Novozélandská jména

Tak si u sobotního oběda listuju včerejším vydáním The Dominion Post, což je místní plátek označující se za seriozní, ale je tak na úrovni naší MF Dnes nebo Lidovek. Každopádně je tu článek o malé devítileté holčičce, které rodiče dali jméno Talula Does The Hula From Hawaii. Ano!! Chudák Talula Does The Hula From Hawaii byla tak frustrovaná, že svoje jméno neříkala ani kamarádům. V současnosti se nějaký rodinný právník snaží o její převod do soudního opatrovnictví aby mohlo dojít ke změně jejího jména Talula Does The Hula From Hawaii.
V článku je pak možno najít spousty dalších příkladů naprosto ujetých jmen, kterými se rodiče rozhodli zruinovat svým dětem životy. Některé z nich není možné zaregistrovat, protože nesplňují podmínky místních zákonů, jsou to např. Adolf Hitler, The Right Honourable, Satan nebo 4real. Zbývá jich ale fakt spousta, které prošly: Spiral Cicada, Kaos, Cinderella Beauty Blossom, Number 16 Bus Shelter, Violence nebo dvojčata Benson a Hedges. Další špeky jsou třebas Fish and Chips, Masport, Yeah Detroit, Stallion, Twisty Poi, Keenan Got Lucy, Sex Fruit.
Co si já pamatuju, tak v Česku máme Sluneční Bouři (nebo Sluneční Záři?), což je proti sexy ovoci jen slabý odvar.

Výlet na Fiji V. - fotky

Daniny fotky z Fiji.

Výlet na Fiji IV. – Kim’s Place a návrat do Aucklandu

Na Flyeru jsme narazili na Finche. Chudák byl v bídném stavu. Svěřil se nám, že strádá a že mu chudákovi nedají nikde pořádně najíst. Mířil do resortu Coral View. Tento je hodně vyhlášený a hodně vychvalovaný. Hodně lidí z Flyeru tam mířilo. Finch tam měl být dva dny a pak se vracel zpět přes Beachcomber. Slíbili jsme mu, že na Beachcombru během jeho dvou dnů pobytu určitě hladovět nebude. Vystupovali jsme na stejném místě. Je to taková křižovatka uprostřed spousty různých resortů. Sjíždí se sem spousty člunů a odváží si svoje klienty. My mířili na Kim’s Place a to jako jediní. Jako jediným nám nepřijel člun, uff. No nacpali nás k jednomu trochu nespokojenýmu domorodci do člunu, že jede stejnak někam poblíž a že nás má někde vyhodit a my už zbytek dojdeme… Ještě s námi jela domorodá ženská, která jela taky kamsi ke Kimovi. No, popravdě sem byl v tuto chvíli fakt zvědav, kam dojedeme. Naštěstí nám po pláži šla naproti Kimova stará. Říkala, že jsme jediní hosté u nich a že už hezkých pár týdnů nikoho neměli a byla dost vyjevená, jak jsme se o nich domákli. Pochopitelně Bula Bula. Došli jsme na konec pláže, za ní pak už byla jen malá skaliska a konec poloostrova. Kim byl od pohledu budižkničemu, ale měl dost dětí, který makaly za něj. On pobíhal kolem s hráběma a uklízel spadaný listí (na Fiji spadaný listí!). Dostali jsme ovšem luxusní čistou burku s postelí zavěšenou na špagátech, takže jsme byli zvědaví, jak se nám bude takhle spát. Bylo fakt parno. Kim měl boudu z vlnitého plechu, stejného z jakého si obestavěl ajnclíky a sprchu. V boudě bydlel on s rodinou a měli v ní i kuchyň a jídelnu pro nás. Za boudou pak byla druhá, útulnější, s Kimovým taťkou – starým sedmdesátiletým Fijianem – a s Kimovou sestrou. Byla to vlastně taková hospoda a zároveň i prodejna cetek a výrobků Kimovy dcery, která šila sárongy a košile. Pak jsme dostali chutně připravené nudle k obědu a mohli jsme se věnovat sami sobě. Já byl zprvu trochu špatnej, ale Dáňa byla opravdu nadšená, že vlastně okusíme jakože život v pravé Fijirodině (včetně budižkničemovýho otce). Vlezli jsme do burky a oba jsme rychle usnuli.

Probudili sme se po pár hodinách a vydali se prozkoumat okolí. Chvíli jsme podél pobřeží mířili do vnitrozemí ostrova až jsme se odpojili a vlezli na cestičku džunglí. Vedla kolem několika klecí s prasaty a pravděpodobně by nás dovedla až někam do vesnice. Kdo ví. My to ale obrátili a došli jsme zpět prozkoumat nejbližší okolí Kimova místa. Na skaliskách jsme viděli malého černobíle pruhovaného hada. Zas nás ubezpečovali, že je v pohodě. Pak jsme lezli nahoru na kopec za naší burkou. Je tam spousta obydlí a postupně se zase dá dojít až do fijivesnice, kde je údajně i kostel pro celý okolí. Následně jsme se zase vrátili a dostali od staré paní Kimové večeři. Ňjáký dva druhy zeleniny a k nim masový placičky se silnou hnědou omáčkou, která chutnala jako vybornej hustej gulášek, takže jsem si náramně pochutnal. Pak jsme se přesunuli do vedlejšího domu a pár hodin prokecali s Kimovým otcem. Je to hodně věřící člověk a nijak moc toho nenacestoval. Byl ale třeba na Zélandu dělat hudebníka. Říkal, že tam byl asi před třiceti lety přes zimu a byla mu tam hrozná kosa. Nakonec jsme se s ním dohodli, že nás ráno Kim před snídaní vezme na rybářský výlet. Měl mu to sdělit a my měli být v šest ráno nastoupení.

