Víkend v Kaikouře

V pondělí 27. 11. 2008 měli na Zélandu volno, slaví totiž „Svátek práce“ tedy Labour day. Rob se dohodl s lidma, který zná z Rotorui, na setkání v Kaikouře, kam jeli kvůli pozorování velryb. Já se k němu s chutí přidal.
Rob chtěl původně vyrazit už v pátek večer trajektem do Pictonu a ještě dojet skoro 160 km do Kaikoury a přespat v hostelu. To jsem zavrhl s tím, že to z práce nedám a že přespíme doma a ušetříme za hostel. Naštěstí ještě byly lístky na brzký ranní trajekt a mohli jsme být v cíli poměrně brzy. Aspoň jsme v to doufali.
Předpověď počasí neslibovala bohužel nijak krásný víkend. Ale prakticky cokoliv je lepší než další víkend ve Wellingtonu. Ráno v sobotu ještě ve Welli pršelo a byla kosa a fičák, jak je tady ostatně naprosto pořád. Na trajektu jsem po kafíčku a pivku (latte a Sassy Red) už jenom spal v baru a probudil se až při zajíždění do Pictonského přistavu. Cestou na jih do Kaikoury sme se stavili pro zásobu pivisek v Blenheimském New Worldu (Mac's White, Heineken, Stella Artois) a pak už frčeli parádní silnicí po tichomořském pobřeží s výhledem na tyrkysově modrý pacifik. Naprosto úžasný.
Sice pořád pršelo a byla kosa, ale cesta příjemně ubíhala. Stavili jsme se vyfotit pár desítek tuleňů asi 30 km před Kaikourou v Ohau Seal colony a pak dojeli až do Kaikoury, kde jsme chytli cestou z New Worldu Jenny, Bonnie, Claire a Matthewa – Robovi kámoše. Všichni jsou z UK až na Bonnie, která je z Bermud. Vzali jsme jim tašky s nákupem, že jim je mrsknem do Dusky Lodge, kde jsme všichni spali a zmizeli jsme do města.
Kaikoura sama o sobě je dost díra, kde není nicmoc k vidění. Dobrá je přímořská promenáda a vyhlášený je poloostrov s hnízdištěm ptáků a s tulení kolonií. Žije z turistického ruchu, typicky whale watching, plavání s tuleněma a s delfínama, hospody, mořský kayaky a podobně. Maorská osada tu byla ještě před příchodem bílých osadníků, kteří odsud rozjeli velkej kšeft s velrybama.
Rob shání všude možně pro kamošku z Ameriky, která přijede v listopadu, stříhání ovcí. Je úplně posedlá ideou si stříhání vyzkoušet, takže jí nestačí klasický ukázky, ale značně neobvyklé a těžko objevitelné stříhaní turistama. Proto jsme zamířili do visitor’s centra se optat a tam jsme narazili na podivného mladíka, kterej nejspíš zrovna přiletěl z měsíce přímo do Kaikoury a měl v ruce seznam tracků, který chce za 2 měsíce na Zélandu dát a nic víc. Aspoň bych to takhle tipoval, protože furt opakoval, že nebude nosit moc věcí a jestli je na tom a tom několikadenním tracku obchod s potravinami, kde by si je mohl průběžně doplňovat. Mazec. Rob přiznal, že podle přízvuku to byl nejspíš bratr Američan. No nic.
Volali nám hladovějící kamarádi a tak jsme jeli zpět i s jídlem. Ubytovali jsme se v Dusky Lodge. Naprosto výborný velký pokoje s dřevěnýma postelema, spoustou společných prostor a obří hromadou videokazet se zásobou filmů tak na půlroční pobyt. Cena navíc velice dobrých 23 doláčů.
Po ubytování jsme vyrazili na výšlap na pláž a zevlovali jsme asi dvě hoďky. Narazili jsme na mrtvýho žraloka, ale měl asi jen půl metru, chudák. Jak ale nemá kosti a celkově je jinej, tak je jeho mršina podivně vláčná, rozpadá se jinak a vůbec je jiná než mršina rybí. Dorazili jsme velkým obloukem až zpátky do lodge a všichni až na mne naskákali do venkovní výřivky (neměl sem plavky).
Holky si přivezli z minulý štace poměrně slušnou zásobu tvrdýho alkoholu, kterej dostali od ňjákýho barmana či co. Plán byl teda jasnej. Venku pršelo a bylo potřeba se zahřát. Taky jsme dostali hlad a tak jsme se vydali v šíleným slejváku vedle do fish&chips, ale už měli bohužel zavřeno. Museli jsme dál do picérky, kde jsme objednali 3 pizzy. V „čekárně“ měli sadu her a já zjistil, že se v USA, na Bermudách a v Česku hraje dáma dost jinak. Na pravidlech jsme se nestihli shodnout, protože nám stydla pizza. Večírek pokračoval výborně až jsme skončili u Robovi záliby ve starých muzikálových hitech. Uff.
