali na kousky nejmenší chycenou rybku. Divný teda bylo, že se nezabýval jejich zabíjením, ale nechal je ve člunu leknout a pak je kuchnul. No stress.

Vrátili jsme se, vyfotili si rybky, dostali jsme snídani a šli jsme s Dáňou pochopitelně šnorchlovat. Bohužel jsme nebyli nikde u útesů, ale jen u pláže. Viděli jsme přesto spousty ryb, hodně z nich bylo z rodiny těch, který jsme ráno pochytali ;-) Taky jsme viděli takovouto rybu, co má očiska jen na jedné straně hlavy, ale vypadá, jakože je má na obou (platýz?) a hlavně jsme zase viděli rejnoka tentokrát už hodně velkého. Vrátili jsme se k obědu, na který jsme si objednali ryby. Dostali jsme je nadívaný česnekem a byly výborný. Pěkně jsme je zblajzli a pak se vyvalili na pláž. Přiběhla tam odkudsi postarší černoška páchat hygienu dosti svérázným způsobem: podřepla do vody, umyla si kartáčkem smočeným v moři zuby a pak si vydrhla píču a zmizela. No mazec.

Byl čas přesunout se zase na Flyer. Tentokrát nás měl odvézt Kim, takže jsme se pomalu naskládali do člunu a vyrazili. Nijak jsme nespěchali a mohli pozorovat hejna létajících ryb, která před člunem mizela v dáli, čuměli jsme na dno mělké průzračné vody a sledovali párádní věci, který se tam všudemožně vyskytovali. Na Flyer se sjelo zase mimořádné množství lidí ve člunech a hodně jich samozřejmě zase člunama zmizelo do resortů. My jsme naskočili a protože byl nádherný slunný den a my měli asi 5 hodin plavby až do Denarau, usadili jsme se na prostřední vyhlídkové palubě, slunili se a utráceli poslední fijidolary za pivko, zmrzku a další dobroty. Cesta kolem všech známých míst nám zjitřila vzpomínky, taky jsme zase potkali pár starých známých (vč. Karolinie). V Denarau jsme naskočili na shuttle bus, který nás zadarmiko hodil až na letiště.

Trochu mne překvapili celníci, kteří mne nechtěli pustit zpět na Zéland. Měl jsem ssebou jen svůj pas s razítkem imigračního, který jsem považoval za dostatečný. Oni však chtěli vidět letenku ze Zélandu do Evropy, uff. Proč, kurva??? Nakonec jsem jim mailem z kiosku poslal elektronickou letenku Eva Air a mohl jsem se vrátit. Trochu nás to s Dáňou vystreslo. Chudák Dáňa to má se mnou nelehký. Ona byla samozřejmě na tuhle situaci připravena, protože si přečetla podmínky Working Holiday Visa, na rozdíl ode mne….

Let do Aucklandu byl v pohodě. Zase nebyly letušky, ale chlapi, holt Air New Zealand. K jídlu bylo buďto lahodné pečené kuřátko se salátem nebo hnusná mletá obalovaná ryba. V Akl jsme byli až po půlnoci, musel jsem zahodit veškerý biologický materiál, který jsem si z Fiji vezl jinak bych ho musel nechat za $30 nechat deaktivovat (?). Airbus do města ještě nejezdil, takže jsme zalehli na letišti pod naše sárongy od Kimovy dcery – já pod modrý, Dana pod červený – a spali až do rána. Pak jsme se vosprchli v letištní sprše, dali pár čajů, káviček a snídaní a dojeli do města zpátky do New Zealand Backapckers hostelu v Nixon Street.

Fiji výlet naprostá pecka a doporučuje 10 z deseti.