V šest ráno druhého dne jsme samozřejmě byli nastoupení. Dokonce byl vzhůru i Kimův tatík, ale Kim ne. Navíc byl problém ho vykopat z postele, poněvadž celou noc profičel s kavou a byl unavenej. Postupně ale nakonec vylezl, sehnal z vedlejšího resortu benzín do lodi a asi půlhodinu po sedmé jsme vyjeli. Chytali jsme jen na jednoduchou pytlačku, ale šlo nám to docela dobře. Nachytal jsem asi 5 ryb a Kim asi tak 15. Brali jsme ovšem úplně cokoliv, jakákoliv velikost. Jako návnadu používal maso z krabů a pak jsme rozřezali na kousky nejmenší chycenou rybku. Divný teda bylo, že se nezabýval jejich zabíjením, ale nechal je ve člunu leknout a pak je kuchnul. No stress.

Vrátili jsme se, vyfotili si rybky, dostali jsme snídani a šli jsme s Dáňou pochopitelně šnorchlovat. Bohužel jsme nebyli nikde u útesů, ale jen u pláže. Viděli jsme přesto spousty ryb, hodně z nich bylo z rodiny těch, který jsme ráno pochytali ;-) Taky jsme viděli takovouto rybu, co má očiska jen na jedné straně hlavy, ale vypadá, jakože je má na obou (platýz?) a hlavně jsme zase viděli rejnoka tentokrát už hodně velkého. Vrátili jsme se k obědu, na který jsme si objednali ryby. Dostali jsme je nadívaný česnekem a byly výborný. Pěkně jsme je zblajzli a pak se vyvalili na pláž. Přiběhla tam odkudsi postarší černoška páchat hygienu dosti svérázným způsobem: podřepla do vody, umyla si kartáčkem smočeným v moři zuby a pak si vydrhla píču a zmizela. No mazec.

Byl čas přesunout se zase na Flyer. Tentokrát nás měl odvézt Kim, takže jsme se pomalu naskládali do člunu a vyrazili. Nijak jsme nespěchali a mohli pozorovat hejna létajících ryb, která před člunem mizela v dáli, čuměli jsme na dno mělké průzračné vody a sledovali párádní věci, který se tam všudemožně vyskytovali. Na Flyer se sjelo zase mimořádné množství lidí ve člunech a hodně jich samozřejmě zase člunama zmizelo do resortů. My jsme naskočili a protože byl nádherný slunný den a my měli asi 5 hodin plavby až do Denarau, usadili jsme se na prostřední vyhlídkové palubě, slunili se a utráceli poslední fijidolary za pivko, zmrzku a další dobroty. Cesta kolem všech známých míst nám zjitřila vzpomínky, taky jsme zase potkali pár starých známých (vč. Karolinie). V Denarau jsme naskočili na shuttle bus, který nás zadarmiko hodil až na letiště.

Trochu mne překvapili celníci, kteří mne nechtěli pustit zpět na Zéland. Měl jsem ssebou jen svůj pas s razítkem imigračního, který jsem považoval za dostatečný. Oni však chtěli vidět letenku ze Zélandu do Evropy, uff. Proč, kurva??? Nakonec jsem jim mailem z kiosku poslal elektronickou letenku Eva Air a mohl jsem se vrátit. Trochu nás to s Dáňou vystreslo. Chudák Dáňa to má se mnou nelehký. Ona byla samozřejmě na tuhle situaci připravena, protože si přečetla podmínky Working Holiday Visa, na rozdíl ode mne….

Let do Aucklandu byl v pohodě. Zase nebyly letušky, ale chlapi, holt Air New Zealand. K jídlu bylo buďto lahodné pečené kuřátko se salátem nebo hnusná mletá obalovaná ryba. V Akl jsme byli až po půlnoci, musel jsem zahodit veškerý biologický materiál, který jsem si z Fiji vezl jinak bych ho musel nechat za $30 nechat deaktivovat (?). Airbus do města ještě nejezdil, takže jsme zalehli na letišti pod naše sárongy od Kimovy dcery – já pod modrý, Dana pod červený – a spali až do rána. Pak jsme se vosprchli v letištní sprše, dali pár čajů, káviček a snídaní a dojeli do města zpátky do New Zealand Backapckers hostelu v Nixon Street.

Fiji výlet naprostá pecka a doporučuje 10 z deseti.