Ráno asi v devět sem se vykopal z betle a po snídani jsme s Jenny, Bonnie a s Robem vyrazili na skok omrknout seal colony než se přiblíží čas pozorování velryb, který si objednali den předem. Ještě jsme chteli projít vápencové jeskyně, ale nestihli jsme čas prohlídky a museli jsme se už vrátit. Po návratu do lodge bohužel vyšlo najevo, že dneska velryby k vidění nejsou a tak si bandička přeobjednala výpravu na pondělní brzké ráno a vyrazili jsme zpátky do jeskyně. Nahrnul se do ní ovšem spolek milovníku historických funkčních amerických bouráku a všechny zbylé prohlídky byly vyprodány. Bouráky na parkovišti byly ovšem naprosto ukrutný. Starý Fordy, Chevrolety, Chryslery a podobná nenažraná havěť vyleštěná do maximálního lesku. My jsme ale chtěli přírodu ;o)
Vrátili jsme se na poloostrov s tulení kolonií. Byl zrovna vrcholící příliv a všechna normálně přístupná místa byla pod vodou. Okružní trasa asi na 3 hodiny nebyla možná ale vyrazili jsme. Počasí bylo dost šílený: chcalo, fučelo a byla kosa. Semtam nechcalo tak moc, takže bylo vlastně docela hezky. Vyrazili jsme. Cesta vede po vysokém útesu nad kamenitými plážemi, o které se drtí mohutné vlny ledově chladného tyrkysového pacifiku. Kolem se prohání tuny racků a ptáků, ve vodě se líně válí smradlaví tuleni a semtam zahlídnete splašeného turistu. Jako třeba nás.
Na několika místech je možný sestoupit z útesu dolů na pláž. Jednoho takového místa jsme využili. Bylo to asi v půlce cesty jedním směrem (cesta zpět vede právě po pláži a kolem útesů, proto je nutný odliv) a kvůli počasí jsme se museli rozdělit. Blaire a Jenny nesnášeli nápory větru a deště a rozhodli se vrátit. Zbytek se vydal dolů na parádní maličký bílý poloostrov z vápencových skal a kamenů na němž se tyčila vysoká vápencová homole, na kterou se dalo poměrně snadno vylézt i když byla po deštích sakra kluzká. Z homole jsem pak přeběhl na konec poloostrova, kde se Rob kamarádil s kvantama racků. Bylo to úžasný chodit mezi něma a nechat si od nich nadávat, navíc masivně srali ze vzduchu a člověk jen tak tak uhýbal projektilům. Udělali jsme pár fotek a jali se vydat na cestu po pláži zpět doufaje, že příliv ustoupil dost na to, abychom došli až k autu. Starej fotograf s dlouhým sklem nám s Robem ještě stihl vynadat poskakujíc a ukazujíc na ceduli se zákazem vstupu na místa, kde hnízdí ptáci. Ani jeden z nás si té cedule předtím nevšiml, fakt ne, přísahám!
Cesta zpátky byla v pohodě dokud jsme nedošli na konec pláže k útesům, do kterých se náležitě opíral divoký příboj a přílivová vlna se v bohaté bílé pěně tříštila o skaliska. Auto bylo asi 500 m daleko. Byla to nakonec dobrá prolízačka, kdy sme museli dávat bacha na kluzkém vápenci, aby nás vlna nesmetla. V jednom místě jsme pak došli k tuleňovi, kterého bychom měli obejít ve vzdálenosti 10 m, plavat se nikomu nechtělo, takže jsme ten den porušili druhý zákaz. Tuleň spokojeně spal a neprobudily ho ani naše kroky kolem jeho čumáku, takže pohoda.
K autu jsme došli lehce ošplíchaní. Nabízel se návrat do lodge a nebo jsme mohli zajet omrknout vodopád, který je u Ohau seal colony severně od Kaikoury. Naštěstí jsme se rozhodli pro vodopád. Je schovanej jen asi 10 minut šlapání lesem od parkoviště na pláži. Jakmile jsme k němu ovšem došli, naskytl se nám úžasný obrázek 3 malých tuleňů prohánějících se v bazénku pod vodopádem, což nikdo z nás nečekal. Našli jsme pak ještě v okolí další 3 líný tulení kusy. Mladí v bazénku byli příjemně přítulní a nechali se v pohodě fotit a kdybychom měli ryby, tak určitě i krmit. Žádný neměl víc než metr délky. Fér.
Večer sme pak nacpali pupky mexickejma tortilama a jali se opět popíjet. Ja sem doplnil zásoby pivisek (Mac's Sassy Red), zatímco se ostatní valeli ve výřivce. Večírek skončil už asi v jednu, protože brzo ráno měli ostatní zmizet na pozorování velryb, které si přeobjednali.
Ráno šici zmizli a já se mohl v klidu dospat a sbalit. Pak sem se najedl a spal sem na gauči. Z pozorování se Rob vrátil dost pozdě, někdy před dvanáctou a tak jsme museli chvátat, abychom stihli trajekt ve dvě, který jel z Pictonu asi 160 km daleko. Naštěstí jsme ho chytli a mohli se nechat převézt do Welli. Trochu škoda byla, že v neděli bylo naprosto úžasný počasí, jasno, sucho, mírný vánek. Ráno jsem pozoroval okolní hory pokryté sněhem a měl jsem velkou chuť si na některou vylézt. Bohužel musím chodit do práce.