Výlet na Fiji III. – Korovou a Long Beach

Cestou člunem na flyer sme na kost promokli. Moře bylo maximálně rozbouřený a na Flyeru to bylo znát: rozdávali se pytlíky, lidi pobíhali po lodi kolebajíc se ze strany na stranu a posádka (s Karolinií) se na všechny pohodově usmívala a pomáhala jim zvracet spíš do moře než na loď. Na palubě byl náhodou i Finch a ještě větší náhodou jel zrovna taky do Korovou resortu jako my. Korovou je velikej resort, nechybí v něm (drahý) připojení k netu, bazén a spousta větších či menších burek. S Dáňou jsme jednu takovou dostali, měli jsme i vlastní koupelnu. Pak nám dali oběd, ale ten byl teda hodně slabej. Ovocná pizza a trochu salátu, fakt jsem byl zklamán a chudák Finch jakbysmet. Bylo vidět, že strádá s čímž se nám měl za pár dní osobně svěřit. Po obědě jsme se rozhodli sníst náš vlastní kokos. Nejsme ale takoví profíci jako Nessie, dostávali jsme se do něj aspoň půlhodinu, ale nakonec jsme uspěli. Dáňa zase zalehla, jako každý den, a já šel zkoumat, je-li někde něco k podniknutí. Kus od naší bury hráli domorodci beach, takže jsem přitáhl Dáňu a ničili jsme se s nimi až do večeře. Dáně to fakt šlo, přecejen léta tréninku a odříkání na ní něco zanechala.

Večeře byla naštěstí už zase plnohodnotná a nacpali jsme si břicha. Po ní byl obligátní program pro turisty jako limbo dancing a bula dancing. K tomu vyhrávala strašná muzika z nakřáplého repráku. Opravdu se to nedalo. Stáhli jsme se s Finchem, dvěma welšanama z Cardiffu a dvěma pohodovejma holanďanama Robem a Miriam ke karetnímu stolku a hrali až do zavíračky baru. Rob se následně ukázal být nadšeným fanouškem fotbalu, protože se rozhodl vstávat brzo ráno, aby mohl sledovat přenos z Eura na netu.

Druhý den ráno šla Dáňa s Finchem v sedm potrénovat kosti kickboxem, kterého jest Finch velkým nadšeným propagátorem a praktikem, já osobně jsem si radši přispal, abych se následně mohl na snídani přecpat ;-) Pak sme s Robem, Miriam, Finchem a pár dalšíma hráli beach. Miriam se naučila podle Dáni pokřikovat “Dobrý, Maro!”, což se mi moc líbilo. Vykoupali jsme se pak ještě v bazénku a vykecávali s fešnou peruánkou o Mikulášovi, Ježíškovi a cestování obecně. S Dáňou jsme pak ještě špiclovali snad největšího pavouka, kterýho jsem viděl mimo terarium. Měl vakovitý, citronově žlutý tělo asi tak jako velkej palec na noze. K tělu pak bylo připojeno 8 černých tenkých nechlupatých nohou. Celkově velkej asi jako veliká dlaň a houpal se v síti dolu ze stromu. Prej není nebezpečnej, ale moc bych tomu teda nedal. Každopádně jsme ho pak měli v Long Beach resortu v rožku naší burky ;o)

Na Yasawa flyeru už tolik nehoupalo. Potkali jsme na něm dva pražáky, kteří asi půl roku žili v Australii a studovali angličtinu a taky dost znechucení navštěvovali i nějaký počítačový kurzy. Nějak nám s Dáňou přišli, že bohužel nejsou moc spokojení se životem, k čemuž určitě nepřispělo ani to, že si spletli odlet letadla (AM vs PM) a museli přiletět na Fiji až o týden později jen asi na tři dny z původních desíti. Jeli jsme asi hodinu než nám katamarán zastavil v zátoce vedle naprosto fenomenálního Australského oplachtěného katamaranu. Byli jsme v našem resortu Long Beach.

Resortík byl na opravdu dlouhé pláži, byl ovšem hodně malý a hned vedle byla fijivesnice. Bylo v něm pár klasických burek a pak bouda sloužící jako jídelna a kuchyň. Dostali jsme s Dáňou burku (i s pavoukem). Záchodky tentokrát byli i se sprchama společný pro celej resort, ale v pohodě. Cestičky v džungli kokosových palem a dalších stromů byly úhledně vyzametané a všechen bordel byl na hranici pláže a lesa. Radost pohledět. Taky tam bylo pár skvělých koček, turistů nijak moc a povětšinou ani nijak zvlášť zajímavých. Pořád ještě trochu pršelo, tak jsme se s Dáňou vyvalili v burce a odpočívali. K obědu jsme pak dostali zase curry rýži se zeleninkou. Pomalu déšť ustávala a tak jsem opustil spící Dáňu a šel se projít po dlouhé pláži. Na ostrově jsou oplocené kokosové plantáže s dlouhými řadami vysokých štíhlých kokosových palem táhnoucích se až ke kopcům na obzoru. Plantáže od pláží odděluje vlastně jen řada křovin a plot. Po asi půl hodince jsem došel skoro až do vzdálenější vesnice, ale měli tam dost bordel a moc se mi ani nechtělo, takže jsem to stočil zpátky. Dorazil jsem zpět ve chvíli odpoledního čaje s buchtou.

Popíjeli jsme čaj a mezitím dorazila i dospaná Dáňa a hlavně Lenka s Martinem, které jsme potkali hned první den na Flyeru. Měli Long Beach už náležitě prozkoumán, vesničani už je vzali do rodiny, byli s nimi na spoustě výletů a udělali i pár průserů. Každopádně působili stále velmi nadšeným dojmem. Bylo fajn si s nima pokecat. Vesničani vytáhli pohublý děti a naskládali před ně korálky a cenovky, abychom podlehli a nakupovali za turistickou tvrdou měnu jejich cetky a tak projevili náš soucit s těmi nebohými dětmi, jejichž zjevná chudoba měla být do nebe volající. Dáňa pochopitelně neodolala a zakoupila se štědrým spropitným nějakou tu cetku, načež se Lenka přiznala, že má přesně tu samou už taky koupenou. Děcka si polonahé a bosé hrály opodál přičemž jedno z nich mělo olbřímí lví blonďatou hřívu. Na malém černouškovi to vypadá hodně exoticky. Prej je to pozůstatek nějakého námořníka a samotný děcko je po okolí vyhlášený natolik, že si pro jeho fotky jezdí turisté zdaleka. Pak jsme klábosili s ženou náčelníka a dozvěděli se něco o politické situaci Fiji, jenž je vedeno vojenskou juntou až do slibovaných voleb, který podle posledních zpráv jentak nebudou, což v té době ještě málokdo věděl. Tohle se na Fiji děje poměrně pravidelně už pěkných pár let. Náčelník sám je pak nějaký oblastní vůdce opozice a proto je i s rodinou uklizen na Long Beach. K večeři jsme dostali rýži s vaječným salátem. Po ní už byla venku tma a my jsme začali hrát v karty s jednim anglickým párečkem – Maiou a Ryanem. Klasicky jsme dávali shithead, kterej, jak už jsem psal, hrají z UK všichni. Po našem hraní jsme sledovali dvě nadšený francouzský karbanice hrajíci pokr (podle Casino Royale pravidel) o hromadu mušliček. No a šli sme se vyvalit do burky.

V neděli 15. června ráno si Dáňa šla zaběhat a potkala Lenku s Martinem mířící na nedělní bohoslužbu s domorodci kamsi na jiný ostrov. K snídaní jsme dostali porridge kaši a prokecali jsme ji zase s Ryanem a s Maiou. Sloužila tam domoroda slečinka děsivě podobná zpěvačce z bývalých Liquid Harmony. Jo a zapomněl jsem napsat, že tady měli všechny ženy vylitý místo mezi horníma jedničkami zlatem, takže měly fakt zářivý úsměvy ;o)

Venku bylo slunečno a vedro a nebylo zbytí – museli jsme do vody. Bohužel byl zrovna odliv a nebylo snadný najít si flek ke koupání. S Dáňou jsme se tak vydali opačným směrem než vedla dlouhá pláž a klopýtali jsme po skaliskách docela dlouhou štreku, protože jsem chtěl šnorchlit někde v dalším z korálových rájů. Dáňa prahla spíše po nějakým klidným pohodlným místečku ke slunění. Doškobrtali jsme se na malou plážičku uprostřed skalisek a Dáňa se rozhodla dál nejít a vyvalit se na ní. Ja tušil, že podmořský svět je ještě daleko a klopýtal jsme dál pobřežními skalisky za doprovodu ukrývajících se krabů asi další čtvtrhoďku než jsem usoudil, že mohu vodou dojít až k okraji útesu. Postupně jsem se prodíral až jsem se konečně mohl volně ponořit a plně se věnovat té podmořské nádheře. Je to fakt úžasný a maximálně to každýmu doporučuju. Dáňa pochopitelně nevydržela a vydala se mým směrem. Potkali jsme se zase zpátky u skalisek, neb jsem se jí vydal naproti. Kolem nás poklidně proplul barevný rejnok, nádhera. Pak jsme se škobrtali dál a viděli ještě asi metrového mořského hada, kterýmu jsme se teda raději obloukem vyhnuli.

Dojít zpět do resortu teda byla fuška a navíc po nás hned chtěli se nalodit na Flyer a frčet dál. Inu naskákali jsme do člunu a vydali se zátokou k místu setkání s Flyerem. Pozdravili jsme ještě šnorchlujícího Martina se šnorchlující Lenkou a musím uznat, že lituju, že nemám na ně žádný kontakt, poněvadž to byli příjemní společníci. Ve vodě pak kolem nás ještě profičel velký rejnok a pak už jsme naskočili na Yasawa Flyer.