Poplašná zpráva

V srpnu roku 2004 řádila ve Wellingtonu a vůbec v jižní části Severního ostrova Nového Zélandu pořádná bouřka, která způsobila ve Wellingtonu velké škody na infrastruktuře. Sesunulo se několik ulic a domů, moře spláchlo pár silnic, bylo poškozeno letiště. Policie dokonce kvůli záplavám evakuovala některé oblasti (např. Riverside Drive South, Waiwhetu) a některé oblasti byly odříznuty. Více se můžete dozvědět třeba zde.

Teď proč o této události píšu nyní v roce 2008? Dnes nám tady ve Wellingtonu totiž taky pekelně foukalo, což není nic zvláštního, fouká tu pořád. Foukalo a pršelo půlku noci a ještě hodně dlouho dopoledne. V práci nám okna našeho "mrakodrapu" povážlivě vibrovala v rámech a nápory deště se hrnuly jeden za druhým, prostě peklo i na Wellington, ale před čtyřmi roky to bylo nejspíš ještě horší. No ale někdo si vzpomněl, že v roce 2004 vydal wellingtonský magistrát zprávu, ve které upozorňuje na nebezpečí a vyjmenovává poškozená a uzavřená místa. No a ten někdo pojedl k snídani vtipnou kaši a v počasí, které ráno panovalo, poslal zprávu znovu do oběhu.
Zpráva začína taknějak:

Read this and see if you still have a home or can get home!!!
Subject: WELLINGTON WEATHER WARNINGS

a pokračuje dlouhými seznamy. Na původní zprávu se můžete mrknout tady. Musím se přiznat, že jsem se taky "podíval", jestli mám po práci kam jít spát, ale protože bydlím na kopci, zjistil jsem, že je vše OK, dům nejspíš stojí a elektrika funguje.

To bylo v půl druhé po obědě. Za necelou hodinku zareagoval i magistrát a rozeslal vysvětlující zprávu uvádějící vše na pravou míru.

NEWS RELEASE

1.30PM - 7 October 2008

Bogus storm-damage report - please ignore

A bogus storm-damage report is circulating today on email groups around Wellington - containing information from a storm in August 2004.

Advice from Wellington City Council is to ignore the email - a copy of which is attached below.

The email contains extensive lists of streets closed by slips around Wellington, reports of damage at Wellington Airport, details of extensive delays to trains and buses, school closures, and 'huge seas' blocking Moa Point Road.

The City Council has received a number of calls from people anxious about the emailed report - headed WELLINGTON WEATHER WARNINGS - however we stress that the information is entirely incorrect.

While there have been strong northerly winds in the Wellington region today, and heavy rain - none of the incidents on the email being circulated have occurred. They all occurred during a fierce southerly storm in August 2004.

The City Council will attempt to find out how and why the email was initially circulated - but in the meantime our advice is please ignore it.

For further details please contact:

Richard MacLean - Wellington City Council Communications, tel 04 801 3578 or 021 227 8180.

Musím přiznat, že mě to celé náramně pobavilo. Celý hoax si můžete vystopovat i na zpravodajských serverech ze Zélandu.

Prostě dobrej fór ... ;o)