Výlet na Fiji II. – Beachcomber a Sunset Waya

Beachcomber je, podobně jako SSI, jeden z nejmenších ostrovů v Yasawas. Je to stejnětak čistě turistická destinace, ale mnohem větší kapacity. Maká zde přes 60 lidí a nacpe se sem na noc přes dvě stovky turistů. Zaměstnanci makají 24 dní v kuse a pak mají 7 dní volno na pevnině. Navrch toho všeho je Beachcomber vyhlášený party island, kde se kalí do rána, no a protože jsme měli lahvinku zlatého Bacardi, stavili jsme se na Beachcombru ;-)

Jak jsme přirazili k pobřeží, přivítala nás bandička nosičů a navedla nás do recepce. Tam nám slibili postele v jedenáct hodin, do té doby máme zewlit po ostrově. Inu zkusil jsem ho zase obejít a šlo to dosti rychle, uprostřed je džungle, ve které jsou stezky mezi burama pro movitější, taky je tam nacpáno 18 jamek minigolfu a je tam i pár provozních budov. Hlavní dominantou je ovšem megaveliká noclehárna postavená ze dřeva a je fakt pěkná, vejde se tam určitě taknějak 100 lidí, spí se na patrových postelích, každej má svoji uzamykatelnou skříňku a je tam pohodová koupelna s ajnclíkama. S Dáňou jsme samozřejmě každý dostali svoji betli – ja mezi muži a Danha mezi ženami ;-)

Na Beachcomberu panuje totálně jiná atmo než na malém SSI. Všechno je za poplatek a protože na tak malém ostrově není kam uniknout, tak se často musí platit. Lidi si ale třeba málokdy zaplatí za lehátko $5 a radši se vyvalí na písek. Co dělat. Dost fučelo, hodně lidí spalo na palandách a oběd daleko. Naštěstí se zrovna před obědem konal šnorchlovací výlet. Naskočili jsme na loď a hurá zkoumat korálový útesy. To, že nás popostrčili kus člunem až na konec útesu, přineslo naprosto úžasný zážitek. Proplouval jsem hejnama modrých ryb a během toho na mne koukali velký ryby různých tvarů a délek. Proplouval jsem hejnama hovínek za rybkami, koukal jsem na rybky plující ke mně, kolem mě, za mnou, vedle mne, uff. Naprostá paráda. Znavení jsme naskočili zpět na palubu a nechali se odvézt na oběd. Jídlo na Beachcombru je nejlepší. Je ho moc moc, prostě nejvíc. Mají ho širokánský výběr, takže se člověk pokaždé velmi přejí a ani pořádně neví čeho. Po obědě přišlo pivínko a pak už sem se musel vyvalit do betle, kde jsem setrval až do šesti do večera.

Jak jsme se probrali, bylo všude dost rušno – slečinky se začali chystat na večerní zábavu. Byli jsme s Dáňou dost unešení, jak moc vážně to berou. Flitrovaný šatičky, šminky, účesy, ufff. Nám musela stačit sprcha a ja si možná vzal čisty trenále, už nevím. Šli jsme na večeři, kde jsem se opět příjemně přecpal. Mezitím sme si začali plnit břicha pivkama a bylo potřeba kupovat celý džbánky, ze kterých si člověk sam lije do sklenice. Je to levnější a i rychlejší. Asi kolem osmé se rozjela živá fijikapela hrající všechny možný známý i neznámý songy ve svojí osobité fiji úpravě a nám bylo jasný, že je tu čas Bacardi. Kupovali jsme si guave džusík a ředili si ho Bacardi až do naprostého vyčerpání lahve. Během toho se pár lidí dost napilo a dost se křepčilo. Taky nám domorodci předvedli nějaký tance a oblečky, což bylo sympatický a i docela zajímavý. Viděli jsme to pak ovšem na pár dalších ostrovech ještě několikrát. Poněvadž na Fiji jezdí hodně bab, cestovatelek z Evropy a z USA a z Aussie, tak jsme se s Dáňou aspoň mohli zabývat špiclováním jejich pneumatik a výstřihů. Jeden z místních, který si nechal říkat Papa Joe, byl z jednoho takového výstřihu opravdu nadšen a během pokecu s ním vždycky zmlknul, jakmile se objevil někde poblíž.

V noci přijela k ostrovu zásobovací loď, která vypadá jako veliký výsadkový člun. Musejí objíždět většinu ostrovů a přivážejí jim pitnou vodu, palivo do generátorů a do člunů no a samozřejmě některým i zásoby. Odváží si na oplátku odpadky. Přečerpávání vody trvalo několik hodin a údajně na Beachcomber přijíždějí několikrát týdně.

Další den, čtvrtek 12. června, byl v plánu přesun do resortu Sunset Waya. Počasí už nebylo naprosto perfektní, foukalo a bylo i slušně zataženo. Ráno jsem musel na snídani sám, poněvadž Dáňa se necítila úplně odpočinutá. Když se po půlhodině doškobrtala, byl jsem už zas přecpanej. Dáňa dala kafíčko a papayu. Klíče jsem vrátil za oba a čekali jsme. Dáňa mi povykládala co všechno ještě v noci zažila, jak koukala na posádku zásobovací lodi, kterak chytá ryby na kopí vrhané do vody. Nalodili jsme se na Flyer a pomalu začalo pršet. Normálka záležitost vracení peněz za dovolenku, ale na Flyeru bylo fajně. A byla tam i Karolinia.

Asi po hodince cesty nás vyplivli v maličkým resortíku Sunset Waya. Je na jednom konci sandspitu mezi dvěma ostrovy. Sandspit se dá v pohodě přejít i za přílivu, pokud není moře moc divoký a nespláchne vás. Vody je něco nad kolena. Resortík měl jednu větší budovu a za ní pak byly udržované zahrady s palmami a s nataženými houpacími sítěmi no a pochopitelně spací burky a malý dormiky. Nechybělo beachvoleyballový hřiště. Nad touhle vesničkou se vypíná tak 200 m vysoká hora. Druhý ostrov za sandspitem má pravou fijivesnici, hraje se tam fijirugby, ale my jsme tam nebyli. Uvítali nás místní zpěvem a Bula Bulaováním. Pak nám řekli co a jak a jeden z nich byl obzvlášť veselá kopa. Jmenoval se Nessie a prej teda, že je určitě ze Skotska. Na ostrově s námi pak byla bandička anglánů, dvě holky z Norska a holandskej postarší páreček. Přesunuli jsme se s Dáňou do naší burky, aby se mohla dospat. V burce jsme měli vlastní toaletku i spršku, paráda. Já si venku udělal pár fotek a pak se začal hrát beach. Chvíli sem hrál, ale moje milá, která se mezitím probrala, nebyla schopná. Rozhodli jsme se pro šnorchlovací výlet. Prošmejdili jsme záliv mezi dvěma ostrovy a podařilo se nám pozorovat útesového žraloka, nebyl o moc větší než Dáňa a byl flekatej. Vylezli jsme na protějším ostrově a zpět se prošli po sandspitu.

Po plavání sme dali sprchu a šli na véču. Dostali jsme kuře s curry rejží. Bylo v něm dosti kostí, naštěstí nám pomohl tamní čokl. Večer se přiblížil a tak jsme začli kalit. Přifařili jsme se k anglánům, kteří na to šli pěkně zostra a hned začali s drinking game. Dost se mi zamlouvala. Spočívala v následujícím: balíček karet se rozhodí do kružnice na stůl lícem dolů a postupně si lidi tahají karty. Podle karet se pak něco dělá, třeba Nine = Busta Rhymes no a šici rapujou, nebo Queen určuje pravidla a všichni pak třeba musí mluvit s francouzským akcentem. K tomu připočtěte povinnost pití levou rukou a zákaz slova na „d“ (~ ‘drink!’) a musí se nechat, že pánové pokračovali pěkně zvostra. Další hra pak byla o veršovačce a nesměla se spáchat chyba, jinak se pilo. Samozřejmě štafety střídaly jedna druhou a borci si vůbec všelijak vymýšleli, jak se zprasit. Jo a mezi sebou mají každej den jednoho, kterýho musí všichni poslouchat, takže se hlásí věci jako “George, put your face in the sand!“ a chudák Georgie si musí hrát na pštrosa. Dáňa se rozhodla pít pouze nealko a tak si dala tonic v plechovce. Ptal jsem se jí, jakej je, ona že prej moc fajn mňamkovej tonic. Já na to, ať mi dá ochutnat, ale že žádnej tonic není dost dobrej, pokud v něm chybí gin. Musel jsem ale uznat, že tonic je to opravdu skvělej, načež jsme zjistili, že jde o předmíchanou plechovku gintonicu s 5% alc. :o) Ještě s náma do noci drželi basu dvě holky z Norska a Nessie ještě s jedním domorodcem. Večírek se fakt vyvedl, na rozdíl od nudné monstrpárty na Beachcombru. Navíc jsem sklidil obdiv v rychlosti vychlemtnutí třetinky pivka.

Ráno na Sunset Waya jsem měl opět velice příjemný. Počasí se ale fest zhoršilo, hodně fučí a po snídani se spustil tropickej slejvák. Je to ale perfektní. Déšť je příjemně teplej, moře je taky teploučký, takže máme aspoň zážitek tropický bouřky navíc. Vítr pak zfoukl střechu jídelny a společenský místnosti, ale místní to brali hodně s humorem. Byl pátek ráno a do resortu se sjíždělo hodně lidí. Prej se chystá fijisvatba a hlavně budou hrát fijirugby (George z angličanů hraje rugby, takže ho nadraftovali). Bohužel my museli zmizet na další resort – Korovou. Nessie nám ukázal, jak se prokousat do kokosu, jak se kokos podojí, jak se z něj dostáva kokosovina. Pochutnali jsme si na čerstvý kokosovině a pak už jsme jentak zewlili a čekali na Flyer, který nás měl hodit pryč.

Výlet na Fiji I. – z Aucklandu na South Sea Island

S Dáňou jsme se rozhodli, že ještě před návratem do Evropy, zajedeme na některé z exotických ostrovů v Pacifiku. Ze Zélandu se takový výlet přímo nabízí, takže jsme uvažovali kam. Nakonec z Nuei a Fiji vyšlo vítězně Fiji, páč jsme potkali spousty lidí, kteří už tam byli a kteří si Fiji náramně pochvalovali.
V House of Travel v Aucklandu na Parnellu jsme zakoupili sedmidenní Bula Pass a 6+1 den ubytování s plnou penzí. Bulla Pass je lodní lístek na Yasawa Flyer, což je moderní katamarán, který jednou denně projede severojižní soustroví Yasawa Islands tam a zase zpátky. S naším lístkem jsme mohli libovolně nastupovat a vystupovat dokud bychom se nedokodrcali zpět do Denarau nebo dokud jednoduše nevyprší. Dopředu jsme si ještě s Danhou objednali jednotlivý rezorty, který jakože chceme navštívit a čekali jsme na 9. 6. 2008, den odletu.

V pondělí devátého jsme se pak trochu natrápili, poněvadž dostat se k Ravymu do kéru nebylo úplně snadný a my si u něj potřebovali nechat kupu zbytečností. Naštěstí se nakonec objevil a mohli sme vše vyřídit zcela legálně :o) Na letišti sme se nechali odbavit a vklouzli jsme do duty free zony. Docela příjemný ceny jsme pochopitelně využili k nákupu lihovin. Jen se dvěma malými batůžky s plavkama a se šnorchlováním nás pak příjemně uvítali na palubě Boxingu 767 společnosti Air New Zealand. Snad nejvic letušek rodu mužského co jsem kdy viděl, ale kluci byli příjemní, asi tak 4% z nich … no nic. V letadle sme seděli asi v půlce, jen dvě křesla vedle sebe, za námi sektor záchodků, čili sme se mohli ohýbat dozadu jak bylo libo. K jídlu jsme vyfasovali jehněčí s těstovinou a s bramborem a ještě čímsi, který jako jediný bylo nicmoc, zbytek jídla byl ovšem docela v pohodě. Pak zmrzka, kafíčko, pivko, čajík, klasika, znáte všichni.

Po přistání v Nadi, který nevím proč všichni čtou Nandi, do nás narazila stěna vlhkého teplého vzduchu jako někde v tropech. Hned sem se začal potit a to nás čekala fronta na batůžek, fronta na fijidolary a pak mírné Faux pas v cestovní agentuře, která nám zajistila ubytování někde jinde, než jsme chtěli. Trochu mne to vytočilo, ale nedalo se nic dělat. Naskočili jsme do starýho vanu Hyundai a jali se dokodrcat do resortíku Aquarius Pacific. Jasně, že nás už na letišti všude čekalo „Bula Bula“ čili Fiji pozdrav. Dorazili sme taknějak po čtvrthoďce na šílených cestách s nepochopitelnými pravidly jízdy, ale vcelku a bezpečně. Hostýlek byl překvapivě útulný, stál na pláži hned u moře a krom toho, že se tam chodily vysrat kočky pod houpací síť a pobíhali tam čokli, byl naprosto v pohodě. Potkali sme tam Amíka, kterej nás, teda hlavně Dáňu, naučil popíjet v houpací síti, což se jí v budoucnu bude určitě hodit. Každopádně jsme přečerpali obsah lahvinky portského, chvíli poklábosili a šli spát.

Druhý den ráno jsme si museli přivstat, protože Yasawa Flyer vyráží už v půl deváté a my se museli ještě sbalit, nasnídat a dopravit do přístavu. Snídani nám přinesla mistní kráska s parádním úsměvem, která nenechávala Dáňu klidnou ;-) Pak přistavili autobus a my nastoupili, šéfovala tomu vysoká černá stevardka Karolinia. Jo, prostě paráda. No, pomalu sme frčeli a sbírali lidi z dalších hostelů až jsme dojeli do přístavu Denarau. Cestou jsme projížděli třebas kolem školy, do které se sbíhala kvanta děcek ve školních uniformách, přičemž Dáňa byla ujetá hlavně z kravat na slečnách. Jo Fiji. Po pár procedurách nás v pohodě nalodili na Flyer a já nadšeně zjistil, že s nami jede i Karolinia. Fér. Vůbec spousta Fijianů vypadá přirozeně dobře, o čemž jsme se měli opakovaně přesvědčovat po celou dobu pobytu. Když k tomu člověk ještě přičte jejich pohodovou náturu, tak je to dovolenkový místo jak se sluší a patří.
První den jsme měli v plánu nejmenší z ostrovu South Sea Island (SSI). Cesta na něj je asi jen 30 minut. Potkali jsme dva Čechy – Lenku s Martinem – a prokecali s nimi celou trasu. Oba makají už několik let ve Welli, byli se v Čechách v prosinci nechat oddat a Lenka je březí. Na rozdíl od nás měli v plánu jen jeden resort a tam se chystali zabydlet, seznámit a vytřískat z vesničanů maximum. Vezli jim pochopitelně i něco na revanš: propisky, korálky, bonbony a cukr. Klasika.

Z Flyeru jsme se na SSI dostali s asi deseti dvanácti dalšími travelery malým motorovým člunem. Čekalo nás trochu nucené seznamování, ale vysvětlili nám, že krom chlastu a potápění je všechno na ostrově už zaplacený, takže nálada byla hodně vysoko. Rychle sme zjistili, že i chlast je docela levnej. Pivko bylo za 4 fijidolary, pohoda. SSI jako takovej je opravdu hodně malej, obešel jsem ho po čáře přílivu kolem dokola bosky za 8 minut. Roste na něm pár palem, je tam veliká dřevěná budova ke spaní v prvním patře a hospodou v přízemí. Nechybí bazén a pak provozní budovy, hlavně kuchyň a ubytování personálu.
Dáňa pochopitelně vytáhla nový bikini RipCurl a jala se hned smažit na slunci. Já si vyhlídl lehátko ve stínu a čekal sem na příležitost projet se malou plachetnicí – katamaránem asi tak pro 4 lidi. Právě ve čtyřech jsme se pak na loď dostali a hned jsme vyplachtili a bylo to parádní. Docela foukalo, takže jsme obkroužili ostrov a i kus vyjeli do moře. To mne bavilo. Následovalo šnorchlování na korálových útesech, který je teda fakt úžasný a musel jsem si ho v průběhu následujících dnů užívat kdykoliv jen jsem měl možnost. Hejna ryb, různý barvy, různý tvary, hvězdice, korály, rostliny, barvy, tvary, čistá voda. Prostě úžasný. Pak jsme se s Dáňou přežrali na obědě. Nemohli jsme chvíli pokračovat příliš aktivně. Inu zvolili jsme výlet ponorkou, ze které se nakonec vyklubala „jen“ loď s prosklenou palubou pod hladinou, ale ukázali nám zase pár výborných korálových útesů. Nebylo nač si stěžovat. Po odpočinku na ponorce jsme mohli pokračovat ve šnorchlování a poněvadž byl odliv, museli jsme odplavat kus dál, ale dostali jsme se do větších hloubek. Co k tomu dodat.

Na některé z ostrovů, které jsou blízko pevnině, jezdí na jednodenní čumendu zájezdy z hotelů apod. Na SSI pochopitelně byli taky a dost massive, teda. Směska japončíků, gangstas odněkud z LA a muslimové s manželkami. Na těchhle denních pobytovkách mají v ceně i chlast, takže si je mohou náramně užít. Vidět ovšem muslimské ženy šnorchlující v burkách je jen pro otrlé. Aspoň nejsou požahaný od medúz. Japonci si taky moc hlavu nelamou – boty přezujou za ploutve, nasadí masku a hurá do vody. Je na tom supr jedna věc, že naprosto nehledí na nic a lezou do vody si užít úplně všichni včetně tlustých starých japonek nebo australanek. Mazec, Fiji je fakt hodně relaxed a dphdy a je to hodně moc nakažlivý. Dokonce i NZ je proti tomu hodně stresful. Gangstas z LA ssebou měli svoje ladies a byla s nima fakt prdel. Málomoc tlustá černoška na kayaku unášená příbojem na skaliska, smrt v očích a personál jen zadumaně přemýšlí, jestli to dá nebo ne. Uff. Nakonec vše dphdy, všichni se navrátili a začal zápas v beachvoleyballu, který se tu mimochodem hraje fakt úplně všude. Klání dopadlo nejednoznačně, někteří Němčouři to vzali příliš vážně a černoši to vzali sportovně a lili po sobě červený víno.

Denní návštěvníci pak odjeli, což bylo na jednu stranu škoda, protože se vzrůstající hladinkou s nima byla čímdál větší prdel, ale aspoň se ostůvek trochu vylidnil a uklidnil. Dostali jsme bohatou večeři a započali jsme se bavit mezi sebou. Poznali jsme tam hlavní postavu celého našeho pobytu (pominu-li Karolinii) a to irského hocha Finche. Sice mám problém s jejich akcentem, ale ňják sme se vždycky dohodli. Naučil nás karetní hru shithead, kterou hrají všichni z UK a z Irska a její znalost se nám pak ještě hodila. Taky tam byla Matylda z Francie z Normandie, které stojí na zahradě zbytek německého Atlantického valu z války a prej sou z něj spíš nešťastní, protože je v ochraném režimu a nesmí na něj sáhnout. Každopádně každej, kdo k ním přijede, chce radši spát v bunkru než doma. Jo a sousedi mají prej jeden daleko větší. No nic. Taky se pořádalo sázení na kraby, což jsem nezkoušel. Zájemci se mohli nechat unášet na vlnách nápoje kava, ale prej je to spíš uspávající a navíc je to hodně hnusný, takže jsme to taktéž vynechali. Mezitím se u vedlejšího stolu zpili angláni s pár ostatníma a začali pobíhat po ostrově nazí. Přijemný povyražení, ale správce ostrova to trochu neunesl a omlouval se nám za jejich chování. Museli jsme ho následně ubezpečit, že nás to opravdu nepohoršuje. Nevím, co naháči dělali v bazénku, každopádně byl druhý den uzavřen kvůli čištění ;-)

Spaní bylo naprosto v pohodě, ráno jsme dostali bohatou snídani se spoustou ovoce. Museli jsme se nachystat na nalodění na Yasawa Flyer, který nás popostrčí dál – na Beachcomber.